Bylo to setkání s pro mě doposud neznámou podobou zla, děsivou, a taky fascinující, snad i legrační. Spousta dalších chlapců a děvčat, kteří tehdy na přelomu 70. a 80. let s očima navrch hlavy sledovali klasický britský seriál Já, Claudius podle knihy Roberta Gravese, na tom jistě byla podobně. Všichni tam nosili tógy, kuli pikle, jeden druhého vraždili, aby získali moc nebo sex, z nenávisti i z plezíru, dekadentní Řím v plné parádě – a bylo jedno, že iluzi antické Itálie tam navozovaly sloupy z polystyrenu. Byly tam ty figury. Koktavý nešťastník Claudius, který se nakonec ironií osudu stane císařem, a šťastným ho to neudělá, prchlivý a krvelačný Tiberius, rozšafný Augustus a jeho manželka Livia, od níž by se Machiavelli mohl učit machiavellismu. Ale hlavně Caligula, padouch, jemuž jako kdyby šlo o něco jiného, jeho zlo postrádalo účel, bylo hravé, a o to děsivější, kruté, a přitom vystrašené. Mladý císař hru na boha koncipoval jako frašku, která mu snad měla pomoci, aby chechtotem přehlušil dotírající hrůzu.

Zlo jako božstvo

Hrál ho John Hurt, tehdy mu bylo šestatřicet, o asi deset roků víc než skutečnému šílenému císaři. Vznikla tak figura s pozoruhodně a výmluvně nesourodou tváří, Hurtovy oči, velké a trochu vyplašené, pod nimi „pytle“, s nimiž se ten herec snad už narodil, nad nimi andílkovské blond kučery, androgynní figura a taky mladá a stará. Už od dětství v něčem démonická, tatínka Germanica malý Caligula trýznil skutečně efektivně, stane se císařem a brzy poté upadne do kómatu, probudí se přesvědčený o svém božství. Možná je za tím ten dotek smrti, který Caligula dokáže zahnat právě jenom tou transformací v boha. Provádí ty svoje smrtelně vážné a zároveň chladně pobavené caliguloviny. Má moc a neváhá ji použít. Vystrašeného patricije, jenž císaři podlézá s tím, že by za něj rád položil život, dotlačí k tomu, aby pravdivost svého tvrzení doložil hned teď. Nutí dvůr, aby mu aplaudoval při dementně ujetých představeních, v nichž hraje roli nejvyššího božstva.

Do senátu jmenuje vlastního koně, všecko mu to prochází, protože silou svojí zlovůle, mocenské převahy tvaruje strach lidí kolem sebe jako plastelínu, z níž vytváří infantilní díla – je na něm totiž i něco dětského, pozůstatek dítěte, které čas proměnil v po něčem neustále prahnoucí děs. Bere si ženy, bere si všechno. Předmět jeho nejhlubší touhy je ale Caligulova sestra Drusilla, jejich svazek popírá ta nejzákladnější pravidla, jež císař svou božskou mocí zruší. Bojí se dítěte, které s ním Drusilla čeká, spojením těch dvou božských bytostí by přece mohla být bytost ještě mocnější, než je on. Vyřízne Drusille plod z těla, a tím tu hrozbu odstraní, lítá po paláci s krvavýma rukama, dosáhnuv dalšího stupně šílenství. To jeden sotva pubertální kluk koukal, co se to na obrazovce Československé televize rozsvítilo mezi Televizními novinami a dokumentem o stravovacích návycích outloně váhavého!

Nebezpečí podprůměrných umělců

Všechnu moc imaginaci – jedno z hesel bouřících se francouzských studentů v 60. letech dnes zase přichází do módy. Dobře zní, to se musí nechat. Sugeruje lepší svět, v němž moc není anonymní a nudný mechanismu byrokracie s její nivelizací, nýbrž tvůrčí akt. A díky němu je možné nejenom myslit nemyslitelné, a pokusit se ho i uskutečnit. Překonat zatuhlé myšlení, které vede jenom k reprodukci nesmyslného útlaku a absurdity, vytvořit svět jinak a na jiných základech, pravdivější, spravedlivější, imaginativní a hravý. Nepochybuji o čistotě úmyslů většiny z těch, kdo tím heslem jsou okouzleni, nebo alespoň o tom, že jsou o čistotě svých úmyslů přesvědčeni. Nemůžu si ale pomoct: jako skutečně autentické naplnění toho hesla mi přijde právě Caligula.

Imaginace hodná toho označení nepotřebuje moc, natožpak všechnu moc, nemusí se o ni opírat. A ta imaginace, která mocná být chce, není vyjádřením nějakého společného vzepětí sobě rovných představivostí, které se nějak slijí v jednu, aby snila a tvořila ve prospěch všech. Může vést a často vede k přísné hierarchii, na jejímž vrcholu je nejvyšší snící nebo skupina takových. A právě ta „všechna moc“ jim dává prostor a především imunitu, protože takto mocná imaginace kritizována být nemůže. Sen o tom, že imaginace nebo kreativita by měly být nadány praktickou mocí, je nakonec často sen těch, jejichž tvůrčí schopnost potřebuje mocenskou oporu. Sen ambiciózních a špatných umělců třeba – právem se říká, že tenhle lidský typ je z nejnebezpečnějších.

Díky moci se může jeho chabá imaginace těšit vynucenému respektu – jeho duté věty nebudou zesměšňovány, jeho myšlenková prázdnota nebude demaskována, jeho sebehorší výkony bude provázet aplaus. Totalitní moc přitahovala právě takovéhle typy, všechny ty spisovatelské bařtipány na Dobříši, národní umělce, jejichž dílo nestálo za řeč, ale zařídili si uznání oklikou přes politiku. Nakonec i to ideologické umění dneška či přemýšlení o něm se vyznačuje jakýmsi mocenským tahem, požadavkem stádnosti, která zároveň dává naději, že v ní člověk může rozpustit svou prostřednost, splněním ideologických nároků si zajistí respekt, uznání formulované v textech, jež taky nebudou stát za moc, ale budou „naše“, budou se počítat.

Jmenovat koně do senátu, pohrávat si s lidskými životy, prohlašovat se za boha – na to není potřeba skutečně inspirovaná představivost, imaginace hodná toho označení. Spíš je to výraz průměrné fantazie, otravné prostřednosti, která byla zbavena všech omezení a může se konečně vyřádit. V Camusově hře (koncem 80. let v ní v Divadle Na zábradlí exceloval Vladimír Dlouhý) je Caligula při vší odpudivosti také v něčem existenciální hrdina. Hnaný smutkem, melancholií z toho, že si nikdy nepřivlastní měsíc, nedostihne nedostižné. Dá se v tom vidět i melancholie šmíráka, jenž v hloubi duše ví, že byť by ta jeho imaginace měla všechnu moc, nedokáže vytvořit něco skutečného, něco, co by překonalo čas jinak než jako rekvizita v historce o šíleném cézarovi. Protože i ta „všechnamoc“ je nakonec pomíjivá a zůstane po ní jen vzpomínka na hrůzu prožitou v čase vlády krvavé šmíry.