Existuje jakási nostalgie po časech závodů v dobývání kosmu, po světě, který jimi byl zaujatý, projevech jeho myšlení, v betonu zhmotněné fantazie. Mladí lidé se zaujetím sdílejí fotky extravagantních, „kosmických“ staveb v zemích bývalého sovětského bloku, člověk přijde do „trendy“ kavárny a v žertu se dožaduje té nejhipsterštější limonády, nabídnou mu… německý výrobek Wostok. S žertovnou reklamní legendou o tom, jak bylo to pitíčko vyvinuto v sedmdesátých letech v sovětském Státním institutu pro nealkoholické nápoje, pivovarnictví a vinohradnictví. Vostok.

Posluchači určitého věku to slovo zní až zvonivě, jako kdyby v Kremlu rozezvučeli Cara kolokola. Protože v časech rozdělení jsme ten vostok – východ – byli my. A taky proto, že se tak jmenovala raketa, která v roce 1961 na oběžnou dráhu vynesla Jurije Gagarina, prvního muže ve vesmíru.

Sex-appeal z vostoku

Dvanáctý duben byl na jeho památku vyhlášen významným dnem, slavné výročí připomínaly zprávy a učitelky ve školách. Mezi režimními „opruzy“ byl ale tenhle z těch menších, až zanedbatelných. Na Juriji Gagarinovi bylo cosi budícího sympatie. Nevypadal jako zaťatý „geroj“, odhodlaný kosit nepřátele socialistického zřízení. Sympaticky působící mladý muž se zářivým úsměvem, který nepochybně měl i jakýsi sovětský sex-appeal. Davy, které Gagarina vítaly v ulicích měst včetně Prahy, tam nebyly jenom nahnané, hodně lidí šlo jistě dobrovolně – a i ti „organizovaní“ to asi nenesli úkorně. Zástupy se na něj ostatně chodily dívat i na Západě. Protože Gagarin byl hvězda, v něčem popíral typ hrdinného Sověta, vyplývalo to i z povahy jeho úkolu. Vyletět do neznáma, kroužit tam sám, vědom si, že dojde-li k něčemu nečekanému, může být řešení výhradně na něm, ovšem žádné řešení dost možná ani nebude. Na tom je něco spíš kovbojského, nefigurují v tom masy, v jejichž čele by bylo třeba mávat rudým praporem. Však taky k předstartovnímu rituálu sovětských a později i ruských kosmonautů nepatří sledování nějakého patriotického velkofilmu. Kosmičtí kovbojové z východu si pouštějí sovětský pokus o komediální western – film Bílé slunce pouště z roku 1970, v němž osamělý pistolník, rudý veterán občanské války, srovná nějaký místní klan v sovětské Střední Asii. Takový mírný individualismus v mezích kolektivistického zákona.

Samozřejmě že Gagarin byl taky tváří režimu, jenž propagandisticky využíval ten obličej, snažil se jeho prostřednictvím ukázat, že Sovětský svaz neznamená gulag, ale usměvavé odhodlané lidi, kteří hodně dokážou. A při pohledu na tu tvář se mohlo zdát, že fráze „dohnat a předehnat“ nemusí být jen jeden z mnoha propagandistických žvástů, protože na cestě do vesmíru Sověti předehnali. Co existuje obtížnějšího? A co důležitějšího? Protože poznávání vesmíru se v té době muselo jevit jako úkol, cesta, po níž by lidstvo mělo jít, způsob, jak se překročit, k tomu Armstrongovu „velkému kroku pro lidstvo“ přidávat další a další a nakonec třeba dojít až „tam“, ať už to znamená cokoliv.

Skúsime to cez vesmir

Chruščov se sobě vlastním subtilním humorem soudruhům z politbyra ohlásil, že Gagarin na oběžné dráze „žádného Boha neviděl“ (Gagarin přitom prý měl doma ikony a svoje děti nechal pokřtít). Ale snaha dosáhnout nějaké, možná podivínsky koncipované transcendence byla už u zrodu ruského a sovětského kosmického výzkumu. V myšlenkách jurodivého Nikolaje Fjodorova, v chudobě žijícího pravoslavného mystika, jehož myšlenkám na přelomu 19. a 20. století aplaudovaly veličiny ruského intelektuálního života. Otce tzv. kosmismu, utopického plánu podmanění si přírody, dosažení nesmrtelnosti pomocí vědy a potom i všeobecného vzkříšení, překonání té smrti, která je přece tolik smutná a jaksi nepatřičná, neměla by by tu být. A všichni ti lidé pak poletí v raketách objevovat a osídlovat kosmos (samozřejmě pod praporem autoritativního a pravoslavného ruského cara), protože země bude nesmrtelným ve všech smyslech toho slova malá. Vzkříšení jako by s objevováním vesmíru – nebo alespoň tou jeho „vostočnou“ variantou – souviselo od počátku. Stoupencem kosmismu byl i otec sovětské kosmonautiky, raketový konstruktér Konstantin Ciolkovskij. Filozof John Gray ve článku pro New Statesman připomíná jeho kosmistický manifest, vydaný v roce 1920 v Petrohradě. Je uvedený parafrází revolučního hesla „Mrtví všech zemí, spojte se!“. Abyste oživli, abyste vylétli do vesmíru, kde se zbavíte zemské tíže a stanete se tím, kým se stát chcete a máte, v souladu se svou nesmrtelnou přirozeností, za hranicí omezujícího pozemského lidství.

Jurij Gagarin se nestal nesmrtelným, zabil se při zkušebním letu ve čtyřiatřiceti letech. O jeho posledních letech panují všelijaké dohady, prý trochu víc pil a vůbec trpěl neduhy rockových hvězd, prý ho trápilo, že se do kosmu už nepodívá, protože režim nechtěl riskovat ztrátu „národního pokladu“. Prý ho zdrtila smrt přítele kosmonauta Komarova při přistání technicky nedotažené první rakety Sojuz. Předčasná smrt ho možná i ledasčeho ušetřila. Je snadné si Gagarina představit jako „inventář“ režimních monstrakcí s „elpíčkem“ na hlavě, ověšeného řadami metálů. Zvěčněný byl na mnoha pomnících, ty ulítlejší z nich dnes mohou obdivovat znalci bizarně cool retra. A cítit při tom tu nostalgii po čase, kdy se mohlo zdát, že je lidstvo, navzdory ideologickému rozdělení, na v něčem společné cestě, někam vyráží, něco vzrušujícího a zásadního ho tam čeká.

Ta touha po společném vykročení k pozemskému ráji se vrací, do módy přicházejí utopie, oblíbené heslo je „jiný svět je možný“. Jako paralelu k někdejším kosmistům vidí Gray ve zmiňovaném článku soudobé transhumanisty. Vidí šanci na dosažení nesmrtelnosti v jakési fúzi člověka a stroje, transplantaci, uploadování lidského vědomí do virtuálního prostoru, kde bude zvěčněno. Před sídlem mocné firmy nedávno demonstrovali jejich zástupci s nekompromisními požadavky „Nesmrtelnost teď!“, „Google, prosím, vyřeš smrt“. Nevím, jestli i tahle představa překročení sebe sama někde v počítači v někom vyvolává podobně romantickou touhu jako idea dobývání kosmu. Asi ano. Na mě z ní jde spíš jenom hrůza.