Po vánoční pauze se v nabídkách streamovacích služeb ve vysílání amerických televizí zase objevily novinky – další řady známých seriálů a série úplně nové. Je toho hodně, možná až moc. Následující text nabízí velice subjektivní probírku tou, ehm, televizní úrodičkou.

Tápající Homeland s novou energií

Seriál Homeland (Ve jménu vlasti) vstoupil už do šesté řady, podařilo se mu přežít svou smrt. První strhující série byla založená na jaksi distančním vztahu dvou rozporných hrdinů – navrátivšího se zajatce islámských fundamentalistů, mariňáka Brodyho a mentálně značně nestabilní agentky CIA Carrie (Claire Danesová), která oslavovaného hrdinu podezírá, že v internaci přešel na druhou stranu. Poté, co se ukázalo, jak to s Brodym tedy je, seriál velice rychle ztratil půdu pod nohama, zamotal se do často nesmyslných zápletek, ztratil energii. Když autoři na konci třetí série konečně Brodyho nechali v Íránu pověsit na jeřáb, Homeland se docela vzpamatoval, stal se z něj zase celkem napínavý špionážní thriller (i když síly první řady už nedosáhl). Teď už jediná hrdinka Carrie rozplétala složitá spiknutí na Blízkém východě, pak v Berlíně, v šesté sérii se vrátila domů.

Na Homelandu byla vždycky zajímavá blízkost k aktuálnímu dění – pátá série zabrousila do uprchlických táborů pro Syřany v Libanonu, hlavním tématem byla snaha odvrátit velký islamistický útok v Evropě, hrdinům vše trochu komplikovala ruská špionáž. V šesté řadě se seriál realitě vzdálil skutečně hodně. Ani protřelí scenáristé prostě neodhadli, jak na podzim dopadnou v Americe volby. Seriál se odehrává ve světě, v němž si Státy zvolily prezidentku, ve srovnání s Hillary Clintonovou je to ale naprostá „holubice“. Chce omezovat moc a vliv tajných služeb, neválčit, považuje hrozbu terorismu za zveličenou. Mezi jejími neoficiálními poradci je i Carrie, která pracuje pro neziskovou organizaci, jež pomáhá muslimům šikanovaným americkými úřady. Pacifismus zvolené (a ještě neúřadující) prezidentky znepokojuje lidi z tajných služeb, považují ho za naivní a velice nebezpečný, možná by s tím rádi něco udělali, něco, co třeba nebude tak docela legální a čisté…

V prvních dílech nové série se Homeland rozjíždí až otravně pomalu, nové postavy jsou většinou nezajímavé, nebo rovnou protivné, staré zas nemají moc co dělat, posmutnělému superefektivnímu zabijákovi Peteru Quinnovi autoři nadělili postižení a vskutku ukázkový posttraumatický syndrom a rádi publiku ukazují, jak chudák trpí. Postupem času ale nový Homeland získává nějakou energii, začíná připomínat klasické filmy paranoidní kinematografie 70. let (např. Pohled společnosti Parallax). A vlastně v jednom ohledu připomíná i to aktuální dění. Nový americký prezident je zřejmě taky v konfliktu s částí tajných služeb, které vůči jeho administrativě také ledacos používají (ve srovnání s „kolegy“ z Homelandu ovšem hrají velice při zdi). Ale kvůli nějaké přehnané vstřícnosti k muslimům, z níž v seriálu obviňují fiktivní budoucí šéfku Bílého domu, to asi nebude.

Jednostranná chmura Živých mrtvých

O nějakou resuscitaci se v druhé části sedmé řady zjevně pokoušejí i autoři známého seriálu Živí mrtví (The Walking Dead). Nutně ji potřebují. Nejpopulárnější seriál na amerických kabelových televizích totiž loni zaznamenal vskutku drastický pokles sledovanosti. Autoři totiž zřejmě podlehli, jak říkal soudruh Stalin, „závrati z úspěchů“. Nebo jim v jednu chvíli trochu přeskočilo. Z příběhu přeživších ve světě, jímž táhnou zástupy tupě žravých a zombíků a člověk člověku je zhusta vlkem, totiž udělali afektované krvavé představení, v němž se na publikum hraje habaďůra. Šestou řadu ukončili scénou, v níž mohutně v reklamách anoncovaný nově se objevivší padouch Negan ubije dva ze skupiny hrdinů před očima ostatních baseballovou pálkou. To, co postavy viděly, ale divákům kamera neukázala, a tak museli pár měsíců počkat, koho že to potkal bolestivý a krvavý konec.

Udělat kolem postav, k nimž si věrné publikum během let vypěstovalo citový vztah, předmět cynické hádanky, skutečně není ten nejlepší nápad. Stejně jako dohánět to po pauze snahou o šok a zdrcující zážitek, když v prvním díle sedmé série zmíněný Negan totožnost obětí odhalí a hlavy jim baseballkou otlouká opravdu důkladně a krev cáká a všechno se to tváří strašně vážně, ale leze z toho jenom taková znechucující nuda. A nezlepšilo se to. Následující díly nabídly nijak zajímavě strukturované příběhy, v nichž se – opět nijak zajímavě – hrála jednostrunná chmura. Ach, vypadá to, že padouši vyhráli. Ach, všichni klaďasové z toho jsou úplně „daun“. Ach, co budou dělat? Ach, asi nic. Navíc způsob, jímž byla prezentovaná ta zlá strana – gang Spasitelů s Neganem v čele –, taky nebyl nijak vynalézavý. Do značné míry to způsobilo rozhodnutí udělat z Negana nesnesitelného mluvku, který brebentí, kudy chodí. Autoři jistě věřili tomu, že jeho neutuchající monology jsou pronikavé a nějakým děsivým způsobem vtipné. Ano, stává se. 

V nových dílech jako kdyby se horečně snažili to všechno napravit, hrdinové jsou opět spolu a akční, odhodlaní zlu se postavit. Kam se člověk podívá, nějaká naděje, nějaké šťastné či dojemné shledání, Negana moc vidět není. Ale budou to mít ještě těžké – jak ty postavy, které před sebou mají docela obtížný úkol, spoustu překážek, tak autoři, kteří potřebují přilákat zpátky ztracené publikum a získat jeho zjevně otřesenou důvěru.

Nadějné Sedmilhářky, Legie s otazníky

Kabelová stanice HBO s velkou pompou odstartovala sedmidílnou minisérii Sedmilhářky (Big Little Lies), obsazená je hvězdně – mimo jiné Nicole Kidmanová, Reese Witherspoonová, Laura Dernová. A začátek skutečně udělal dojem, v něčem může připomínat Zoufalé manželky. Spor mezi matkami prvňáčků z vyhledávané školy v idylickém kalifornském městečku, kde příslušníci vyšší třídy žijí své idylické životy, rozpoutá ženskou válku, která vede až k vraždě. Vyprávění je ale vtahujícím způsobem matoucí – autoři se rozhodli dlouhou dobu skrývat totožnost nikoliv vraha, ale oběti. Střídají se dvě časové roviny – chronologické vyprávění o tom, jak to všechno začalo a co k tomu vedlo, a svědecké výpovědi po zločinu, z nichž se toho ale divák dozví velice málo, případně jsou v kontrastu k tomu, jak se mu věci jeví. A především, postavy, které na scénu vstupují jako jasně definované typy, možná až karikatury (bezohledná manažerka, která jde za svým, nesnesitelná organizátorka všech a všeho, místní „fatálka“, po níž se všichni ohlížejí, atd.), se velice rychle ukazují jako o dost plastičtější a rozpornější, než by se na první pohled zdálo. Podle amerických recenzí seriál přesahuje úroveň literární předlohy – bestselleru australské spisovatelky Liane Moriartyové. Zvědavost vzbuzena.

Podobně velká očekávání vzbuzoval i seriál Legie (Legion), měl by povznést televizní zpracování komiksu na novou úroveň. Napsal ho (a skutečně výrazný pilot také režíroval) Noah Hawley, autor obou vynikajících sérií Farga. Hrdinou je postava ze světa X-Men, ale od Hawleyho nikdo nečekal fanouškovskou komiksovou adaptaci, která bude pracovat s nějakým etablovaným fikčním univerzem. Nad Legií je po třech odvysílaných dílech těžké vynášet soudy. Něco jiného ale v rámci komiksové i televizní konvence vskutku představuje.

David Haller (Dan Stevens, známý z Panství Downton) je pacient psychiatrické léčebny, vidí věci, slyší hlasy, mluví s lidmi, kteří možná existují, možná ne. A možná je to taky nikoli nemocný člověk, ale mutant s mimořádně silnými nadlidskými schopnostmi. Úvodní díl Legie byl ve vší značné ulítlosti taky velice suverénně napsaný a natočený, prezentoval totální zmatek, v němž sice bylo těžké najít smysl (alespoň zpočátku), bylo ale interesantní ho sledovat. Právě jenom interesantní, nikoliv strhující. Zajímavý díky způsobu, jakým autoři Legie dokážou přecházet mezi realitou a třeba i několika vrstvami přeludů, vybudovat zajímavě stylizovaný svět, trochu sci-fi a trochu retro v duchu estetiky 60. a 70. let. Aby se ze seriálu stalo skutečně výrazné dílo, odpovídající očekáváním, jež mu předcházelo, neměl by se tímhle inovativním způsobem ukazovat nějaký stereotypní příběh – superhrdina se hledá a hledá a pak se najde. Autoři by museli přijít s něčím novým a důsažnějším. Některé prvky prvních částí Legie naznačují, že by tomu tak snad mohlo být. Ale na nějaký jasnější soud je ještě brzo.

Rihanna? Psycho!

Smutné finále má před sebou Norman Bates, vrah z Hitchockova Psycha a také hrdina seriálu Batesův motel. Svatokrádežně působící nápad – přesadit ikonického vrahouna do současnosti a vyprávět o jeho dospívání s matkou, jež v klasickém hororu „hraje“ jako přelud v Normanově hlavě a zároveň jako ve sklepě uchovávaná mrtvola – vedl ke vzniku seriálu sice nevyrovnaného, ale svébytného, postaveného především na skvělých výkonech obou hlavních představitelů. Freddieho Highmorea jako nervního a zároveň milého a taky nešťastného Normana, který trpí výpadky, během nichž dělá dost nepěkné věci. A Very Farmigy coby jeho matky – skutečné ženy, svůdné a vytrvalé, sebestředné a milující, energické a často docela legrační, i zlovolného přeludu v Normanově hlavě, který mladíka ponouká k páchání zločinů.

Na konci minulé série Norman matku zabil, byla to velice jímavá scéna. Teď už se děj seriálu přibližuje k událostem známým z Hitchcockova filmu. Bude těžké ukázat, co všichni už vlastně znají, tak, aby to působilo nově a přitom předloha nebyla nějakým způsobem przněná. Marion Craneovou, oběť té tisíckrát viděné vraždy ve sprše, bude prý hrát zpěvačka Rihanna. To vypadá jako docela invenční a překvapivý tah. Anebo projev naprostého šílenství.

Ty největší trháky by ale měly teprve přijít, později na jaře bude HBO vysílat zkrácenou předposlední sérii masově populární Hry o trůny, děj seriálu v ní předběhne literární předlohu, budou zombies, budou draci, bude spousta postav, z nichž mnohé zhynou strašnou smrtí, a místo nich přijdou postavy jiné, troufám si odhadnout. A v dubnu poběží třetí řada toho skvělého Hawleyho Farga, tentokrát se bude odehrávat plus minus v současnosti, hlavní dějová linie se týká střetu dvou bratrů-dvojčat, zahořklého sociálního kurátora a úspěšného byznysmena. Oba hraje Ewan McGregor. Očekávám jiskru. Očekávám hodně.