Nevím, jestli je dobré o něm ten článek psát, Josh T. Pearson patří k tomu typu hudebníků, na které fanoušek trochu žárlí. Chce je mít jenom pro sebe anebo jejich popularitu udržet pouze uvnitř nevelké skupiny zasvěcených, neměla by být rozšiřována zbrkle, o lidi, kteří si třeba ani nezaslouží slyšet ty písně, byli by snad schopni se o nich nějakým nevhodným způsobem vyjadřovat, nahlas, důležitě a pitomě třeba. Fanoušek by to nestrpěl. A já jsem fanoušek Joshe T. Pearsona, patřím k tomu kultu.

Termín „kultovní“ v českých médiích naprosto zplaněl, všelijací autoři ho lepí do vět, kam vůbec nepatří. Cokoliv je populární, po čem davy šílí, je prý taky „kultovní“. Jenomže kult, sekta přece z principu nemůžou být velké. Josh T. Pearson je ale umělec kultovní v tom pravém slova smyslu, tedy nepříliš známý, ale těmi znalými velice uctívaný. Má to své výhody – po každém koncertě se za ním jistě dostaví skupinka zasněně hledících mužů a žen, natěšených mu dlouze sdělovat, jak jim jeho písně změnily život (atraktivnější program pro pozdní večer je jistě těžké si představit). Nevýhody by se taky našly – člověk, který to dotáhl na kultovního umělce, může mít docela problém s obživou. Josh Pearson je ale asi člověk materiálně dost nenáročný. Ale když se jeden dočte, že za jednu z dvou zcela zásadních desek, které tvoří jeho diskografii, zůstala sekera několik tisíc dolarů, trochu v něm hrkne. Teď má Josh Pearson příležitost tu bilanci trochu vylepšit. Po dlouhatánské pauze koncertuje se svou původní kapelou Lift To Experience, její jediná deska – dvojalbum Texas Jerusalem Crossroads – vyšla v reedici a novém zvukovém mixu. Možná existují lidé, pro něž je tahle nečekaná událost významnější než Trumpovo prezidentství, zas až tak moc bych se jim nedivil.

Fanoušek taky mívá sklon vidět za písněmi nějakou velikou story, příběh výjimečného života, krev, pot, slzy a drama. Jako kdyby zahrané a zazpívané tóny nestačily. A persona Joshe Pearsona svádí k všelijakému fantazírování. Chlapík z Texasu. Dříve mohutně zarostlý v nedbale elegantním obleku a s přezkou ve tvaru býčí lebky na opasku. Dneska nakrátko ostříhaný muž ve sněhobílé košili a kalhotách, na hlavě obrovský bílý stetson. Ty oči se ale nezměnily, tmavé a žhavé, schopné nehybně se upřít, se smutnou důsledností propátrávat mysl posluchače u monitoru. Pohled, jenž má váhu, hlas, který má váhu, ve chvílích procítěného vzepětí i tehdy, když se ztiší na hranici sotva slyšitelného šepotu. Je v něm přímočará citovost, v něčem ale velice mužná, zraněná, a možná proto schopná se dotknout zranění v srdcích těch, kdo ho slyší. Asi to zní přepjatě, ale nemůžu si pomoct.

„Byli jsme jenom tři kluci z Texasu, kteří si dělali to svoje, a najednou se jim zjevil Bůh,“ popisuje Pearson (asi s úsměvem) vznik Texas Jerusalem Crossroads. Tomu, kdo tu desku slyšel, to ale přijde jako případný popis. Tři mladíci z nějakého zapadákova vytvoří bláznivě ambiciózní dílo, konceptuální album, jehož všechny části ve studiu nahráli naživo ve třech, ovšem Pearsonova kytara přitom zní, jako kdyby těch nástrojů bouřilo deset. Obrazivá, strhující hudba, něco mezi žalmem, postapokalyptickou sci-fi a sílícím příbojem. Texty líčí vytržení, konec jednotlivce a možná planety, líčí Texas jako zaslíbenou zemi, končí obrazem zástupů kráčejících k Sionu s pistolemi v rukou. Byla to jediná deska Lift To Experience, bylo by těžké na ni něčím navázat, existovaly ale i praktičtější důvody. Po jejím vydání a několika turné se Pearson stáhl do ústraní, do vesnice v okrese Limestone s asi třemi sty obyvateli. Žil tam sám, bral krátkodobé fušky, pokud se nějaké naskytly, trvalo prý pár let, než ho místní přijali. „Trochu jsem se tam zbláznil,“ říká dneska. A opět – těžko se divit. Ne snad proto, že by bylo namístě propadat iluzím o duševní chorobě jako nějak posvěceném stavu, který člověka dělá schopnějším tvořit velké umění. Ale z Pearsonovy hudby skutečně jsou slyšet imaginace a citovost rozbouřené až k nemoci.

Několik let o něm nebylo slyšet, střídal prý Texas a evropské metropole, občas měl sólové vystoupení, hodně mu pomohl houslista Warren Ellis z kapely Dirty Three a dlouholetý blízký hudební spolupracovník Nicka Cavea. V roce 2011 vyšla Pearsonova deska The Last of the Country Gentlemen. Opravdu zabijácká nahrávka. Dlouhé písně, v nichž Pearsonův zpěv většinou doprovází jen s nenápadnou virtuozitou ovládaná akustická kytara. V nich neředěná bolest a smutek z opuštěnosti a ztráty. Umělec v pozdějších rozhovorech říkal, že se před každým vystoupením musel přesvědčovat, aby vylezl na pódium a postavil se těm skladbám, jimiž se mohl cítit až ohrožen. A to, že vůbec našly posluchače, třeba i nadšené, podle něj jen dokazuje, jak moc je na světě smutku. V těch písních je něco skutečně srdcervoucího, obnažené zranění, ne bolístka, nad níž kvílí nějaká nudná bytost, jejíž mentální horizont končí u hledání domnělých křivd. Vědomí prázdnoty, nepřítomnosti, která by přece měla být zaplněna. Od té doby už Pearson nic nového nevydal, mohlo by se to zdát jako symptom dalšího propadu. Ale zase se vrací otázka: proč by měl vytvářet a vymýšlet něco dalšího, když už vytvořil tohle?

Ve sporadicky dávaných rozhovorech o sobě moc nemluví. Asi žije plus minus podobně, v Evropě, kde se mu komerčně daří líp, podle něj i proto, že je duchovně vyprahlejší. A na texaském venkově, protože chce být jedním z posledních svědků starého „analogového“ světa, v němž je možné setkat se se skutečnou záhadou nebo se v něm ztratit či něco nenajít, ale i všichni kovbojové jsou dnes podle něj už on-line. Na duchu mu asi bývá všelijak, před pár roky se na YouTube objevila videa, na nichž působil hrozivě zmatený. Ale zase se to zřejmě spravilo, zase občas vystupuje – ve dvojici Two Witnesses s Calvinem LeBaronem. Dva kovbojové s kytarami, jeden v bílém, druhý v černém, šály s pruhy a hvězdami a písně podané fakt s citem – a zároveň to celé je trochu legrace. Pearson asi dnes má dost důvodů k radosti. Nějak bude. Nakonec je s ním asi všechno, jak má být nebo jak to na tomhle světě být může. Josh T. Pearson zjevně vede takový život, jaký vést chce. Zvláštní věc – nasytit svoje písně bolestí a touhou tohoto světa a svým životem zároveň dokázat, že ten svět je v mezích možností v pořádku.