Kurtu Cobainovi, frontmanovi americké kapely Nirvana, by v únoru bylo padesát. K jeho nedožitým abrahámovinám cítilo mnoho pamětníků pochopitelnou potřebu se vyjádřit – padesátiletý Kurt Cobain. Zvláštní představa. Nejenom z toho nejsamozřejmějšího důvodu, jako příležitost nostalgicky si povzdechnout nad tím, jak rychle plyne čas, jako kdyby to bylo včera, no jo, no. Obraz Cobaina po padesátce ale taky jako kdyby byl z principu absurdní. Ten člověk přece zestárnout nemohl, nějak by se tím popřel, reprezentoval to, co je odsouzeno zůstat mladé.

Nemůže existovat jinak než jako vyhublý mladík, ztělesněný „heroin chic“, který s juvenilní, divokou energií řve do světa svou frustraci a radši vyhoří, než aby vyhasínal. Vezme flintu, přitiskne k ní hlavu a zmáčkne spoušť. Jako poslední možný projev revolty proti světu, který je nespravedlivý a nesmyslný, přinese jenom zklamání, člověk v něm nakonec zklame i sám sebe, nemůže než se nechat sežrat. Anebo se tomu vzepřít a odejít dřív. Málokterá sebevražda byla a někdy ještě pořád je tolik romantizovaná, často chápaná jako projev věrnosti sobě samému až po nejzazší mez. Protože pro naštvaného mladíka zestárnutí nemůže nebýt prohra, ztráta – energie, tvůrčích sil, odhodlání bouřit se. Z toho, kdo světu ukazoval vztyčený prostředník, se stane adresát toho gesta.

Co může být trapnějšího? Snad jenom snaha brousit na pódiu staré hity pro těch pár omšelých pamětníků, kteří si je navzdory postupující skleróze ještě vybavují a dopřávají si při nich iluzi, že svět venku se nezměnil, oni jsou pořád mladí, ještě pořád mají něco před sebou a taky mají co říct. Člověk, který už dosáhl té věkové hranice, již by v těchto dnech překročil i Cobain, by se nejradši rozkřičel na tu svou mladší verzi, která svět tímhle způsobem vnímala (nebo se tomu aspoň někdy blížila), vynadal jí, jaké pitomosti si to představuje.

50? A proč ne?

Na představě padesátiletého Kurta Cobaina přece nic nesmyslného není. Mohl se z něj stát šťastný majitel obchodu s rybářskými potřebami. Mohl se z něj stát poustevník, který někde uprostřed lesů amerického Severozápadu spisuje pošahané traktáty a vydává je vlastním nákladem. Mohla se z něj stát parodie mladého Cobaina, jež objíždí stadiony a před entuziastickým davem hraje Smells Like Teen Spirit a skáče s kytarou, jak jí to artróza dovolí. Mohl se z něj stát inspirativní hudebník, který jednoho dne odložil mladickou agresi a našel pro sebe jiný a dospělejší výraz, možná už ne tak přitažlivý pro masy, ale Smells Like Teen Spirit by na koncertech jako druhý přídavek třeba dával. Mohl být smutná troska, věčně přecházející mezi léčebnou a světem, v němž by nebyl schopný existovat. Mohl být spousta věcí… V dopise na rozloučenou mluví o dceři Frances (v době jeho sebevraždy jí byly necelé dva roky), „nesnesu pomyšlení, že by se z ní stala ubohá, sebedestruktivní death rockerka, jako jsem já“. Možná by Cobainova dcera vedle sebe snesla toho death rockera raději než díru, prázdno na místě otce.

Jenomže není, Cobain se v sedmadvaceti rozhodl to všechno skončit. A v dopise na rozloučenou tomu činu připsal jakýsi étos – nebo to ani nebyl jeho záměr, zranění fanoušci si jeho slova, to svědectví o zmatené duši na konci cesty tak vyložili. Spíš se snažil vyjádřit svoje zklamání ze sebe, z toho, že jeho hudba, hraní před lidmi, které publikum nadšeně přijímalo, jemu samotnému už žádnou radost nepřináší. Že dosáhl naplnění svého největšího snu, a nepřineslo mu to, co čekal, nepřineslo mu to nic. Někdo v tom chtěl vidět akt vzdoru proti hudebnímu průmyslu, té odlidštěné korporátní síle, která všechno komodifikuje, mění na produkt. Udělala ho i z písní Nirvany, jejich autor a interpret se ale nakonec vzepřel, nepoddal se za žádnou cenu.

Ovšem stejně tak se dá říct, že se poddal. Podlehl tvrdým drogám, které tak dlouho užíval, krutým bolestem žaludku, jimiž trpěl. Slávě, která mu přinesla možnosti a taky obtěžující pozornost – fanoušků, médií, která ho oslavovala a zároveň pronásledovala. Když se Cobainova manželka Courtney Love před novináři prořekla, že v době těhotenství brala heroin, páru vážně hrozilo, že jim sociálka dítě odebere. Ve značně vypovídajícím dokumentu Kurt Cobain: Montage of Heck je Cobain ukázán v mnoha nelichotivých situacích: jako feťák, jako deprivované dítě, jako agresivní a taky tvůrčí kluk s hodně temnou imaginací. Nejtísnivější jsou ale pasáže jeho domácích videí s dcerkou a s Courtney. Vůbec nic hrozného na nich není, jen dva mladí lidé, možná trochu sjetí, kteří před kamerou šťastně žijí. Jenomže na tom štěstí je něco podivně usilovného a taky unikajícího, jako kdyby se o něm Cobain nějakým zmateným způsobem snažil sám sebe přesvědčit.

Hlas generace, který nedospěl

O Kurtu Cobainovi se ještě za jeho života psalo jako o „hlasu generace“, snad právem, přinejmenším velká část té jeho (i mojí) ho tak přijímala. Lidé, kteří takový hlas představují, ale nebývají nějak typičtí, nejsou generací zprůměrovanou do jednoho. Ten generační rys v sobě můžou mít výraznější, třeba až krajní. Cobainovi vrstevníci mohli z jeho písní slyšet povědomou tíseň a vztek i touhu vrhnout se někam po hlavě bez ohledu na následky, protože on je asi prožíval silněji a v nějaké čisté podobě. Mohli tam slyšet stejně povědomý zmatek, opět dohnaný do krajnosti. Naštvání nad zlobou a necitlivostí světa i hlas srdce, jež samo zlobou přetéká. „Mám to dobré, moc dobré a jsem za to vděčný, ale už od svých sedmi let cítím nenávist k lidem obecně...“

V médiích člověk dokola čte slova expertů o tom, jak současná společnost vyznává kult mládí, obdivuje mladá těla a sugeruje si mladou mysl. Snem je to mládí protáhnout, pokud možno co nejvíc, zachovat si svěžest, energii, dychtivost. Jenomže mládí není jenom tohle, může to být taky zatraceně těžká a bolavá doba, protože hledat svoje místo na světě a mezi lidmi je často těžká a bolavá věc, třeba i strašná. A člověk je taky může nenajít. V tomhle smyslu písně Kurta Cobaina zůstanou věčně mladé, jejich autor taky. Škoda že ani sobě, ani svojí hudbě nedovolil dospět.