Britská premiérka Theresa Mayová se krajanům postarala o předprázdninové povyražení, na osmý červen vyhlásila volby do Dolní sněmovny. Vzrušující drama se ale od toho zápasu moc čekat nedá, konzervativci v průzkumech výrazně vedou, labouristé – hlavní opoziční strana – jsou na tom stabilně špatně, protiunijní strana UKIP po referendu o brexitu do značné míry ztratila důvod k existenci.

Je to docela zvláštní – vládní konzervativci škrtali v rozpočtu a prováděli další nepopulární opatření, v době před referendem trpěli výrazným rozdělením, u moci jsou už sedm let. Taková strana by za normálních okolností neměla mít vítězství zdaleka jisté. Jistě, za těch šest týdnů se může stát ledacos. Momentálně to ale vypadá tak, že jediná smysluplná otázka, kterou má před volbami cenu zkoumat, je, zda bude mít porážka labouristů rozměry „jen“ historické, nebo zda půjde o událost pro ně apokalyptickou. Postaral se o to Jeremy Corbyn, vůdce labouristů, který se stal tím největším darem, v jaký mohli toryové doufat.

Osud jedné z rozhodujících britských stran pod jeho vedením také ukazuje značné limity politiky, jak ji chápe generace mladších aktivistů, z nichž mnozí – a nejenom v Británii – ke Corbynovi vzhlíželi s oddaností až sektářskou. Měl být tváří a vůdčí osobností nastupující nové evropské levice, té konečně autentické, která vychází zdola, není přizpůsobená představám velkokapitálu a podobně. Docela paradoxní volba – Corbyn byl v době zvolení do čela Labour Party sněmovní veterán, dlouholetý představitel krajní levice ve straně, s historií prosovětských vyjádření v dávnějších dobách.

Tradiční britská strana se pod jeho vedením měla přerodit, vzniklo hnutí Momentum, jež to prosazovalo a vyzývalo stoupence radikální levice, aby se registrovali jako přívrženci strany, a získali tak hlasovací právo.

Corbyn byl také díky nim zvolen, strana se tak dostala do stavu permanentní občanské války, proti novému předsedovi se bouřili labourističtí poslanci, díky podpoře mezi členstvem ale byl nesesaditelný. Voliče mezitím iritoval výběrem spolupracovníků (například jeho šéf komunikace Seumas Milne jako novinář publikoval texty přinejmenším hraničící s apologií Stalina), radikálními postoji v mnoha otázkách – od britského jaderného arzenálu po monarchii. Jeho stoupenci se snažili vynutit si stranickou kázeň často dost agresivním způsobem, Corbynova Labour Party se zároveň ukazovala být organizací, v níž je možné skutečně ledacos – třeba projevy antisemitismu.

Je možné, že stoupenci současného předsedy nakonec budou mít stranu, jakou chtěli – ideologicky čistou. A irelevantní. Ukazuje se, že cílevědomá radikální menšina toho může zmoci docela hodně, třeba mocensky ovládnout významnou tradiční stranu. Na širší úspěch by ale asi potřebovala dostat pod nějakou direktivní kontrolu i voliče. A s tím mohou být problémy.