Každý, zdá se, má rád film La La Land. Americká kritika se nad ním v podstatě unisono rozezpívala nadšením, snímek režiséra Damiena Chazelleho dostal celkem sedm Zlatých glóbů včetně těch nejprestižnějších kategorií. A vlastně se není moc co divit, mít rád La La Land je docela snadné. Taky je to ten typ filmu, který ocení sbory volitelů nejrůznějších filmových cen – je prodchnutý láskou k tradici hollywoodského zlatého věku. Muzikálů, jako bylo třeba Zpívání v dešti. Na evropské straně Atlantiku tuto lásku k tradici nějakým způsobem inovuje, překládá pro současnost. Je zároveň staromilský i dnešní. Technicolorová pastva pro oči (pro některé scény La La Landu je dobré mít preventivně připravené černé brýle), v něčem ale prostoupená jaksi současnou senzibilitou, posmutnělou skepsí možná.

Damienu Chazellemu (31) se dá věřit jedno – má rád jazz. Původně studoval hudbu, zjistil ale, že jako hráč nikdy nebude tak dobrý, jak by si představoval. Do širšího povědomí se dostal filmem Whiplash, dramatem o vztahu hudbou pohlceného studenta jazzových bicích na prestižní hudební škole a jeho podobně posedlého tyranského učitele. Silný film, jemuž nijak neublížilo, že se soustředil na nácvik skladeb v žánru, který je pro většinu publika značně ezoterický – ve velkokapelovém jazzu. A zachytil ho způsobem bližším spíš Kubrickovu dramatu z vietnamské války Olověná vesta než hollywoodskému „feel good“ hudebnímu filmu. La La Land jako kdyby byl inverzí filmu Whiplash – z klaustrofobického přítmí zkušeben se kamera přesunula do prosluněné Kalifornie, mezi lidi, kteří necítí puzení vzájemně si ubližovat, naopak.

I hudba je v tom filmu především zdrojem radosti, předmětem lásky. A ne mučicím nástrojem, který před člověka staví ideál dosažitelný jen za cenu krvavé oběti. Zároveň jsou to ale zřetelně filmy téhož autora, které dospějí k pointě v něčem podobné. Ten první ji jen podá jako obraz patologického spojení dvou v různé míře patologických osobností, druhý v melancholickém a velmi zručně natočeném muzikálovém čísle beze slov, v němž atraktivní hrdinové plují vysněnou krajinou všeho toho, co mohlo být.

O La La Landu se píše jako o apoteóze snění. Jeho hrdinové jsou dva snílci: Seb (Ryan Gosling), jazzový pianista, který touží mít vlastní klub, kde by se hrál jazz v jaksi čisté podobě, neznečištěný modernou a kompromisy se soudobým popem. Mia (Emma Stoneová) je servírka, neúspěšně obráží konkurzy na roličky v připitomělých seriálech, přitom má vyšší ambice, třeba i autorské. Žijí někde na okraji hollywoodského snu, dva milí „loseři“ v Los Angeles, městě, které zachycené kamerou Linuse Sandgrena vypadá jako zářivá kulisa pohádky. Vždy stejně prosluněná, což jako by zdůrazňovalo rozdělení filmu do kapitol podle čtyř ročních období – ať je léto, nebo zima, počasí je stejné, jen vztah hlavních postav se mění. Film se skutečně snaží zprostředkovat energii snění i počínající lásky, v eruptivních hudebních číslech, jež často působí jako natočené v jednom záběru, ve snadnosti, s níž protagonisté přecházejí z mluvy do zpěvu a se kterou se reálné exteriéry mění v přiznanou kulisu. Jakousi autentičnost filmu dodává i pěvecký projev obou protagonistů – nijak moc jistý (ovšem Gosling se prý kvůli filmu rychle naučil hrát obstojně na piano). Snaha být oslňující z plátna zrovna kape, jenomže k muzikálu něco takového asi patří, a navíc má Chazelle i jeho tým čím oslňovat. 

Ve druhé půli se ale La La Land promění z přiznané pohádky v pokus vypovědět těmi pohádkovými prostředky něco o povaze skutečných snů a skutečných vztahů, začne podvracet sám sebe a trochu při tom ztratí drajv. Hrdinové začnou brát uskutečnění svých snů vážně, hodně tomu musejí obětovat, přinést i tu oběť jistým způsobem nejvyšší. Zmíněná závěrečná montáž, v níž se La La Land vrátí do módu „klasický Hollywood na steroidech“ s melancholickým sentimentem, klade otázku, jestli to všechno mělo cenu. Vlastně ji lze vztáhnout na celý Chazelleho film – je v něm spousta výrazných jednotlivostí, filmařské suverenity, má sympatické protagonisty. V srdci ale jako by mu něco haprovalo. Možná to bude hudbou – skladbám Justina Hurwitze něco chybí, aby se staly skutečnou muzikálovou klasikou. Je navíc zvláštní, když postava hrdiny, hluboce oddaného čistě provedené hudbě, začne zpívat skladby, jež působí až konvenčně, nad vším tím technicolorem bezbarvě. La La Landu přes všechno úsilí a talent autorů trochu chybí nějaké skutečné „la la“.

La La Land (USA, 2016), režie: Damien Chazelle, hrají: Ryan Gosling, Emma Stoneová a další, premiéra: 5. 1.