Film Mela Gibsona Hacksaw Ridge se v kinech objevil zároveň s vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. A jistým způsobem právě do tohohle kontextu patří. Ve světě filmu je Mel Gibson něco jako Donald Trump na steroidech. Oblíbený terč výsměchu či pohoršení a muž, jehož chování je považováno za skandální (často oprávněně).

Stejně tak i jeho ultrakonzervativní názory vycházející z Gibsonova převelice tradičně chápaného katolictví – v rozhovoru pro média například připustil možnost, že jeho někdejší manželka, matka jeho početného potomstva a jeho slovy vůbec světice, dost možná přijde do pekla, protože je členkou protestantské episkopální církve. Taky to je člověk impulzivní, svéhlavý a – mírně řečeno – prudký. Což se mu často vymstilo (a někdy mu to jistě i pomohlo): je vnímán jako podivný, nepatřičný úkaz. Asi se v tom dá najít jistá symbolika. Film Hacksaw Ridge je považovaný za Gibsonův velký návrat mezi úctyhodné, americká kritika mu aplauduje (alespoň její větší část).

Děje se tak v době, kdy ta podoba skandálu, již herec a režisér ztělesňoval, se stala jaksi etablovanou, usedla v Bílém domě. Kdyby s těmi kousky, které Gibsona stály několikaleté vyhnanství, umělec pár let počkal, mohl se místo nekonečného omlouvání dočkat večeře s prezidentem za odměnu. 

Některé z těch Gibsonových výstřelků taky považuji za dost odpudivé. Přiznávám ale, že pro toho člověka mám určitou slabost. Jeho filmy nepovažuju za dobré, Gibsonův ideál subtilnosti je nechat slona vypít cisternu s nitroglycerinem a přimět ho, aby se rozběhl proti zdi továrny na dělbuchy. Jenomže i právě díky tomu jsou ty filmy dobře zapamatovatelné. Divák si může být jistý, že při jejich projekci něco zažije a nudit se rozhodně nebude. A navíc v éře, kdy hlavní proud kinematografie působí čím dál standardizovaněji, se Mel Gibson vymyká. Je to primitivní umělec – v dobrém i zlém. Jeho filmy jsou opakem rafinovanosti a zároveň jsou jistým způsobem velice osobní, Gibson se v nich obnažuje, velice zřetelným způsobem ilustruje svou osobnost a její veliké rozpory. Člověk ho má na plátně jako na dlani. Je v tom jakási – ve světě masové zábavy ne zrovna obvyklá – pravdivost. Někdy taky velká a ze strany režiséra jistě nezamýšlená legrace. V Gibsonových lepších okamžicích ovšem i přímočará a primitivní síla.

Ve Statečném srdci (1995) rozpoutal naturalistická středověká jatka. Vyšperkoval jimi až bolestivě naivní historku o střetu zemitých skotských horalů s dekadentními a zženštilými anglickými kolonizátory (i jejich královna má té jejich nemužnosti plné zuby, a raději proto počne s chlapáckým povstalcem). Ve finále Gibson režíroval sám sebe coby mučedníka, který – ač vykuchán – zakřičí do světa svoje: „Svobodu!“ Vyneslo mu to Oscara za nejlepší režii a nejlepší film a trvalý zápis do mužské psýchy ve Skotsku i jinde.

Další film režíroval až po devíti letech. Umučení Krista. Snímek, do nějž Gibson vložil 25 milionů dolarů z vlastní kapsy – ve světě filmu dostatečný důvod pro hospitalizaci na psychiatrii. První náboženský blockbuster nového tisíciletí, první film v aramejštině, velký risk, který nakonec – alespoň z komerčního hlediska – skvěle vyšel. Zároveň se však stal předmětem ostrých sporů kvůli recyklaci antisemitských stereotypů, barvotiskovému podání, nepřítomnosti filozofické, teologické, vlastně jakékoliv nuance, redukci Kristovy oběti na utrpení těla. Ve způsobu, jímž ho Gibson zobrazil, ale je – pro diváka velice namáhavá – přesvědčivost. Po aramejštině nechal Gibson z plátna rozeznít mayštinu. Autorský záměr jeho filmu Apocalypto zní jako jedna velká pakárna.

Nakonec ale vzniklo další podivné dílo – s velkým zaujetím vylíčené lidské oběti, charakterizace opět na úrovni němého filmu (všechny ty zlověstné škleby těch zlých indiánů). Polopaticky a zuřivě líčený kontrast mezi nevinnou vesnicí a hynoucí metropolí úpadku. A taky invenčně natočená adrenalinová honička v zelené džungli, samozřejmě kulminující absurdním způsobem – epochálním mayským porodem do vody (rodička na dně studny, balancuje na balvanu se starším dítětem na ramenou, aby unikla stoupající hladině vody, zatímco jejího manžela honí padouši po okolí, kolem studny běhá jaguár a na nedalekém pobřeží přistávají conquistadoři).

Gibsonova kariéra se po Apocalyptu prakticky zastavila. Jeho dříve tak vzorné manželství se rozpadlo, přiznal alkoholismus (o depresích a sebevražedných stavech mluvil už dřív), na veřejnost se dostaly nahrávky jeho opilecké antisemitské tirády. S novou partnerkou Oksanou Grigorijevovou měl dítě. I tenhle jeho vztah se ale rozpadl, také kvůli domácímu násilí, jež opět doložila dost nechutná audionahrávka. Z Gibsona se stal člověk, jemuž je lépe se vyhnout. Obsazený byl jen do pár béčkových akčňáků, v nichž mohl uplatnit svou ztrhanou a pomlácenou přitažlivost (výrazný je v tom ohledu – a právě jenom v tomhle – snímek Blood Father z letošního roku), Jodie Fosterová se mu snažila napomoci tím, že mu dala hlavní roli ve značně podivném filmu Bobr (vyhořelý chlapík je schopný komunikovat už jenom s loutkou bobra, již nosí na ruce).

Veřejně se ho zastal velice populární Robert Downey jr., který vyzval Hollywood, aby Gibsonovi odpustil, stejně jako kdysi – také Gibsonovou zásluhou – odpustil i jemu (Downey jr. se kvůli závislosti na drogách a dalším neřestem před lety dostal až do vězení). Gibson se omlouval, kudy chodil. Respektive tak trochu omlouval… 

Dělám to, co nevidím

Nastala jakási zjevná jednota života a díla, protože v něčem jsou to filmy až posedlé. Ze zaujatosti, s níž zobrazuje fyzické násilí, vane patologie. Vychutnává si momenty, v nichž jeho hrdinové trpí, a ještě víc, v nichž padouši dostávají, co by si podle něj zasloužili. Zároveň si vybírá hrdiny, kteří jsou nedotčeni touhou působit bolest. Kristus z Gibsonova Umučení se nevrátí, aby všem, kdo ho trýznili, provedl něco ještě daleko horšího (jakkoliv je z Gibsonova pašijového filmu téměř fyzicky cítit režisérova touha vidět, jak všichni ti lotři křičí bolestí).

Desmond Doss (Andrew Garfield), hlavní postava Hacksaw Ridge, je odpírač služby se zbraní, jenž se vyznamenal jako zdravotník při bojích o Okinawu. Gibson ho zasadí do velmi barvitě a působivě vykreslených jatek a okázale se sklání před Dossovou mírumilovností. Jemu samotnému je ale dobře spíš na těch jatkách. Asociuje to biblické: „Dělám to, co nenávidím.“ I když v Gibsonově případě by to možná mělo být upraveno na: „Dělám to, co nenávidím, a dělám to rád.“ Ale stopa té „nenávisti“ je v jeho filmech i tak. Dělá z nich krvavou podívanou, vytvořenou s fascinací a usilující fascinovat, v níž se však projevuje i jakési nesmělé zhrození. Ani ne tak nad tím zobrazovaným jako spíš umělcovo zděšení se sebou samým. Pro svět Mela Gibsona je ta úvaha ne dost přímočará, ale stejně si nemůžu pomoct. 

Doss je pozoruhodný hrdina pro počátek časů Donalda Trumpa. V něčem naplňuje tradičně konzervativní ideál – idealistický mladý muž, vychovaný v duchu striktní adventistické víry. K ženám se chová s okouzlující uctivostí a jistě by mu nepřišlo na mysl pomýšlet na to, že by svůj vztah k milované mohl tělesně naplnit ještě před svatbou. Je to odpírač z důvodů svědomí, náboženského přesvědčení, což docela rezonuje se současnou americkou debatou. Po schválení sňatků mezi homosexuály se z práva odepřít stalo pro konzervativce velké téma. Boj za ně měl i svoje protagonisty – úřednici z Kentucky, která coby zástupce státu odmítla takový svazek uzavřít, majitelku maloměstské cukrárny, jež odmítla upéct dort na svatbu dvou mužů.

Obě posléze zákon v nějaké míře postihl, existuje tlak na tradičně konzervativní instituce, aby přizpůsobily svou praxi novým právním úpravám. Desmond Doss ale nechtěl vzít do ruky střelnou zbraň, která pro Trumpův elektorát (nebo aspoň jeho část) představuje fetiš, je pro něj dobrá a nechuť k ní je pak znakem zženštilosti a úpadku. Je to hrdina pro obě strany. Nebo by aspoň mohl být.  

Gibson ho od počátku vykresluje jako naivní slunečnou bytost – rozzářený kluk z chudých poměrů, který je vždycky odhodlaný nasadit se pro druhé. Nijak (alespoň na první pohled) nepoznamenaný tím, že doma to bylo všelijaké, Desmondův otec se ze světové války vrátil traumatizovaný a matku i syny mlátil. Hrdina zažije love story jako z nějakého komiksu pro mládež, která usiluje o ctnost. Natočená je ale vlastně zručně a odpovídajícím stylem upomínajícím na Hollywood 40. a 50. let. Našeho entuziastu však zaskočí svět –propukne v něm válka a Desmond se dobrovolně přihlásí. Spolubojovníci ho nechápou, musí si tak mezi nimi projít značně předvídatelnou cestu od vyloučení a šikany k uznání. Potkává na ní zase samé předvídatelně charakterizované typy (zupácký, ovšem v jádru dobrotivý seržant v podání Vince Vaughna). Ale opět – přinejmenším to celkem odsýpá.

Ovšem až když se vojáci vylodí na Okinawě, začne ve filmu skutečně o něco jít a Hacksaw Ridge opravdu ožije. Tvůrce, jenž se při vykreslování lidí drží těch nejjednodušších zavedených představ a klišé, projeví velkou vynalézavost, když je z týchž lidí potřeba udělat hromadu krvácejícího masa. A že je ho skutečně hodně. Roztrhaného po výbuších šrapnelů, probodaného bajonety, proděravělého kulkami. Mezi tím běhá ten čistý hoch a úporně se snaží zachránit ty alespoň trochu živé zbytky. Režisérovi v jeho úsilí nic není přespříliš, „overkill“ je jeho program. A vlastně to funguje, může publikum udolat až k slzám, taky protože válka je skutečně strašná. A ten reálný Desmond Doss v ní dokázal něco až nadlidského, zázračného.

Pro Mela Gibsona ale ten zázrak, mirákl, nemůže nebýt spektákl. Proto je potřeba hrotit to až k absurditě, k elegantním karate kopům jako z hongkongského filmu, které odpálí letící granát. K lanům směřujícím do nebe, na nichž jako by sám Bůh spouštěl nosítka s tělem hrdiny. Ve světě Mela Gibsona to prostě patří k věci. Nemám ale dojem, že by za tím byla kalkulace nebo cynismus. Smysl umění je také přivést člověka, diváka, čtenáře k tomu, aby na chvíli viděl svět očima někoho jiného. A věřím, že Mel Gibson do těch krvavě sentimentálních obrazů něco ze sebe skutečně dává. Nechá v sobě číst jako v knize, jakkoliv asi tuší, že některé její stránky jsou docela hodně nepěkné. Zvláštní muž.