Od etablovaných autorů se čeká, že se budou nějak vyvíjet, přicházet s něčím novým, překvapovat publikum. Stejně tak se ale od nich žádá, aby „zůstali sví“. Tedy dali lidem, nač jsou od nich zvyklí a co mají rádi. Nemají to jednoduché, autoři. Známý americký režisér Jim Jarmusch se v posledních letech spíš vyvíjel, překvapoval, moc mu to podle mě nesvědčilo. Jeho filmy Hranice kontroly (2009) a Přežijí jen milenci sugerovaly větší hloubku, než jaká v nich byla. Režisérovi se je navíc podařilo přidusit stylem, jistě velice „cool“, ale místy za mezí okázalosti (i když Tomovi Hiddlestonovi to coby osamělému pohublému upírovi/rockerovi v černých brýlích velice slušelo). Jeho poslední film Paterson představuje návrat „starého dobrého“ Jima Jarmusche, natočený v jarmuschovském stylu v jarmuschovském světě a zalidněný jarmuschovskými postavami. Je to velice příjemný film – tedy především pro diváka, který nutně nepotřebuje, aby na plátně viděl hodně dění, když už se jednou vypraví do kina. 

Pro Jarmuschova fanouška je v Patersonovi všechno – svět nějakým způsobem malý a odstrčený, daleko od center dění s jejich velikými věcmi. Útulný bar, kde se scházejí sympatičtí lidé, moc toho třeba ani nenamluví a hraje tam pěkná hudba. Volný a repetitivní rytmus, v němž se právě tím opakováním vyjevuje skrytá hloubka všedních věcí, úvahy o tvorbě, umění – tentokrát neokázalé a jaksi důvěryhodné. Je to milý film – nedá se to říct jinak a může to znít trochu hrozivě. Neznamená to ale, že by Paterson působil jako umělá bezbolestná idyla.

Paterson (Adam Driver) je šofér městského autobusu v Patersonu ve státě New Jersey, městě, po němž svou rozsáhlou nedokončenou báseň pojmenoval významný americký autor William Carlos Williams. Hrdina filmu je taky založením poeta. Snímek ho sleduje během jednoho týdne, zachycuje rutinu Patersonova života, zdánlivě nudnou a stereotypní – ráno do práce, pak domů a na chvilku do baru. Přibližuje ale diváka protagonistovu vnímání, jeho citlivosti, díky níž v tom jen drobně se měnící „tomtéž“, Paterson nachází inspiraci, nechává se oslovit malými vybočeními z toho rytmu nebo ho na pár okamžiků vnímá zastavený v nějakém zenovém momentu, v němž je schopný vnímat poezii, již se pak pokouší vyjádřit verši, jež si po šichtě zaznamenává do zápisníku. Nemá o své tvorbě valného mínění, alespoň to tak říká, zároveň je pro něj ale podstatná, v jistém smyslu je těžištěm jeho existence. 

Paterson je spokojený a usedlý člověk, určitě tak alespoň působí. Klidný a málomluvný muž, je snadné si představit, že za volantem svého autobusu zestárne. Taky po boku svojí přítelkyně Laury (Golshifteh Farahaniová), bytosti jemu naprosto nepodobné, impulzivní krasavice, která pro sebe co chvíli plánuje jinou dráhu, jinou cestu, jak ohromit svět. Popletená, nadšená a pro Patersona jistě okouzlující. Pozoruje ji pobaveně a zároveň láskyplně. Jeho klid ale může být jenom zdánlivý, doléhá na něj pomíjivost a jistě i nedokonalost jeho tvorby. Také je vystaven konfrontaci s člověkem, který má asi větší talent a jednou bude psát daleko lepší básně než Paterson. Setkání s neznámým člověkem – velmi jarmuschovské ve své melancholické a úsměvné absurditě – ale hrdinovi nějak vrátí rovnováhu. Protože Paterson je skutečně tvůrčí člověk – jeho básnické pokusy pro něj nejsou způsob, jak na sebe upozornit, ale cesta k rozhovoru se světem. A on jej musí vést, protože ten svět mu cosi říká a on cítí hlubokou potřebu nějak odpovědět. 

Jim Jarmusch svůj film strukturuje v podobném volném, ale přitom velice přesném rytmu. Jako je ten, v němž plyne existence hlavního hrdiny. Jednoduše a opět velmi neokázale se přibližuje Patersonovu pohledu. Ukazuje, jakým způsobem se nějaký jednoduchý vjem transfromuje v pokus o báseň, v co se promění uvědomění si, že škatulka sirek jisté značky je… prostě dokonalá. Adam Driver v hlavní roli je pak ideálním představitelem zamlklého „kutilského“ poety. Trochu neskladný a přitom nenápadný muž s výraznou tváří, která má ale daleko ke konvenčnímu sex idolu. Drivera je teď všude plno. Od nových Hvězdných válek přes populární seriál Girls, který ho proslavil, k Jarmuschovi a Martinovi Scorsesemu, v jehož očekávaném Tichu hraje asketického jezuitského kněze. Kvůli Patersonovi se tenhle bývalý mariňák naučil řídit autobus. Klidně bych se mu v nějakém nočním spoji svěřil. A dumal, co se to honí za těma klidnýma očima, které dokážou tisíckrát viděné vnímat jako poprvé.

Paterson (USA, 2016), režie: Jim Jarmusch.