Tento týden pro mě a ještě pár lidí v téhle zemi – jejichž počet, předpokládám, nepřesahuje počet třešní na stromě po náletu špačků – začíná proces loučení. Začala se totiž vysílat čtvrtá a poslední sezona seriálu Rectify. Ani ve Státech těch fanoušků nejsou masy, seriál přežíval taky díky velké přízni části kritiky. Stane-li se ale někdo příznivcem Rectify, je to pro něj začátek nezvykle hlubokého vztahu. Mohu to dosvědčit. 

Televizní seriál je v dnešní audiovizuální tvorbě útočiště autorů a diváků, kteří mají rádi příběhy nebo je vyprávějí. Vysílaný tou klasickou formou jednou za týden může pro diváka ale znamenat ještě něco dalšího. Nabízí mu nějaký pravidelný rituál a taky příležitost být s nějakými lidmi – postavami, které ho nějakým způsobem oslovují, jsou mu blízké. Ke sledování seriálu ho ani tolik nepudí zvědavost, jak se příběh bude dál vyvíjet, jak to s kým dopadne, jak je to s kým „doopravdy“, ale prostá možnost být v něčí společnosti. Vidět, jak vnímá svět, a vnímat ho třeba na chvilku jeho očima.  

U příběhů založených na podobné premise jako Rectify by přitom očekávání finále mělo být především očekáváním velkých odpovědí. Hrdina seriálu Daniel Holden (Aden Young) byl jako teenager odsouzen za vraždu svojí šestnáctileté přítelkyně Hanny, odseděl si devatenáct roků v cele smrti, pak byl propuštěn, ovšem ne prohlášen za nevinného. Stalo se tak kvůli novým testům DNA.

Spolu s rodinou se vrací do městečka Paulie v Georgii, snaží se tam adaptovat na život na svobodě. Značná část lidí ale v Danielovi pořád vidí vraha. Zároveň vychází najevo, že případ byl vyšetřovaný podivným způsobem, Daniel mohl být ke svému dávnému doznání dotlačen.  Rectify však není detektivka, jakkoliv v seriálu probíhá nějaké pátrání. Není to ani právnické drama, ani obžaloba amerického vězeňského systému. I když prvky toho všeho se v sérii dají najít.

Je to tiché drama o hledání smyslu, možná taky o marném hledání zmizelého času. O ztrátě a zrození, změně. Tím znovu se rodivším je Daniel Holden. Byl to kdysi zadumaný a uzavřený kluk, asi trpěl touhou navázat s lidmi kolem nějaké skutečné hlubší spojení. Měl milující rodinu, prakticky založenou a činorodou sestru Amanthu (Abigail Spencerová), chápavou matku, otce. O to všechno přišel, ve vězení ale dokázal přežít – díky knihám i díky přátelství se spoluvězněm, s nímž vedl dlouhé hovory přes zeď. Po skoro dvaceti letech se vrací a všechno je úplně jiné a úplně stejné, podobně jako on. Během tří let vysílání seriálu se čas Rectify moc neposunul, děj pokrývá několik týdnů po Danielově propuštění.

Zvolna vykresluje malý a zdánlivě přehledný svět, v němž všichni prožívají nějaké tiché drama. Danielův návrat je jejich katalyzátorem. Působí bolest sobě i jiným. V naprosté většině to nejsou zlí lidé, stejně jako Daniel není zlý člověk. Jen spadl do proudu života po dlouhé době v izolaci a vyrovnává se s tou ztrátou. S tím vším, co neprožil. Se světem, který není přehledný jako vězení, kde každý má svoje tužby a provinění, jež je někdy staví jednoho proti druhému – nemohou jinak. Daniel je dítě, které si neumí poradit s všelijakými moderními vymoženostmi, dokáže se na svět, kam byl vypuštěn, dívat s němým údivem i zvědavostí, dokáže se ptát jinak, protože nebere jako samozřejmost to, nač jsou všichni zvyklí – on není, přišel o ten čas, v němž se mohl přizpůsobovat. Zároveň je to i stařec, který už viděl a prožil všechno. Propadl se hlouběji než všichni ti lidé kolem.

Je poznamenaný vinou, byť ne nutně ve smyslu zákona. Je si jistý, že té noci, kdy byla Hanna zavražděna, nějak selhal. Vězení je jeho součástí, stejně tak i městečko Paulie – i v něm je nějakým způsobem zavřený mezi připomínkami toho, co bylo, i toho, oč přišel. Někdy by je ze sebe nejraději vytrhl, bez ohledu na všechny ty lidi, které miluje. Žije ve světě, ale je naučený žít v představách, hranici mezi těmi sférami asi vnímá jako prostupnější, vysněný prožitek se pro něj stává reálným. Když v představách políbí švagrovou Tammy, s níž prožil silný platonický vztah, je to pro něj plnohodnotná katarze, jakkoliv ta láska asi reálného naplnění nedojde. Stojí mimo tento svět, ale možná do něj vidí víc než ti, kdo s ním jsou pevněji spojeni.

Nesoudí ho, avšak ten svět ho bolí. A Daniel někdy sdílí bolest druhých. A někdy v jeho očích vypadá prostě zázračný. Hrdina Rectify není praktický člověk. Naopak, je zakřiknutý a neobratný, často dezorientovaný. Usiluje ale o nalezení smyslu, tiše a neústupně, odhodlaný se třeba mýlit či spálit. Co je nakonec praktičtějšího než právě tohle? A autoři Rectify (především tvůrce série Ray McKinnon) dokážou tohle hledání – Danielovo i druhých – zpřítomnit přesvědčivě a bez efektů i bez shazování nebo naopak přehnané intelektualizace. 

V jednom z mých oblíbených momentů potká Daniel v noci ve městě dávnou spolužačku. Dneska už má rodinu a kadeřnictví, stala se z ní vlídná maloměstská paní trochu při těle, zrovna zavírá krám. Vezme Daniela dovnitř, chvilku si povídají. Ona mu pak v návalu soucitu nabídne, aby se s ní pomiloval, musel být tak dlouho sám. Daniel to vděčně přijme. Rozejdou se, oběma je jasné, že se to už nikdy opakovat nebude. Skutek té ženy by se dal brát jako zrada – má přece rodinu a je vidět, že ji trochu tíží svědomí. Stejně tak je v něm možné vidět samaritánství, Daniel to asi potřeboval, pomohlo mu to.

Je to pro Rectify typický moment, napsaný inscenovaný a zahraný s jakousi tichou pravdivostí. Ne aby se efektně demonstrovalo, že život je složitý, to asi každý ví. Ale jako součást nějakého obrazu toho života. Jeden z okamžiků, které kolem člověka projdou, dají mu pocítit nějakou vlastní váhu i prchavost. Nemusí být nutně součástí konstrukce velkého dění, všech těch velkých otázek. I odpovědi na ně budou asi podobně neurčité a unikavé. Příběh Daniela Holdena je ale neokázalou obhajobou ptaní se, nerezignování na ně. Ne snad že by činilo život jednodušším nebo méně bolestným. Přinejmenším ve světě Rectify tou otázkou ale člověk může zkrásnět.