V časech svého neuctivého a neznalého mládí jsem utrousil neuctivou poznámku o filmech Andrzeje Wajdy. Uznal jsem je za dobré s tou výhradou, že bych se v nich obešel bez všech těch disputací o tom, co to obnáší, být Polák. Dnes mi tahle dimenze Wajdovy tvorby připadá úctyhodná. A v něčem velice optimistická, protože nesená přesvědčením, že existuje nějaké společenství Poláků, které přemýšlí o své úloze a historické situaci.

Že má význam se k němu obracet způsobem, jenž bude vstřícný vůči širšímu publiku, nebude se před ním uzavírat do ghetta vzdělanců. Zároveň ale přesvědčení nikterak podbízivě triviální, jdoucí po srsti. Režisér i jeho hrdinové zažívali dějinné katastrofy, dostávali se právě proto do bezvýchodných situací. Ale to Wajdovo odhodlání vést rozhovor, pokračovat v něm je při všem smutku také výrazem naděje, často navzdory okolnostem. Vlastně není nic překvapivého na tom, že si Wajda uchoval svěžest ducha a schopnost pracovat až do své smrti v devadesáti letech. 

Stejně tak ovšem Wajda dokázal rozmlouvat s mezinárodním publikem. Nejenom ve filmech, které natočil v zahraničí. Jeho polské snímky nikdy nebyly jen polské, byla to také univerzální dramata přehrávaná v polském kontextu. Jejich apel pro cizí publikum nespočíval jen v tom, že zprostředkovávaly pro ně málo známou historii, a mohly tak být zdrojem poučení, rozšiřovat obzory. Dotýkalo se ho jaksi přímo, v těch nejlepších Wajdových okamžicích byly polské i světové. Příkladem toho je Maciek (Zbigniew Cybulski) hlavní postava Wajdova filmu Popel a démant z roku 1958 a jedna z režisérových vůbec nejsilnějších figur.

O jeho představiteli Zbigniewovi Cybulském se psalo jako o „polském Jamesi Deanovi“, režisérovi prý zas byla inspirací ikonická postava motorkáře Johnnyho (Marlon Brando) z filmu Divoch (společné s Maciekem má i to, že oba zahoří láskou k barmance z malého města). A ta příbuznost je v Popelu a démantu velice znát – idol mladé generace v roli mladého psance. V podání Brandově, Deanově a dalších je to psanec, který odmítá svět kolem sebe. Nedokáže a nechce být jeho součástí, nezapadá a nezapadne. Je v pohybu, jede, kam se mu zamane. Vyjadřuje to jeho nespoutanosti i nezakořeněnost.

Hrdina Popelu a démantu je v něčem opačný motorkářskému nespoutanému ideálu. Neujíždí volně krajem, jde tam, kam dostane rozkaz jít. Je to voják polské Zemské armády (AK). Patří ke „ztracené generaci“, ke které i Wajda nějakým způsobem patřil a jejímž hlasem se stal. Mladí muži a ženy, kteří po okupaci Polska odešli do ilegality, za cenu strašných obětí (a mnohdy také nebývalého hrdinství) bojovali proti nacistům, aby se dočkali odsudků a zapomnění.

Sověty ustavená komunistická vláda popřela jejich zásluhy, pronásledovala je, oni v „osvobození“ Polska viděli jen novou okupaci. Velké postavy protinacistického odboje padly za oběť nové totalitě – popraveni byli třeba Witold Pilecki, který se nechal dobrovolně zavřít do Osvětimi, aby mohl podat zprávu o poměrech v táboře, Emil Fieldorf, jenž zorganizoval úspěšný atentát na velitele gestapa a SS ve Varšavě Franze Kutscheru, a mnozí další.

Část AK proto pokračovala v boji, jakkoliv byl zjevně marný. Poslední protikomunistický partyzán padl do zajetí až na začátku šedesátých let. Mezi ty bojovníky patří i Maciek, který v květnu 1945 v poslední den války pobývá v okresním městě někde v provincii, jeho úkolem je zabít místního komunistického tajemníka. Čeká na příhodnou chvíli, v hotelovém baru se spřátelí s milou dívkou, prochází městem, je svědkem oslavy německé kapitulace. Má pochybnosti o smyslu svého úkolu a vůbec pokračování v boji. Nakonec ale tajemníka zastřelí, sám je zakrátko zabit vojenskou hlídkou.  

Maciek je v něčem typický existenciální hrdina padesátých let. Odcizený světu a ztracený v něm, zároveň romantický a atraktivní –hraje ho taky idol polské mládeže, Cybulski měl kromě talentu taky tvář, již kamera milovala. Organicky se v ní spojovala drsnost a přemýšlivost, ideální vizáž pro mluvčího generace bojovníků/studentů.

Zatímco hollywoodští psanci se cítili omezení společností, unikali před její všedností a malostí někam ven, na prázdnou silnici, po níž je možné uhánět rychle a bezcílně, je Maciek tou společností, vlastí zrazený. Bojoval za ni, viděl umírat svoje druhy a družky, zůstal po válce osamocený a bez perspektivy. A vlasti to je jedno, jako kdyby už o jeho boj nestála. Je připravená adaptovat se na mír i za cenu toho, že jí přinese další porobu a ponížení. Země se přizpůsobuje nové moci a jejím rituálům, ve válečných ruinách už začíná shon malých – po moci, šanci připadat si důležitě, způsobu, jak nejlíp zapadnout do nových poměrů a profitovat z nich.

Maciek nepatří mezi ty lidi, spíš mezi ty ruiny. Ten rodící se život od něj utíká pryč, ukazuje mu svůdný obrázek – taky bys mě mohl mít. Žít s tou sympatickou dívkou, utéct s ní do nějaké privátní idyly. Jenomže pro Macieka, možná pro celou jeho generaci, už je pozdě. V kruzích polské emigrace byl Wajdův film také kritizovaný –ukazoval prý bojovníky AK ne dost hrdinsky. Desetiletí poté, co byl Popel a démant natočen, i po pádu komunistického režimu, za jehož vlády vznikl, ale ten film nepotřebuje žádné dovysvětlování, poučení o cenzurou vytyčeném rámci, v němž se filmový tvůrce za těch časů mohl pohybovat. Působí naprosto svobodně.  

Končí protahovanou, bolestnou a krutou scénou Maciekova umírání – postřelený se potácí mezi rozvěšenými prostěradly, doběhne na smetiště, umře tam sám, musí se té absurditě smát i nad ní zvířecky kvílet. Někdo by v tom mohl vidět doslovnou ilustraci pitomé floskule o „smetišti dějin“, jiný spíš soud nad světem, který toho umírajícího člověka zahodil na hromadu odpadu.

Ve chvíli konce před jeho očima není nic než smetí, možná mezi ně patří i s tím vším, čemu kdysi věřil. Možná na tom smetišti pobýval celý život, bojoval za ně a vidí to až teď. Necelých deset let po uvedení Popela a démantu zemřel i Cybulski. Spadl pod vlak, když se snažil ho doběhnout, podobně jako jedna z postav, jež ve filmu hrál. Smutně případný konec. James Dean zahynul v rychle jedoucím porsche, zapadá to do romantického mýtu. Jeho východoevropský souputník skončil v zemi nikoho mezi nesmyslem a osudem.