Přímořská letoviska mírně po sezoně mohou navozovat melancholické pocity. Honosné hotely působí trochu opuštěně, prázdnou pláž občas zbičuje déšť, letní ruch slábne a o to víc je slyšet šumění sílícího příboje. Ještě pořád je slunečno, ale přicházející podzim se důrazně připomíná. Filmový festival ve španělském (baskickém) San Sebastianu (Donostii) se tradičně odehrává ve dnech babího léta, pro návštěvníka (zvlášť debutujícího) je to velmi příjemná akce.

Je dobře organizovaná, probíhá na krásném místě. Zároveň jaksi exkluzivním, patřícím do velkého světa. Pohybují se na něm hvězdy, veřejnost se o festivalové dění velice zajímá – takové fronty jako v San Sebastianu, když se promítá nějaký důležitější film, člověk hned tak nevidí. Obraz světa filmu, který tam člověk během pěti dnů může získat, ale ten melancholický pocit nějakým způsobem opravňuje. Vykresluje totiž svět v něčem uzavřený do sebe, možná upadající, trochu znavený, jednobarevný.

Sansebastianská přehlídka v mnohém připomíná tu karlovarskou – odehrává se v lázeňském městě, kde se dobře žije, přitahuje nejenom filmové profesionály, ale i entuziastické zástupy. Historie karlovarského festivalu počíná v časech komunistického režimu, festival v San Sebastianu byl poprvé uspořádaný v časech Francovy diktatury, jež v něm světu chtěla ukázat svou přívětivější tvář. Pro lidi, kteří se filmem pracovně zabývají, má význam jet do Varů, aby se seznámili s novinkami z produkce postkomunistických zemí. Podobně je San Sebastian užitečný pro orientaci na scéně španělsky mluveného filmu – zvlášť pro Evropana jindy obtížně dostupné latinskoamerické produkce. 

Oba ty festivaly patří do kategorie A, nepatří ale k těm nejvíce prestižním. Pro filmy, od nichž se čeká skutečně výrazný mezinárodní ohlas, tedy nepředstavují první volbu. San Sebastian má trochu smůlu v tom, že se koná brzy po Benátkách a přehlídce v Torontu, které jsou z hlediska distribuce ve světě pro producenty perspektivnější. V San Sebastianu se v rámci soutěže nepromítá extraliga, ale spíš to trochu nižší patro. Ale právě tím může být ta přehlídka zajímavá – poskytne obraz toho, co tvoří gros evropské kinematografie, případně té její ambicióznější části. Podá zprávu o tom, co dělají nikoli uznávaní mistři, ale ti, kdo se prosadit teprve chtějí. Třeba i tím, že budou natáčet takovým způsobem, jak se to dělat má, jak se to čeká. Zprostředkuje setkání s konvencí – v naprosté většině případů ale provedenou na slušné úrovni.

Případný prožitek monotónnosti mu ovšem budou kompenzovat barvy místa, kde se festival koná: malebná zátoka Atlantiku, socha Krista na homoli trčící z moře jako v Riu, opuštěné romantické útesy pár minut pěšky od centra festivalového dění, uličky starého města, které žijí dlouho do noci a kde je možné najít podniky, jež nepůsobí nijak turisticky, pro Středoevropana nezvyklý zvuk baskičtiny na důsledně dvojjazyčné přehlídce. A samozřejmě: pintxos. Místní chlebíčky/jednohubky, na nichž jsou v různých překvapivých kombinacích vyskládané všelijaké pochoutky a jejichž konzumace vyvolává pocit tichého, avšak o to intenzivnějšího blaha. Ano, měl jsem se tam dobře. A takto nasycenému se člověku všechna ta sociální dramata snášejí hned snadněji.

Jistě je to taky tou festivalovou honičkou – při zhlédnutí tří filmů denně na člověka výrazněji vyskakují podobnosti. Už při studiu festivalového katalogu zarazí, kolikrát je tam v různých variacích anoncován příběh ženy středního věku, která po rozpadu manželství nebo jiné zlomové události musí začít znovu, kolik snímků se zabývá životem mladých a deprivovaných hrdinů. Někdy se ty zážitky navíc hezky sejdou, aby vynikla spřízněnost v detailech.

Kdybych dostal stovku za každý dlouhý záběr na postavu, jež prochází nějakým prostředím, zabíraný přes její rameno, byl ze mě dnes docela bohatý člověk. Ráno si jeden dá dost nudný argentinský film, který se mladý režisér pokusil oživit velmi popisnou erotickou scénou, v níž dojde na velmi zblízka zabíraný orální sex. Naváže příšerným polským snímkem (víc o něm níže), kde v dlouhé scéně kohosi ukopou. Syntézy se dočká ve filmu z Chile, kde po detailně zobrazeném orálním sexu dojde i na to zevrubně ukázané ukopání.

A ten je z nich kupodivu nejlepší. Jesús režiséra Fernanda Guzzoniho je smutný, a přitom vitální portrét ztraceného kluka. Není si jistý svou sexuální orientací, realizuje se v soutěžích v jakémsi skupinovém tanečním karaoke a vztahu s usedlým a posmutnělým tátou. Autoři ale vedou film jinam, než by znalec konvencí čekal. Ukazují, jak může mládí být taky nebezpečné – pro jedince i jeho okolí. Nechají Jesúse spadnout do přesvědčivě prezentované katastrofy, která může nastat, když se někdo v opilosti dostane ve špatnou dobu na špatné místo. Scéna vraždy, jíž je Jesús účastný, je děsivá a také opodstatněná. Ukazuje, jak nečekaně se věci mohou zvrtnout a jak definitivním způsobem.

Závěrečná pasáž s otcem a synem na útěku neokázale a jaksi důvěryhodně zachycuje situaci, v níž k sobě hrdinové sice hledají cestu, na všechno je už ale pozdě. Guzzoniho film sice není žádné veledílo, ukazuje ale, že i z těch ohraně působících ingrediencí se dá vytvořit snímek, který působí poctivě a snad i pravdivě.

Šokovat, anebo šokovat

Zato Hřiště polského režiséra Bartosze Kowalského představuje snad až festivalové dno. Ne snad že by ten film byl po formální stránce nějak hrozný. Vůbec ne. Teče z něj ale vypočítavost, nemůžu si pomoct. Tři děti kolem dvanácti let. Dívka trochu při těle, z bohaté rodiny, dost nejistá. A dva kluci, kamarádi, kteří tvoří v něčem nesourodou dvojici (jeden je o dost chytřejší), oba mají důvod cítit se frustrovaní. V poslední den školy hrdinka jednoho z nich pozve na rande, chlapec přijme, kamaráda si tam ale přivede, dost hrozným způsobem spolu tu dívku ponižují. Do té doby je Hřiště jaksi typický festivalový film, poučeně natočený. Ukazuje plus minus obvyklý portrét dětí, které jsou každé po svém opět ztracené. Světy, v nichž žijí, vliv technologií, bezmoc školy a tak dále. Výběr hudebního doprovodu (například Händelův Rinaldo) důrazně upozorňuje na hloubku toho všeho, jak jinak.

Pak se ale Kowalski utrhne ze řetězu, nechá chlapecké protagonisty odejít do obchodního centra, kde z nudy unesou asi čtyřletého chlapce, odvedou jej na opuštěné místo a zabijí. Ve skutečně dlouhém nepřerušeném statickém záběru z dálky, v němž sice nejsou vidět naturalistické detaily, je ale jasné, k čemu se nezadržitelně schyluje a co se pak děje. Asi není zrovna cool napsat to takhle, ale strašně mě ten film pobouřil. V jeho propagačních materiálech se člověk dočte obvyklé floskule o kladení si otázek, co se skrývá za dětskou kriminalitou.

Působí to ale jen jako alibi, Hřiště neklade žádnou otázku. A co se v něm ukazuje, není nějaký obraz ze života, ale plus minus přesná rekonstrukce naprosto ojedinělé a skoro čtvrt století staré kauzy (vražda Jamese Bulgera v Liverpoolu v roce 1993). Jediným smyslem toho filmu je upozornit na sebe, šokovat. Kowalski s touhle ambicí zdaleka není osamocený, použít za tím účelem zrovna tohle mi však připadá jako vrchol cynismu. Je to zvláštní, že Jesús i Hřiště jsou filmy v ledasčem podobné – některými formálními postupy a mírou jejich zvládnutí, i tou šokantností. První z nich je ale vyjádřením nějakého poctivého hledání, skutečného ptaní se, ten druhý jeho negací. Hřiště je extrémní film. 

Nejenom tím, co zobrazuje, ale také tím, do jaké krajnosti jde ve snaze přizpůsobit se požadavkům předpokládaného publika – festivalových „profesionálních diváků“, kteří potřebují svou denní dávku šoku. 

Širší divácké veřejnosti přístupnější filmy nabízela kromě návštěv z Hollywoodu hlavně španělská kinematografie, nejdůležitější domácí přehlídka je logická volba pro slavnostní uvedení očekávaných hitů. A síla španělského filmu je poslední dobou spíš v žánrových snímcích než ve festivalovém umění. Točí se tam mezinárodně celkem úspěšné horory (série REC, Sirotčinec), zábavné morytáty (Tělo, Juliiny oči), Španělsko se účastní i mezinárodních projektů. V tamní produkci vzniklo i několik snímků, které by si divák automaticky přiřadil k Hollywoodu. Komerčně nejúspěšnější španělský film z poslední doby je v angličtině natočené drama Nic nás nerozdělí režiséra Juana Antonia Bayony, v němž Naomi Wattsová a Ewan McGregor zažijí na dovolené v Thajsku tsunami. Bayona v San Sebastianu představil za velikého zájmu nový film Volání monstra.

Opět v angličtině se Sigourney Weaverovou a hlasem Liama Neesona. Jeho technická stránka dělá dojem, hrané pasáže se střídají s vířící animací a trikovými záběry. Těžko ale říct, jaké si ten nákladný film najde publikum – je tak trochu pro děti a tak trochu pro dospělé. Dětskému hrdinovi v něm jakási mytická stromová bytost pomáhá vyrovnat se s tím, že mu matka umírá na rakovinu. Umírání podávané s velkým tlakem na emoce nevytváří dojem pozvánky na podívanou pro celou rodinu. A pro věkově zralejší publikum může být Volání monstra trochu moc didaktické a okázale slzopudné. Ale třeba se mýlím a Oscary budou pršet, stává se mi to.

Nový film v San Sebastianu uvedl také Alberto Rodríguez, který před dvěma roky uspěl s kriminálním dramatem Mokřina – dva typově rozdílní detektivové v něm v 80. letech vyšetřovali sériovou vraždu v zapadlém koutě Španělska. V případu i ve vztahu vyšetřovatelů rezonovalo dědictví Francovy diktatury, s nímž se jinak španělský (nejenom) film moc nevyrovnává. Rodríguezův nový film Muž s tisícem očí také vychází z moderní španělské historie – dosti neuvěřitelné kauzy někdejšího velitele policie Luise Roldana, který v devadesátých letech prchl ze země poté, co na něj praskla skutečně veliká zpronevěra.

V jeho zmizení, pátrání po něm, zatčení (a snad i oloupení toho zloděje) hrál podstatnou roli i jakýsi španělský superšpion Francisco Paesa. Pokud je alespoň půlka toho, co o něm film tvrdí, pravda, byl to vskutku hráč k pohledání. Rodríguezův film je nadupaný a svižný. Kdo nezná španělskou politiku a historii, nemusí ho úplně stíhat – u snímků, které na omezené ploše potřebují odvyprávět hodně složitou historii, to tak bývá. A tím spěšným předváděním všech možných okolností a situací trpí postavy, které z filmu vycházejí dost ploše nebo neproniknutelně.

Sledovat ho v obrovském sále, narvaném do posledního místa temperamentním španělským publikem, jež tomu dílu nepokrytě fandilo, ale byl docela zážitek. A připomnělo to prostou pravdu, kterou člověk při sériovém sledování pokusů naplnit soudobou konvenci filmového umění může snadno zapomenout. Film vznikl jako lidová zábava.