„Zákon Helena“ – dokument o rozkrývání Berdychova gangu

Cestovatelka v krajině zločinu

„Zákon Helena“ – dokument o rozkrývání Berdychova gangu
Cestovatelka v krajině zločinu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jeden z protagonistů dokumentárního filmu Petry Nesvačilové Zákon Helena ho prý po jeho zhlédnutí označil za „ženskou gangsterku“. Netuším, jestli to ten pán, obyvatel velice maskulinního gangsterského polosvěta, myslel jako pochvalu. V nějakém ohledu ta charakteristika ale je výstižná. Nejde jenom o to, že v tom dokumentu jsou dvě výrazné ženské postavy – policistka Helena Kahnová a sama režisérka. Pro obě byla při jejich práci, jak ve filmu zazní, ženskost jakousi výhodou – ostří chlapíci z podsvětí se tázáni ženou snadněji rozpovídají. Připadali by si špatně, pokud by před ní přiznali slabost, strach o něčem mluvit třeba. Zákon Helena se však také odlišuje od jiných děl, která publikum seznamují se světem českého organizovaného zločinu. 

Petra Nesvačilová se ptá na jiné věci a jiným způsobem, je přiznaná outsiderka. Její film není výpověď zasvěceného, jenž nevědomému diváctvu podává strukturovanou a informativní zprávu. Nesvačilová sice film připravovala čtyři roky, nehraje si ale na detektiva, připomíná spíš cestovatelku, která se dostala do hrozivého a fascinujícího neznáma, vidí ho poprvé a snaží se pochopit, co vlastně má před očima.

Původní plán režisérky (a také herečky a příležitostné zpěvačky) byl natočit portrét Heleny Kahnové, policistky, která spolu s kolegou Tomášem Gregorem dostala za mříže členy tzv. Berdychova gangu. Skupina, k níž patřili také vysoce postavení policisté, unášela od poloviny devadesátých let do roku 2004 mimo jiné i bohaté podnikatele (někteří z nich k majetku také přišli sporným způsobem), vydírala je a mučila, aby z nich dostala peníze.

Členům gangu byla u soudu prokázána jedna vražda, mezi oběťmi skupiny ovšem bylo zmizevších víc. Vyšetřování té kauzy bylo obtížné i proto, že členové gangu patřili do stejného policejního útvaru jako Kahnová a Gregor, dvojice nemohla věřit prakticky nikomu. Kahnová byla za své zásluhy povýšena, po změně zákonných podmínek však o hodnost přišla. Odešla od policie, zase se k ní vrátila, dnes pracuje jako řadová policistka. Během natáčení se ale režisérce naskytla možnost mluvit i s některými bývalými členy gangu či s lidmi z jeho okolí, psala si s vězněným Davidem Berdychem a po jeho propuštění s ním i natáčela. Její film tak je možná víc než o „zákonu Helena“ o zákonech, kodexech těch druhých, zločinců, kteří o svých pravidlech, hodnotách či „hodnotách“ na kameru ochotně mluví. Jestli je skutečně vyznávají, se ovšem nedá s jistotou říct ani po skončení filmu. 

Stejně tak je film příběhem režisérky, která byla vystavena konfrontaci s jejich světem. Něco v něm prožila, asi ji to nějak ovlivnilo. Vstupovala do něj s otázkami – a stejně tak z něj i odchází. To už ale mají nějakou jinou váhu, jsou skutečně prožité. Nesvačilové se v jejím celovečerním dokumentárním debutu podařilo najít snad ve všech ohledech správnou míru, nesklouznout k popisné publicistice ani nepředvádět okázalé myšlení filmem. Být ve svém filmu fakticky přítomná a neudělat z něj přehlídku vlastních názorů a citů.

Netlumit dramatičnost postav ani jejich příběhu a nepřehánět to s šokovaným pobouřením. Měla také štěstí na sestavu zpovídaných. Na jedné straně žena zákona, která ale nenaplňuje představu sebevědomé filmové heroiny – paní, která má ráda pejsky. A proti ní (a někdy taky s ní) muži z druhé strany – zahořklý Zelinář, silácký Samopalník, vysmátý karatista Kája a v dopisech kajícně a přemýšlivě působící Berdych. Odalují se před kamerou ve vší svojí rozpornosti, někdy se snaží hrát jakousi roli, jindy z ní vypadnou. Jejich různé výpovědi si mohou protiřečit či popírat obraz, který o sobě zpovídaní pracně vytvářejí. Skládá se z toho příběh autorky a jejích protagonistů, jejž režisérka dovede k působivé a nutně ambivalentní pointě.  

Nesvačilová z nich netahá krvavé historky z podsvětí, její film neobsahuje nějakou pečlivou rekonstrukci složité kauzy. Snaží se spíš odhalit jejich vnitřní svět, názory a motivy, jež je ke zločinu vedly, i ty, které sdílejí teď. Ve filmu se často mluví o hranici mezi dobrem a zlem. O tom, co dobro a zlo vůbec je, o pekle (David Berdych ve vězení přečetl Božskou komedii). Až to někdy působí, jako kdyby si gangsteři tyhle velké otázky kladli nějak naléhavěji, vážněji. Může to být jenom póza a často asi i je. V nejsilnějších okamžicích je ale Zákon Helena filmem o rozhovoru o té hranici, ani jeden z rozmlouvajících nepochybuje o její existenci a významu, jen se na tu hranici dívají z jejích opačných stran. 

Zákon Helena (ČR, 2016), režie Petra Nesvačilová, uvedeno jako zahajovací film MFDF Jihlava, v kinech od 3. 11.

7. listopadu 2016