Ulicemi světových metropolí se pohybují miliony lidí, kteří pomocí pokročilé techniky loví přízraky z laciných japonských animáků, jež sledovali jako děti. Mezi nejprodávanější tituly na knižním trhu patří omalovánky pro dospělé. Komerčně nejúspěšnějším filmovým titulem loňského roku byl první díl nových Hvězdných válek, v nichž režisér J. J. Abrams okopíroval strukturu prvního dílu starých Hvězdných válek a přinášejí naději v to, že si diváci budou moci projít Lucasovu ságu ještě jednou, a přitom jaksi jinak, zažít to, co už jednou zažili. Nakonec i nákladné sci-fi filmy typu Nolanova Interstellaru nebo Scottova Prométhea jsou oceňovány pro svou nostalgickou hodnotu, způsob, jímž přibližují étos fantastiky minulých dob s jejím optimismem nebo alespoň přesvědčením, že má význam posouvat hranice známého, vydávat se na objevitelské cesty. Publikum si chce užít nostalgii, která je žádaná a potenciálně i lukrativní, rozšířená a pro tyhle časy též symptomatická. Stav libé posmutnělosti, která nemůže být ukojena, nanejvýš odezní, protože to dávné a ztracené se už nevrátí. Děti už z nás znovu nebudou.

Cílem těch nostalgických návratů často bývají 80. léta minulého století. Má to jistě demografické a marketingové důvody – lidé, kteří v té době prožívali dětství, jsou dnes na vrcholu produktivního věku, v rozhodujících pozicích, jsou dobrá „cílová skupina“. Jenomže „osmdesátkovou“ nostalgií dnes trpí i mladší ročníky – včetně těch, kteří ty časy na vlastní kůži vůbec nezažili. A ta nostalgie překračuje i hranice kategorií vkusu, je společná hipsterovi, který se odvazuje při hudbě kapely replikující dávné Talking Heads, i publiku, jež si na diskotéce vychutnává obludné kousky československého popu let pozdní normalizace. Proč vlastně? Za jeden – jistě ne vyčerpávající důvod – bych si troufl považovat, že 80. léta byla asi ta poslední dekáda, která měla ve filmu, kultuře, módě jasně definovaný a v zásadě neodvozený styl, brzy po jejich konci nastoupila eklektická mnohost, trochu (ne nutně moc) zkušené oko rychle pozná, jestli sleduje film z roku 1973, nebo 1983, rozdíl mezi kinematografií let, řekněme, 2001 a 2015 už tak markantní není. Filmy 80. let, nebo přesněji ty, které jsou dnes předmětem recyklace, nepracovaly nějak výrazně s odkazy na jiná filmová díla (jistě, paušální tvrzení). To až později přišla móda referencí, skládání filmů z odkazů na jiné filmy, jež dala vzniknout snímkům, které se obracejí k člověku především jako k bytosti s jakousi diváckou historií, umožňuje mu pochválit sama sebe za chytrost, s níž odkaz dešifroval, nebo užít si tu zmíněnou nostalgii („Ach, tenkrát, když jsem viděl Hvězdné války, byly to lepší časy...“).

Skvělé řemeslo pro nostalgiky

Velice výrazným a také úspěšným příkladem té touhy vrátit se do osmdesátek je osmidílná minisérie Stranger Things (Podivnější věci) z produkce globálně populární streamovací firmy Netflix (její služby jsou dostupné i v Česku). Je to svým způsobem dokonalé retro, důsledné v osmdesátkové stylizaci od hudby (původní i použitých písní) po typ písma v titulcích. Především ale enormním množstvím odkazů na enormní množství děl 80. let, hlavně na snímky Stevena Spielberga (E. T.), Rošťáky Richarda Donnera a prózy Stephena Kinga (Žhářka, novela Tělo zfilmovaná jako Stůj při mně).

Hawkins v Indianě je typické poklidné americké maloměsto, nezvyklé snad jen v tom ohledu, že má za humny supertajnou vládní základnu, na níž zvrhlí vědci páchají ďábelské pokusy a zahrávají si se silami, jež by raději měli nechat na pokoji – inu, tak to chodí. Parta místních kluků se schází a hraje Dungeons & Dragons, cestou z jednoho sezení začne Willa Byerse, jednoho nich, pronásledovat jakási příšera, uteče před ní domů, ráno po něm ale není ani stopy. V jeho domě (a nejen tam) se však začnou dít podivné věci, elektrické osvětlení žije vlastním životem, ve zdech příbytku jako kdyby něco žilo, mizí další lidé, městečkem se pohybují bezskrupulózní vládní agenti. Existuje ale pár lidí odhodlaných dobrat se pravdy – tři kamarádi zmizelého Willa, jeho poněkud neurotická matka Joyce (Winona Ryderová), chlapácký šerif Hod (David Harbour), Willův bratr Jonathan (Charlie Heaton), místní dívka Natalie. Klacky pod nohy jim háže zvrhlý šéf vědců Brenner (Matthew Modine). Uspěje?

Hlavní autoři seriálu, dvojčata Matt a Ross Dufferovi (jako The Duffer Brothers), seriál sestavili hodně šikovně. Využívají i jeho specifického formátu. Pokud je celá série zpřístupněna najednou, umožňuje to tzv. binge watching, sledování v jednom kuse nebo po několika dílech. Autory to osvobozuje od nutnosti mít začátek hodně nabitý, aby se diváci za týden zase vrátili, získávají tak čas na volnější expozici, během níž se postavy i jejich svět důkladně představí. A Dufferovi to dělají, zručně vykreslují typy dost povědomé na to, aby si je člověk rychle zařadil, zároveň ale nadané nějakou individualitou. Snad jenom Winonu Ryderovou ukazují jako trochu moc „vycukanou“ a rozvrkočenou dámu, pokušení někdejší sex idol pořádně předělat bylo asi příliš velké. Všechny ty figury vyšlou na docela vtahující „bojovku“, jejíž jednotlivé úseky jsou sice povědomé a autoři v nich na publikum často „pomrkávají“ (vidíte, ten jedenáctiletý kluk si uvázal šátek kolem hlavy přesně jako Rambo!), příběh Stranger Things ale může zaujmout i sám o sobě, ne jen jako koláž motivů odjinud, jakkoliv sérií neustále drandí parta kluků na kolech jako v E. T., dojde na analogie scén z osmdesátkových hororů i filmů ze střední školy, dětští hrdinové v domově jednoho z nich kohosi schovávají, v závěru dojde na dojemné loučení a tak dále a tak podobně. K tomu všemu často hrají známé dobové písně, vybrané většinou dobře, jenom skladby Joy Division a New Order v kontextu toho úsměvného retra působí rušivě, jako kdyby se po jejich hudbě šplhal k nějaké skutečné emoci ve chvíli, kdy jde jenom o snadno stravitelnou „kašírku“. Když pánové nahrávali Elegy, asi neměli dojem, že by se ta hudba měla použít k záběrům pejska, jenž je bez svého páníčka, ach, tak smutný.

Asi by se dalo říct, že Stranger Things jsou ideální zábava pro dnešní časy, napínavá, veselá a nostalgická až do morku kostí. Věrně a docela inspirovaně obkresluje staré filmy, v něčem je ale popírá. Těm ve Stranger Things citovaným snímkům může člověk vytýkat ledacos, byly ale založené na emocích a sentimentech, jež si člověk do kina přinesl zvenčí. Nějakým způsobem zpracovávaly nebo manipulovaly reálné prožitky publika. Stranger Things a další nostalgická díla vidí v publiku ne ty, kdo něco prožili, ale lidi, kteří mají nakoukáno. Ve svých životech jako kdyby byli především diváky. A ještě v jednom ohledu jsou dnešní nostalgické filmy oproti osmdesátkovým vzorům posunuté. Filmy jako E. T. nebo Rošťáci byly především pro děti, jakkoliv byly v některých ohledech vlastně docela drsné (žádná novinka, starý Walt Disney svým dětským divákům taky dokázal pořádně zasolit). Nostalgická kinematografie dneška je jaksi rodinná, spíš než dětem, jež něco snesou, je ale určená infantilním dospělým.

A teď trochu vážně

Divák, který má k 80. letům vztah, a přitom by rád viděl něco dospělejšího, ovšem nemusí ztrácet naději, má The Americans (Takoví normální Američané), jeden z vrcholných seriálů současné doby (pokud ne rovnou ten vůbec nejlepší). Navenek naplňuje všechny znaky osmdesátkového retra, „zahrají“ si v něm mnohé typicky dobové rekvizity, akce hrdinů často doprovází invenčně vybraná hudba, evokovány jsou významné události té dekády. Nostalgického na Američanech není ale vůbec nic a dobové ukotvení seriálu slouží jako základ skvěle zpracovaného příběhu plasticky zachycenými a často fascinujícími postavami a univerzálním tématem. The Americans je také seriál, který se s každou sezonou zlepšuje.

Začal jako velmi dobré špionážní drama – jeho hlavními hrdiny jsou manželé Elizabeth a Phil Jenningsovi (Keri Russellová a Matthew Rhys), kteří navenek žijí jako typický středostavovský pár se dvěma dětmi, ve skutečnosti jsou to ale sovětští „ilegálové“, vybírají mrtvé schránky, zpracovávají možné agenty v amerických institucích, kryjí se před FBI, jsou mistři převleků – především jejich zásoba paruk je nepřeberná. Autoři Joe Weisberg a Joel Fields popisují špionážní práci s jakousi akční nadsázkou (v profesním životě Jenningsových neexistuje chvilka bez velkého dramatu), ale zároveň se znalostí věci, nejenom proto, že Weisberg kdysi pracoval v CIA. Ty akční sekvence byly navíc skvěle vymyšlené a na televizní poměry výborně realizované. Postupem doby se však seriál zároveň rozšířil a stal i intimnějším.

Odehrává se na mnoha místech od úřadoven FBI po ruskou věznici a uzavřené vědecké městečko, popis zachycení špionážního byznysu je v něm stále strhující. Do popředí se ale dostávají vnitřní dramata aktérů, často zachycená v působivé, a přitom nezjednodušující zkratce. Je zároveň velice obtížné vyprávět po čtyři roky (další dvě sezony se plánují) o lidech, kteří často dělají strašné věci, a přitom vůči nim u diváků vypěstovat nějakou míru empatie, či dokonce sympatie a nedopustit se nějaké laciné relativizace ve stylu „každý jsme holt nějaký, někdo třeba vyzvídá a příležitostně vraždí v zájmu SSSR, život je prostě takový“. The Americans jde zároveň dál než k přesvědčivému předvedení toho, že život sovětského ilegála na americkém území byl plný morálně sporných situací, zločinů a vůbec byl dost komplikovaný. Je to velice pronikavý seriál o lži a životě v ní, lidech, kteří musejí lhát okolí, aby přežili, lhát i sobě, aby mohli pokračovat v životě, který vedou. Zároveň každý po svém hledají cestu, jak nelhat aspoň malou chvíli, smět být v tom světě, kde není možné nikomu věřit bezvýhradně, chvíli upřímní. Pravda je v The Americans to, po čem se v práci všichni pídí, žene je touha zjistit, jak se věci mají doopravdy. Zároveň pro ně pravda představuje smrtelné ohrožení, nejenom ve vztahu k úřadům, ale i k blízkým. Nutně ji potřebují, nemohou si ji však dovolit. Lež je drží při životě a zabíjí zevnitř.