Vzestup Donalda Trumpa zanechal značnou část profesionálních pozorovatelů politiky ve stavu perplex. Volá po vysvětlení a ta, jež se nabízejí a recyklují v článcích a esejích, často působí jako dílčí a nedostatečná. V popkultuře nedávných let se nacházejí různé Trumpovy předobrazy, jeho možné prezidentství prý předpověděl seriál Simpsonovi (jak taky jinak, ten přece předpověděl úplně všechno), komedie Absurdistán (Idiocracy), v níž vystupuje šoumenský a natvrdlý prezident Dwayne Elizondo Mountain Dew Herbert Camacho… S pronikavou filmovou metaforou přišel Dan McLaughlin v obsáhlém textu o Trumpovi pro server Buzzfeed, líčí republikánského kandidáta jako motivovaného především touhou po odplatě. Narcistní outsider, na nějž „lepší společnost“ vždycky shlížela s pobaveným pohrdáním, toho už má dost a jednou provždycky jim ukáže. Popisuje večeři korespondentů v Bílém domě v roce 2011 – tradiční podnik, během nějž se prezident každý rok pokusí o vtipný projev. Toho večera z pódia zaznělo hodně vtipů o Trumpovi, také z úst Baracka Obamy. Stovky lidí se hlasitě smály, Donald Trump ale ne, seděl veprostřed sálu, všem na očích, jako „Carrie na maturitním plese pokrytá prasečí krví“ (viz novela Stephena Kinga a film Briana De Palmy).

Sveď a smeť

Můj „pre-Trump“ je postava Franka J. T. Mackeyho, jednoho z hrdinů filmu P. T. Andersona Magnolia, který měl premiéru v roce 1999. Samozřejmě to není obdoba Donalda Trumpa se vším všudy, taky ho hraje Tom Cruise, kandidát republikánské strany přitom nemá zrovna vizáž filmové hvězdy. Andersonův Frank s ním ale má společný resentiment, potřebu něco vrátit, oplatit a jít při tom do krajnosti, zakřičet světu do tváře něco nepřípustného – alespoň v těch „slušnějších“ kruzích. A shromáždit kolem sebe lidi, kteří cítí podobnou potřebu, sami ji ale nedokážou naplnit, třeba proto, že si připadají moc slabí, ztracení. Frank Mackey je sekáč, sexuální dobyvatel, který vede populární semináře pro pány, jmenují se Sveď a smeť (Seduce and Destroy). Slibují účastníkům, že jejich intimní život promění v jednu velkou loveckou výpravu, po níž stěny jejich příbytků nebudou stačit na všechny ty trofeje. Skladba účastníků tomu odpovídá, z větší části to jsou uťápnutí muži nijak zvlášť nápadného vzhledu, kteří se z nějakého důvodu spíš cítí odstrčení. Předstoupí před ně chlapík, který jako kdyby měl všechno, co jim chybí – dobře vypadá, je asertivní, říká, že nemá problém si sehnat dámskou společnost, a docela se mu to dá věřit. Dokáže ale publikum přesvědčit, že k němu patří, že je „jeden z nich“, ukřivděných a ponižovaných – vlastně podobně jako Trump, miliardář, jenž se stal hlasem bílé chudiny. Mackey i Trump jsou ale v roli toho šampiona přehlížených a ukřivděných přesvědčiví, jakkoli oproti svým stoupencům mají dostatek, sexu, peněz, všeho. Jejich zášť je skutečná.

Frank Mackey před svými platícími posluchači nevykresluje nějakou bondovskou fantazii, v níž smutní „loseři“ budou proměněni v úspěšné lvy salonů. „Smést“ je v jeho slovech stejně důležité jako „svést“, sex pro něj i jeho posluchače není cíl ve smyslu naplnění nějaké touhy, způsobu, jak udělat dobře sobě a třeba i někomu jinému. Je to válečná operace, jejímž smyslem je zvítězit, pokořit a zničit druhou stranu, dosáhnout toho, aby trpěla, vrátit jí vlastní příkoří i s úroky. S přesvědčivostí vulgárního, ale účinného hypnotizéra Frank líčí svět, jehož jsou jeho posluchači oběťmi. Svět, kde žena má vždycky pravdu, je k ní možno jenom vzhlížet a stydět se přitom za svou maskulinitu, držet ji na uzdě, neprojevovat ji a být poslušný, nechat se vykastrovat, třeba i odkopnout, když má „královna“ náladu.

Dav mu visí na rtech, muž na pódiu apeluje na jejich skutečné city, které třeba vycházejí z nějaké reálné a hořké zkušenosti, může být. Frank Mackey z ní udělá součást nějakého širšího příběhu, už ne individuální smůla či selhání, ale dějiny. Nešťastní pánové v hledišti mohou povstat, vzít si, co je jejich a bylo jim upíráno, ne jako jednotlivci, ale také jako příslušníci utlačované skupiny. Jejich svádění může mít vlastně historický význam. A právě v tomhle je Frankův apel – je schopný dát nějakým smutným příběhům zdání širšího smyslu, a tím i opodstatnění. Jeho praktické tipy – za ty posluchači jeho kurzů platí především – stojí ale za starou bačkoru. Hodně třeba vyřeší zakoupení si kalendáře. „Potkáte holku. Zpracováváte ji pomocí přerušení A-. Stanovíte si, řekněme, osmidenní pauzu před dalším kontaktem. Jak poznáte, že těch osm dnů už uplynulo? Protože jste si to vyznačili v kalendáři.“ Rada za všechny peníze. Dá se čekat, že sexuální život frekventantů Mackeyho semináře bude i nadále spíš chudý, lovci se z nich nestanou. I tak ale asi budou mít dojem, že to za to stálo – zažili nějakou sounáležitost, někdo slavný a ve všech ohledech úspěšný mluvil jejich hlasem.

Soud nad nepřátelským světem

V něčem „trumpovský“ moment Frank předvede i v soukromí, během rozhovoru pro televizi, který s ním vede pohledná novinářka Gwenoviere (April Graceová). Nejdřív se před ní sebevědomě předvádí, zářivě se usmívá, vysvlečené tělo předvede i salto udělá. Pak se mu ale situace začne vymykat, novinářka se ptá na věci, které Frank na veřejnosti nechce ventilovat. Je vůči žurnalistce čím dál chladnější, nakonec úplně zmlkne, jen ji probodává upřeným pohledem. Nervózní Gwenoviere se ho zeptá, co dělá. „Co dělám? Tiše vás soudím.“ A v očích té bizarní celebrity se skutečně zračí soud nad tím nepřátelským světem, neustále připraveným házet klacky pod nohy, vysmívat se, tváří v tvář jeho médiím je nakonec možné jen jedno – nevěřit a útočit, třeba mlčením. A pamatovat si, soudit, jednou to všechno spočítat.

Andersonův Frank dospěje k jakémusi happy endu, autor mu dá šanci prožít katarzi a snad i nějaký nový začátek poté, co je umělec svádění konfrontovaný se zdrojem svého vzteku, svým dávným zraněním. Nevím, jestli je perspektiva Donalda Trumpa takhle optimistická, zatím se mu všechno daří, okolnosti ho netlačí k sebereflexi, která je podmínkou nějakého přerodu. Jeho duše, jeho srdce, jeho věc. Trochu mě ale zneklidňuje, jaký vliv to bude mít na nás ostatní.