Čas mistrovství Evropy v kopané může být pro fotbalového fanouška v něčem ambivalentní. Toho radostného vzrušení, které přináší! Taky ale nejistotu spojenou se zápasy národního týmu. Budou to bitvy, na něž se bude ještě dlouho vzpomínat? Přinesou bolestnou potupu? Nebo úmornou nudu? Otázky, samé otázky. Elementární fanouškovská loajalita přitom velí – ať už přijde cokoliv, musíš to vydržet, neodtrhnout od obrazovky oči, i kdyby sebevíc bolely. Česká reprezentace letošní Euro zahájila utkáním se španělskými obhájci titulu.

V jedné pražské kavárně sdílel redaktor Týdeníku Echo zážitek z téhle oslavy fotbalu se spisovatelem a publicistou Jaroslavem Formánkem, který část života prožil ve Francii, překladatelem z francouzštiny Erikem Lukavským a hispanistkou Anežkou Charvátovou. Na monitoru počítače s vypnutým zvukem se naprázdno otevírají ústa expertů ve studiu, společnost se pomalu schází, nálada je celkem dobrá.

Dosavadní průběh Eura zatím nepůsobí jako triumf francouzských organizačních schopností.

Formánek: Jasně, stávkuje se, to je ve Francii v podobných situacích úplně normální.

Česká reprezentace dnes hraje proti Španělsku, platí tam ještě pořád, že fotbalové fandění má taky nějaký společenský nebo politický rozměr? Za časů diktátora Franca se prý bral Real Madrid jako režimní klub, naopak FC Barcelona pomalu disidentský.

Charvátová: Jistě, taky v tom bylo národní hledisko, vlajka FC Barcelona je podobná té katalánské a bylo ji tehdy možné vyvěšovat. O té rivalitě píše i dobrý španělský romanopisec Javier Marías, fanoušek Realu. Popisuje to soupeření v té době jako podobné rivalitě mezi Spartou a Slavií, kdy jeden ze soků je dominantní a většinou vyhrává, druhý je spíš uplakaný, ale jednou za čas vítězství urve pro sebe. První přestup z Barcelony do Realu fanoušci brali jako zradu. Já taky těžko rozdýchavala, když Poborský přestoupil do Sparty.

Když nedávno zemřel slavný holandský fotbalista Johan Cruyff, který hrával za Barcelonu, Katalánci na něj s dojetím vzpomínali, taky proto, že s jeho příchodem začala Barcelona častěji porážet Real. Svému synovi též dal katalánské jméno Jordi.

Formánek: Proto se taky říká, že španělská reprezentace nebývala tolik úspěšná. Mistrovství Evropy vyhráli v šedesátých letech – a pak dlouho nic. Vysvětlovalo se to tím, že se hráči přes rivalitu mezi Barcelonou a Realem nedokázali přenést. V Česku sparťané a slávisti nemají problém hrát v reprezentaci spolu. I když neúspěch československé reprezentace na mistrovství světa v roce 1982 se přičítal taky tomu, že v týmu spolu špatně vycházeli Češi a Slováci.

Charvátová: Ve Španělsku jde kromě klubové rivality taky o tu národní, Španělsko je v tomhle ohledu daleko pestřejší než Česko. Barcelona je katalánský klub, za Franca bylo přitom užívání katalánštiny zakázané, národní cítění se tehdy nemohlo projevit jinak než fanděním. Dnes už má Katalánsko autonomii a situace je jiná. Ale třeba baskičtí nacionalisté za Francových časů španělskému národnímu týmu fandili, hrávalo za něj totiž docela dost Basků. Trochu legrační je, že ti vlastenci dost často nemluvili baskicky, až teď se tu řeč hodně lidí učí. Takže se dívali na baskickou televizi a k tomu měli puštěné španělské rádio, aby rozuměli komentáři.

Formánek: Ve Francii podobné tenze ve fotbale neexistují, možná je to tím, jak moc je ta země centralizovaná. Nanejvýš Korsičané se od kontinentu vzdalují.

Ale korsická kopaná asi není zrovna určující.

Lukavský: V den začátku Eura jsem v Praze viděl neuvěřitelnou věc. Plná hospoda zdejších Vietnamců a všichni fandili Francii, svému někdejšímu kolonizátorovi.

Formánek: Ale zápasy s Německem jsou vždycky napjaté. Lidi si ještě pořád pamatují tu „noc hrůzy“ v Seville v roce 1982, kdy v semifinále mistrovství světa německý brankář Shumacher zmasakroval v gólové šanci francouzského útočníka Battistona, až ho museli ze hřiště odvézt s vyraženými zuby a zlomenými žebry do nemocnice.

Charvátová: Dneska je už ale fotbal až moc o penězích, už mě tolik nebaví.

Formánek: Ve Francii je to taky vidět, všichni nadávají na Paris Saint-Germaine, který si za katarské peníze kupuje drahé hráče a drtí ostatní.

Lukavský: Proto mě taky zajímá fotbal daleko míň od té doby, co jsem poznal baseball. Je to daleko zajímavější sport, navíc se v něm tolik nesimuluje a baseballisté nejsou tak legračně vymódění.

Formánek: Schopnost něco nasimulovat, pěkně zahrát se ale taky dá brát jako součást hry.

Já bych se fotbalistů taky zastal, skoro bych řekl, že ta přehnaná péče o zevnějšek souvisí s nástupem velkých obrazovek: ti hráči vědí, že na ně budou detaily, tak se postarají, aby si je diváci pamatovali, a občas podají nějaký ten pěkný herecký výkon. Lidi se jim smějí, že jsou prý hloupí, ale hrát fotbal na nějaké vysoké úrovni vyžaduje specifickou inteligenci, schopnost bleskově se zorientovat a udělat rozhodnutí třeba.

Formánek: Ale formulovat člověk fakt umět nemusí. Třeba Franckovi Ribérymu se lidi ve Francii hodně smějí – mluví v opravdu divných větách, často špatně skloňuje.

Já mám dojem, že se vyjadřovací schopnosti sportovců v posledních letech docela zlepšily. Kolegové ze sportovních rubrik jim nemusejí tak často předříkávat odpovědi v otázkách typu: Jak se vám zatím hraje? Vypadá to, že se středem probíjíte těžko, chtělo by to roztáhnout hru do křídel. Co vy na to? No, středem se probíjíme těžko, asi by to chtělo…

Charvátová: Ve španělské televizi je výborný satirický pořad, natáčejí ho Katalánci a brutálně v něm zesměšňují fotbalisty, hlavně hráče Realu Madrid, samozřejmě. Sportovce v té show představují herci. Jejich nejoblíbenější terč je Sergio Ramos, opora současné reprezentace. Jednak proto, že skutečně vystupuje dost hloupě, a navíc je z Andalusie. To je nejchudší španělský kraj, lidé odtud se často stěhují za prací do Katalánska a tamní si dělají legraci z jejich silného přízvuku. A Ramos ho má hodně těžký. Jednou jsem ho viděla nezparodovaného, v reálu, a taky to stálo za to. Vyprávěl o svém dětství: každý se snažil dělat nějaký sport, jeden hrál košíkovou, druhý basketbal… Často Ramose zesměšňují ve dvojici s Cristianem Ronaldem jako dva fintily. Jose Mourinho říkal, že když trénoval Real, musel dát z kabiny pryč zrcadlo, aby byl Ronaldo vůbec schopný odejít na hřiště.

A kdo mezi španělskými hráči platí za inteligenta?

Charvátová: Určitě Iniesta. Z něj si ale dělají zase legraci proto, že nikdy neprojeví žádnou emoci. A obecně se španělští fotbalisté vyjadřují líp než sportovci v Česku.

Formánek: Raúl González býval velmi inteligentní hráč.

Na hřiště nastupují jedenáctky obou týmů, hrají se hymny.

Charvátová: Proč Rosický nezpívá?

Asi medituje. Ale Sobotka zpívá.

Lukavský: A hele, Sergio Ramos.

Charvátová: Jsem slyšela, že prý měl nazpívat španělskou hymnu.

Naučil se text?

Charvátová: Ona nemá text.

Formánek: Koukám ale, že ti Španělé nejsou tolik potetovaní.

Charvátová: To se nedá srovnat s Jihoameričany, tam se zrovna hraje Copa America, to mě hrozně baví. A tam člověk vidí kérky.

Tým Ruska se v tomhle ohledu taky nenechá zahanbit.

Charvátová: Ale koukám, že hodně Španělů má pěstěné plnovousy, vůbec nepoznám, kdo je kdo. A nosí k tomu ty svítivě barevné kopačky.

Jo, ta kombinace barviček a plnovousů je dost hipsterská.

Formánek: Třeba to mají proto, aby byli líp vidět ve tmě.

Lukavský: Jasně, pro případ, že by se na hřišti udělalo šero.

Utkání začíná a po nesmělých pokusech o útok v úvodu se český tým zatáhne a betonuje obranu, Španělé mají neustálou převahu, marně se snaží český blok rozebrat.

Formánek: Vůbec neběhají, přizpůsobili se tomu španělskému chození. Potřebovali by to nějak rozhýbat.

Trenér Vrba říkal, že má na Španěly nějakou tajnou zbraň.

Lukavský: Nahrát Španělům ve chvíli, kdy to nejmíň čekají. Aspoň to tak na hřišti zatím vypadá.

Velkou španělskou šanci zmaří zákrok Petra Čecha.

Formánek: Dobře.

Lukavský: Napálil to rovnou do něj.

Taky mohl uhnout.

Formánek: Teda koukat se na to moc nedá.

Velké vzrušení to zatím vskutku není. Co Copa America? Koukal jsem, že Peru vyřadilo Brazílii gólem rukou. Kdysi jsem četl takovou smutnou esej od peruánského spisovatele, jehož jméno už jsem zapomněl, o peruánském fotbale. Považoval za příznačné, že se tamní hráči dostali jednou do problémů, když v Limě nějakým skandálně bouřlivým způsobem oslavovali, že projednou uhráli remízu 0:0.

Charvátová: Já mám jihoamerický fotbal radši, přijde mi bojovnější, hraný víc srdcem. A lidi to probíhající mistrovství úplně neskutečně prožívají a je úplně jedno, jaké má kdo společenské postavení. V podstatě na úrovni války ­­– včetně bitek. Ale nejenom. Loni hrálo mistrovství Ameriky Chile proti Argentině, Argentinci v té souvislosti na Chilany vytahovali, že generál Pinochet ve falklandské válce podporoval Angličany...

Lukavský: Lidi se tam jmenují podle fotbalových výsledků, třeba 3:2.

Charvátová: Jeden chilský hráč má na ruce vytetovanou celou herní situaci, penaltu, kterou se mu povedlo dát do šibenice.

Ten musí mít ale velkou ruku.

Charvátová: Jo, je dost svalnatý… Bez znalosti fotbalu je těžké pochopit jihoamerickou kulturu, třeba tu argentinskou, prózy tamních autorů jsou plné narážek na kopanou. Často říkám svým studentům, že nebudou moci překládat Argentince, když nebudou kopané aspoň trochu rozumět. Musejí znát jeho pravidla, vědět, co je to Boca nebo River Plate.

Vrcholná scéna argentinského oscarového filmu Tajemství v jejich očích se odehrává v hledišti Racingu Buenos Aires během utkání.

Charvátová: Předchází jí ten monolog, kdy policista o hledaném vrahovi říká, že člověk může změnit vizáž, změnit jméno, ale nikdy nezmění fotbalový klub, kterému fandí.

Situace na hřišti se nemění, Španělé soustředěně útočí a Češi zoufale brání, nanejvýš odkopávají míč.

Formánek: Co si asi ten Vrba právě teď myslí? Viděl jsem ho v Mnichově, kde hrál s Plzní proti Bayernu, prohráli tam 5:0. Bylo na něm tehdy znát, že by ze všeho nejradši šel pryč. Později o tom utkání říkal, že kdyby bylo ve fotbale možné hodit bílý ručník, udělal by to.

Lukavský: Nechápu, že Ramosovi po těch hlavičkách drží účes.

Charvátová: Má dobrou kosmetiku.

Nic nepřekoná tužidlo Sergia Ramose.

Končí poločas, ve studiu se pouštějí do debaty experti.

Lukavský: Pepa Chovanec a elektronická tužka, to mám nejradši.

Kdybyste to náhodou nevěděli, tak hrajeme „hluboký blok“.

Lukavský: Já nejdřív myslel hluboké hrdlo.

Začíná druhý poločas, obraz hry se nemění, španělský útok za útokem, nejsou v tom snažení ale zrovna plodní. Češi se pod tlakem nedokážou dostat z vlastní poloviny.

Lukavský: Na to se nedá moc koukat.

Není to zrovna adrenalin.

Formánek: Mít v žaludku kachnu se zelím, už jsem dávno usnul. Co na to asi říká Sobotka?

On asi nebude velký rowdie.

Debatéři klížícíma se očima sledují neměnný vývoj hry. O vzruch se dvakrát postará stoper Roman Hubník, nejdřív skoro dá vlastní gól, později se dostane do první větší české šance. V osmdesáté sedmé minutě přichází to, co asi přijít muselo. Španělé to tam konečně dali, účastníci Salonu tiše truchlí, šance udržet čisté konto se těsně před koncem utkání stávala reálnou. Sergio Ramos a jeho nagelované vlasy se jim z obrazovky vysmívají.

Lukavský: To by byla legrace, kdyby ještě vyrovnali.

Může se stát, jednomu Rusovi proti Anglii taky v poslední minutě spadl balon na hlavu a byl z toho gól.

Velká česká šance v závěru skutečně přijde, Darida ale zblízka pálí do brankáře de Gey. Účastníci Salonu už jen smutně a mátožně vzdychají.

Formánek: No nic, já už musím na poštu.

Tak to vezmi po křídle, středem se tam budeš probíjet těžko.