Literatura

George R. R. Martin: nestíhající otrok čtenářů

  - Repro: archiv
Literatura
George R. R. Martin: nestíhající otrok čtenářů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Přespříští pondělí diváci v Česku poprvé uvidí nová pokračování seriálu Hra o trůny, světoznámého fantasy opusu, který přinutil miliony lidí, aby našprtali historii fiktivní Západozemě a přilehlých kontinentů a moří.

Pro autora románové předlohy George R. R. Martina, cyklu Píseň ledu a ohně, to ale bude přinejlepším hořkosladký moment. On sám totiž nestíhá, od letoška televizní adaptace jeho knih předbíhá psanou předlohu. Jeho početné publikum je natěšené, ale právem se může cítit zklamané. Publikum. Pořád s ním jsou problémy. Někdy si člověk zoufá nad tím, jak málo si ho obecenstvo všímá, no a pak si ho masově všímat začne a on zjistí, že se dostal z deště pod okap (pokud si jeden tedy odmyslí benefity globální slávy a spousty peněz).

Ságu Martin začal psát v roce 1991. Původně plánoval tři díly, nakonec jich bude sedm – asi to začalo nějak kypět. Zatím poslední publikovaný díl, pátý, vyšel v roce 2011, šest let po vydání předcházejícího. Martin se tehdy nechal slyšet, že poslední dvě knihy budou mít po 1500 stránkách rukopisu, práce prý však půjde rychle, další by mohla vyjít za tři roky. Termín vydání Vichrů zimy se ale posouval, na přelomu roku Martin vydal kajícné prohlášení, že rukopis ještě neodevzdal, a tudíž už není možné, aby vydání nové knihy předešlo premiéru seriálu. Optimisticky se předpokládá, že by další Martinova bichle mohla vyjít ještě letos, autorovi prý však zbývá dopsat ještě pár set stran.

Spisovatel není vaše děvka

Před několika lety jednomu z Martinových fanoušků velmi instruktivním způsobem na jeho znepokojené dotazy odpověděl anglický spisovatel sci-fi Neil Gaiman. Čtenář sledoval Martinův blog a zklamaně konstatoval, že se z něj sice hodně dozvídá o různých spisovatelových kratochvilných aktivitách, málo ale o postupu práce na nové knize. Gaimana se mimo jiné zeptal: „Když někdo píše sérii knih, podobně jako Martin Písně ledu a ohně, jakou má zodpovědnost příběh dokončit? Je nerealistické domnívat se, že mě Martin tím, že nepracuje na další kapitole, zklamává, i když to, kdy a jestli vůbec knihu dopíše, je naprosto jeho věc?“ Gaimanova odpověď byla stručná a výmluvná, taky se stala proslulou: „George R. R. Martin není vaše děvka. Je užitečné to vědět a je užitečné to zdůraznit, když se vy přistihnete při domněnce, že George vaše děvka vskutku je a měl by honem psát, co vy si chcete přečíst. Lidi nejsou stroje. Spisovatelé nejsou stroje. Stěžujete si, že George dělá jiné věci, místo aby psal knihy, které chcete číst, jako kdyby to, že jste si koupil první knihu řady, mezi vámi nastolilo smluvní vztah: vy mu na jeho základě zaplatíte deset dolarů a George stráví všechny své probdělé hodiny psaním, dokud pro vás nevytvoří zbytek knih. Takový vztah nikdy neexistoval. Zaplatil jste deset dolarů za knihu, již jste četl, asi se vám líbila, když chcete vědět, co se dělo dál...“

Pravdivá slova, znějí zvlášť dobře člověku, který se sám v nesrovnatelně menším měřítku pokoušel o nějaké autorství. Jenomže taky tak docela nesedí. Když člověk začne číst nějaké skutečně obsáhlé dílo, je jím stržen třeba taky proto, že si je jistý, že to dílo někam směřuje, existuje nějaký jeho vrchol, místo určení. Někdo se vypraví do Strakonic a může si některé pasáže té cesty náramně vychutnávat, pokud ale na jejím konci budou chybět Strakonice, nelze se vyhnout konstatování, že něco bylo špatně. Tahle doba si oblíbila seriály, v audiovizi i populárním psaní, ten formát má spoustu výhod. Ale je dobré při jeho tvorbě „stíhat“, jinak ho diváci či čtenáři můžou jaksi propásnout. Jedenáctiletému chlapci, který v době vydání prvního dílu četl s očima navrch hlavy o Harrym Potterovi a kameni mudrců, bylo v roce, kdy byla publikována poslední část, jednadvacet let. Musel tehdy ten příběh vnímat spíš nostalgicky, pokud mu vůbec stál za seznámení se, říkat si – to bych zíral, kdyby mi teď bylo o trochu míň. Jistě, Martinovy knihy nejsou zaměřené na dětské čtenáře. Ale stejně. První část vyšla v originále v roce 1996, ta poslední by se – když vše půjde úplně skvěle – mohla objevit v roce 2019. Třiadvacet roků – dost dlouho, tedy, kdyby to někteří v tom roce ’96 věděli, třeba by po té knize nesáhli. Samozřejmě, v té zásadní věci má Gaiman pravdu – autor je suverén, není čtenáři ničím povinován. A může si navíc říkat, že tvoří pro věčnost, příští generace Martinových čtenářů budou mít všechny díly jeho ságy v knihovně hezky po ruce najednou, to bude počteníčko.

Ukujte valyrijskou ocel

Vztah tvůrce a publika je komplikovanější než selanka, která se popisuje v propagačních rozhovorech, není to ani diktatura, naprostá autokracie, jak by si rádi představovali autoři. Je to zápas, který může být i docela nepříjemný, vzájemné držení se pod krkem. George R. R. Martin není právně ani morálně nijak vázán ohledy na čtenáře. Možná ale právě ty ohledy jsou jednou z příčin, proč Písně Ledu a ohně není schopný dopsat tak rychle, jak by chtěl. Jsem přesvědčený, že by to taky měl už nejradši z krku. Jenomže jak to udělat?

Má rozepsanou story, v níž vystupují lidé, draci, zombíci, odehrává se ve velice rozlehlém a složitém světě, jehož historie je detailně popsaná, je zalidněný mraky postav, které mají navzájem složité vztahy. Skončit to znamená najít způsob, jak z té spousty nití, tisíců částí, něco uplést nebo vytvořit konstrukci, která bude přesto držet – anebo to bude tak alespoň působit. A nejen to, všichni čekají něco velkého, nějaké vyvrcholení. A ten nešťastný tvůrce si je může představovat, všechny ty poblázněné fantasy fanoušky, schopné se nevyzváni navlíkat do roztodivných kostýmů, třeba si je i ušít. Jejich znalosti Martinova díla jsou encyklopedické, řeknete jim, ať ukují valyrijskou ocel, a prostě to udělají nebo vám dají sáhodlouhou přednášku o tom, jaké všechny ingredience pro to v našich zeměpisných šířkách chybí. Jejich hnidopišství je nezměrné. Nespokojí se jen tak s něčím, Martinovu konstrukci budou přeměřovat, detailně zkoumat, jestli všechny její díly odpovídají jejich maximalistickým normám. Odhalí každý podfuk, který by autor ve snaze usnadnit si cestu k cíli třeba udělal („Ale ve třetím díle přece XY o původu VW říkal něco úplně jiného...“). Asi souhlasí s Gaimanen, není děvka svých čtenářů. Spíš si připadá jako něco daleko horšího.

15. dubna 2016