Nejznámější filmové zpracování pašijové příběhu z posledních let je Umučení Krista v režii Mela Gibsona, v dobrém i zlém primitivní film, soustředěný na zaujatě vykreslované utrpení těla, vskutku nezapírá povahu svého tvůrce.

Ježíše v něm hraje Jim Caviezel, jeho kariéře to žádný velký impulz nepřineslo, spíš naopak. Pro veřejnost už zůstane především Gibsonovým Ježíšem, škoda. V Caviezelově filmografii je totiž ještě jedna v něčem velmi „ježíšovská“ postava – vojín Witt z filmu Terrence Malicka Tenká červená linie, lyrizujícím eposu o bitvě na ostrově Guadalcanal z roku 1998 na motivy románu Jamese Jonese.

Malick se tím snímkem vrátil po dvacetileté pauze, film byl přijat dost nejednoznačně, v přibližně stejné době byl uveden i Spielbergův snímek Zachraňte vojína Ryana, který se pro mnohé stal vrcholem dobové válečné kinematografie. A dá se pochopit roztrpčení fanoušků typických válečnických příběhů v situaci, kdy byli konfrontováni se skoro tříhodinovým básnivým filmem bez nějakého výraznějšího příběhu, plným filozofujících promluv a monologů mimo obraz, pro někoho možná zdlouhavých a neústrojných záběrů přírody. Je to film s obrovskou ambicí, jeho hlavní postavou jako by bylo lidstvo na cestě světem, hovoří mnoha hlasy, které jako by se při vší rozpornosti slévaly v jeden. Mám ten film hodně rád.

Jestli ten film má individuálního hrdinu, je to vojín Witt ve dvojici se seržantem Welshem (Sean Penn), přitahující se protivy, idealista a životem ubitý cynik. To Wittovo „ježíšovství“ není založeno na nějaké propracované analogii, voják z Malickova filmu není mesiáš, bohočlověk, mocný a vědoucí. Něco na způsobu, jakým režisér a herec tu postavu vykreslili, na jeho postoji a pohledu odkazuje k čemusi člověka přesahujícímu, nadlidskému, jakýsi dotek svatosti, který je zprostředkován bez nasládlého sentimentu nebo ohlušujícího patosu.

Zlo je i v edenu

Začátek filmu ho ukazuje jako zběha, s kamarády se vzdálil od jednotky do domorodé vesnice v Tichomoří. Vidí v ní rajské místo, kde lidé žijí v souladu s přírodou a šťastně. Chce být součástí té harmonie. Ve svém ráji myslí na smrt, vzpomíná na odchod matky, na klid, který z té umírající ženy cítil, chtěl by ho jednou dosáhnout sám, ale neví, jestli je to možné, jestli je na to dost silný. Možná pochybuje i proto, že je příslušníkem armády, síly, která přitáhla zdaleka a do toho ráje vpadla. A vojsko si pro něj přijde, za trest je převelen ke zdravotníkům, stará se o zraněné s tichou empatií, dokáže zůstat klidný i tváří v tvář největším hrůzám, třeba utišit několika správně zvolenými slovy umírajícího, jemuž granát roztrhal tělo od pasu dolů. Jeho rota však jde do boje a on si vyvzdoruje, aby mohl jít taky. Ne proto, že by byl bojechtivý, neříká nic, z čeho by vyplynulo, že je ztotožněný se smyslem toho konfliktu. Vojáky ze svojí jednotky má ale rád, „jsou to mí lidi“ a on chce být v těžké chvíli s nimi, procházet tím, čím procházejí oni. V bitvě se chová statečně, dobrovolně se přihlásí na až sebevražedně nebezpečnou misi. Jeho strana v krutém střetu zvítězí, Witt je ale zasažený tím, co vidí válku působit, zároveň ji bere jako danost, nepředvádí vypjatá pacifistická gesta, střílí, když je potřeba, a snaží se trefit, jde tou cestou se spolubojovníky, snaží se jim být bratrem. Během dovolenky se nakrátko vrátí do svojí „rajské“ vesnice, vidí tam najednou, že ten jeho eden byl taky jenom vysněný, existuje tam zlo stejně jako všude jinde.

Seržant Wels si připadá jako Wittův ochránce, ve válku nevěří, jde v ní – stejně jako ve všem jiném – „jenom o majetek“. Umí v ní ale chodit, je ve všech smyslech toho slova ostřílený, není však prospěchář, který by zneužíval lidi okolo sebe. Dokáže projevit nesobecké hrdinství, když pod těžkou palbou donese tišící léky těžce zraněnému druhovi. Witt ho irituje i přitahuje, rád se s ním pře o povahu světa, za nímž Witt vidí ještě nějaký další, krásnější. Pro Welshe ale existuje pouze tenhle, tahle skála, kde každý je nakonec jen izolovaný jako ostrov a nemá význam než starat se o to málo, na čem jedinci skutečně záleží. Vidí se jako chlapák, který prohlédl všechen klam, právě proto, že je dost zmužilý. Witt tohle odmítá, nevidí sám sebe jako toho méně mužného.

Kde je tvoje jiskra?

Witt je zabit, když na průzkumu zjistí, že se k jeho jednotce z nečekaného směru blíží nepřátelé, odláká Japonce od zraněného spolubojovníka, který tak může doručit zprávu k vlastním. Jde na jistou smrt, tváří v tvář nepříteli ji ještě uspíší, vypadá přitom smířený, možná ten konec vítá. Jako kdyby došel, kam měl. Od nejistoty, touhy dojít klidu, iluze o ráji na zemi k oběti za druhé jako k naplnění, k cíli. Nad jeho hrobem se Welsh rozpláče, Wittovu smrt jako kdyby považoval za potvrzení svého vidění světa, který je neúprosný a hyne v něm to nejlepší, nic jiného není. „Kde je ta tvoje jiskra?“ Vzápětí svou smutnou skepsi jakoby popírá: „A jestli už tě v tomhle světě nikdy neuvidím, dej, ať to aspoň cítím jako ztrátu.“ Není jasné, ke komu v té chvíli mluví, jestli k mrtvému kamarádovi, nebo k vyšší moci.

Vojín Witt je obyčejný smrtelník, člověk tohoto světa, a přesto jako by do něj tak úplně nepatřil, dívá se na něj s tichým zájmem člověka, který viděné vnímá poprvé a hloubá nad ním. Svět kolem něj skýtá pohled, propletený s ambicemi jedněch a ochotou zasadit se pro jiného druhých, ten konflikt jako kdyby vyjadřoval nepotlačitelnou tendenci, jež přichází zevnitř světa, kde ráj může trvat jenom chvilku, než se sám zevnitř rozloží, je nedosažitelný i na dosah.

To lidstvo, v Malickově filmu zosobněné zástupy vojáků v přilbách, tím světem nějak prochází, jde, neví kam, ale někam, za nějakými osobními cíli, možná i na společné místo určení. Někde v jeho řadách i vojín Witt, tichý kluk odněkud z farmy, který tím vším kolem dokázal zůstat neposkvrněný. Těma svýma pokojně soustředěnýma očima to vše pozoroval a došel k tomu, že jediné, co tady dává smysl, je láska.