V noci z neděle na pondělí se v Los Angeles udělovali Oscaři a vlastně se dá říct… dopadlo to dobře. Tedy v mezích možností, v mezích možností toho, co se asi tak dá realisticky očekávat. Ale pořád tak nějak dobře.

Samozřejmě že některé věci se stát prostě musely. Bylo nevyhnutelné, aby Leonardo DiCaprio dostal Oscara za výkon v hlavní roli za film Revenant: Zmrtvýchvstání. Svět, který má beztak spoustu důvodů být znejistělý, by se po takové šlupce mohl rovnou zhroutit. Takže ho dostal, na své oblíbené téma klimatické změny promluvil. Jednou bude vyprávět vnoučatům, jak po mnoha výkonech ve filmech, které prokázaly trvalejší hodnotu než Revenant, mohl převzít zlatou sošku na ocenění toho, že projevil schopnost vláčet se sněhem, nechat svoje tělo plné zpřerážených kostí navlečené do hustého kožichu spadnout do ledové vody, mlátit jím dravým proudem o kameny, vylézt po svých a ani nenastydnout. Možná se přitom hořce pousměje. Ale na druhou stranu – měl v tom filmu rampouch u nosu a vůbec vypadal neupraveně a ne moc k světu, ochota být před kamerou trochu zohyzděný k Oscarovi pomůže často.

Bylo také jasné, že tenhle Oscar pro Revenanta nebude jediný. Mexická superhvězda, kameraman Emmanuel Lubezki dostal dalšího do sbírky a ta volba se asi dá obhájit (Oscara si odnesl třetí rok za sebou: Birdman, Gravitace). Otázka byla, zda to velké dílo filmového umění – které někteří nepřejícní kritici včetně mě ovšem považují za poněkud otravnou orgii namistrovaného bombastu, nesmyslu a banality – dostane taky sošku pro nejlepší film, protože to by už volalo do nebes. Nakonec to byla „jen“ cena za nejlepší režii pro Alejandra Gonzáleze Iñárritua (druhý Oscar za sebou, Birdman), zdravý rozum tak dosáhl kompromisu, jistě bolestivého, ale aspoň něco.

Co se v Bostonu na světlo dostalo

Tu nejcennější trofej ale získali producenti snímku Spotlight, který v mnoha ohledech představuje protipól Revenanta. Strhujícím a přitom nikterak senzacechtivým způsobem popisuje, jak reportéři novin Boston Globe v roce 2001 odhalili kauzu zneužívání dětí katolickými kněžími a především jeho zatajování církevní hierarchií, která přesáhla hranice Bostonu a posléze i amerického kontinentu. Je to velmi skromný film, jenž se nevyžívá v okázalých dramatických gestech, hrůza odhalovaného tak vynikne o to víc. Je vyprávěný s velkou znalostí místa a prostředí. Natočil ho režisér Tom McCarthy (je i spoludržitelem Oscara za scénář), který dříve dělal ceněná malá dramata o malých lidech a jejich malých příbězích, prodchnutá jaksi důvěryhodnou laskavostí. Z irské katolické komunity pochází a má k ní silné vazby, nemá zájem ji nějak skandalizovat, film se dočkal uznání i ve Vatikánu. Ne ale proto, že by se snažil něco umenšovat. Je to poctivě zachycený příběh týmu lidí, kteří dobře a s nasazením dělají svou práci ve městě, na němž jim záleží. Zároveň je to i portrét toho města prorostlého nejrůznějšími vazbami, které někdy mohou pomoci prosadit něco dobrého, jindy ale zakamuflují hroznou věc, jež neměla zůstat skrytá. Vypovídá nejenom o médiích a katolické církvi, ale i o institucích obecně, způsobu, jak se lidé, kteří jsou jejich součástí, chovají nebo mohou chovat. Ne jako ztělesněné zlo, ale osoby sledující především zájem instituce nebo prostě dělající svou práci, pro něž není potřeba řešit nic jiného.

Z Pokoje na Most špiónů

Mezi herečkami dostala nejvíc hlasů sedmadvacetiletá Brie Larsonová, doposud nijak zvlášť známá. V nezávislém dramatu Pokoj byla představitelkou matky, která vychovává pětiletého syna v místnosti, kde ji již několik let drží únosce (a otec dítěte). Velmi dramatickým způsobem se jim podaří utéct, film pak popisuje obtíže, jež jim přináší adaptace na velký svět venku – tuhle partii Pokoje chvílemi podrážejí přemoudřelé a rádoby poetické vnitřní monology dětského hrdiny. Za výkony ve vedlejších rolích byl oceněni i Mark Rylance, představitel sovětského agenta Abela v historickém filmu Most špiónů Stevena Spielberga. Vycházející švédská hvězda Alicia Vikanderová, která v posledních měsících hraje snad ve všem, získala Oscara za výkon ve filmu Dánská dívka.

Sestava filmů, z níž se letos vybíralo, byla, řekněme, vyvážená. Byly tam malé nezávislé snímky i velkorysé produkce, filmy, které vydělaly horu peněz, i takové, jež neviděl skoro nikdo. V žádné kategorii nebyla skladba nominovaných nějak nezáživná, nebo dokonce ostudná. Nakonec i ty letos zastoupené žánrové snímky patří v hollywoodské produkci určitě k tomu lepšímu – kdyby cenu za režii a pro nejlepší film získal Mad Max, nikdo by neměl důvod brát to jako nespravedlnost (ocenění získal v několika technických kategoriích).

Černoši ok, ale co Hispánci?

Letošní vyhlašování Oscarů byla trochu napjatější než obvykle – předcházely mu výzvy k bojkotu a protesty černých umělců, dva roky po sobě totiž nebyl nominovaný jediný z nich. Atmosféra inspirovala k několika v různé míře zdařilým vtipům moderátora večera – populárního černošského komika Chrise Rocka. O „příliš bílých Oscarech“ se vedla intenzivní debata v médiích a na sociálních sítích. Samozřejmě může být taková situace pro černošské umělce frustrující, zároveň ale nemusí být důsledkem nějakého institucionálního rasismu a taky skutečnosti, že pracují v odvětví, které se orientuje na většinové publikum. Britský The Economist si dal tu práci a spočítal černé laureáty Oscarů od roku 2000, došel k tomu, že jich bylo deset procent, což je číslo ne o moc nižší, než je podíl černých Američanů v populaci (13 procent).

Daleko méně odpovídající zastoupení mají mezi oceněnými asijští Američané a především nejpočetnější americká menšina – Hispánci. Jejich hlasy před oscarovou ceremonií zdaleka tak výrazně slyšet nebyly (Hispánci a Asiaté za sebou ale nemají historii otroctví a segregace). Americká akademie se rozhodla nabrat co nejrychleji nové členy z řad menšin. Menšinových laureátů tak třeba bude příště víc. Mohlo by to ale mít i paradoxní důsledek, členové akademie si při příštích hlasováních budou víc vědomi rasy hodnocených, budou se třeba cítit být vázáni dá hlas té „své barvě“. Na to by nakonec mohli doplatit všichni, snad se tak ale nestane.