Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?

Bývalá agentka CIA jako šéfka ochrany německého průmyslníka a filantropa přijíždí do uprchlického tábora v Libanonu, kam každý den dorážejí stovky a tisíce lidí, jež z domovů vyhnala občanská válka v Sýrii. Tábor je formálně pod správou OSN, ale fakticky ho vede Hizballáh, bohatý dárce chce na jeho provoz věnovat podstatnou sumu a přivést k domu i další sponzory, mělo by se zabránit situaci, kdy by syrští uprchlíci v zoufalství nad životními podmínkami vyrazili dál, do Evropy třeba. V Německu mezitím probíhá skandál – hackeři získali dokumenty, podle nichž německá tajná služba nechala CIA, aby při sledování německých občanů překračovala místní zákony na ochranu soukromí. Verbíři Islámského státu přitom loví rekruty mezi německou muslimskou mládeží, jde po nich mimo rámec zákona operující americký zabiják…

Historka jako sestavená na základě novinových titulků těchto dnů. Zachycuje ale story prvních dvou dílů nové sezony amerického seriálu Homeland (starší sezony byly v Česku uvedeny pod názvem Ve jménu vlasti). Musela být napsána ještě před vypuknutím letošní uprchlické vlny. Podle šéfa produkční společnosti Showtime, jež Homeland vyrábí, Davida Nivense bude letos tématem seriálu i Rusko (v souvislosti s vývojem na Ukrajině, nikoliv zřejmě bombardováním Sýrie), masakr v redakci Charlie Hebdo a další aktuality. Momentálnímu zájmu publika odpovídá i volba dějiště, jímž je Německo a především jeho hlavní město. „Berlín je křižovatka. Křižovatka mezi starým východním blokem a západním blokem. Křižovatka mezi západním a muslimským světem. Je to také místo, kde platí nejpřísnější zákony na ochranu soukromí na světě.“ Homeland ale v kontextu současné audiovizuální produkce představuje spíš výjimku než pravidlo, vlastně je to zvláštní – události, jež hýbou světem a vzrušují i děsí globální publikum, se do hrané filmové a televizní tvorby nepromítají tolik, jak by se dalo čekat. Nepřítelem je taky čas. Zatímco události běží rychle, čas filmového průmyslu se zrovna vysokou rychlostí neřítí. Cesta od prvotního nápadu k dokončení realizace může zabrat pár roků, během nichž už mohou být předpoklady, na kterých tvůrci zakládali svoje představy budoucího vývoje, dávno vyvráceny a pozornost publika zaujata něčím novým. A z toho plyne další problém – téma války proti terorismu diváky zrovna netáhne, nepředstavuje cestu k velkým výdělkům. Jistě, najde se pár výjimek (Americký sniper), většinou to tak ale je.

Procházka minovým polem

Opět to může souviset s vlastnostmi publika, jeho pozornost je nestálá, paměť ne zrovna dlouhá, ale názory velice silné. V pohledu na dění na Blízkém východě a související teroristické útoky či pokusy o ně má většina lidí jasno – tak či onak. A filmy nebo seriály si dopředu zařadí do odpovídající škatulky, přičemž ty „naše“ je potřeba za každou cenu chválit, v těch druhých pak vidět projev morálního selhání, spiknutí „liberálních elit“ nebo naopak krvelačnou „imperialistickou propagandu“. Navíc internet a zvlášť sociální sítě představují skvělé médium pro sdílení a šíření pocitu uraženosti. Skupin, jež velmi agilně sledují, zda se někdo náhodou nedopouští něčeho, co by šlo vyložit jako urážlivé (v nejširším smyslu toho slova), je hodně. Pustit se nějakým v něčem třeba riskantním způsobem do citlivého tématu je v téhle atmosféře něco jako procházka minovým polem. Říká se sice, že negativní publicita je taky publicita, zdaleka ve všech případech to ale neplatí. Navíc soudobá hollywoodská kinematografie je stejně tak americká jako nadnárodní, producenti si nemusejí klást jenom otázku, jak se to bude líbit v Texasu, ale taky jak se to bude líbit v Šanghaji. Další důvod k opatrnosti. Ambicí hraného filmu by také mělo být to, vstupovat do té šedé zóny mezi póly dnešních vyhrocených debat. Ne nutně říkat k těm diskutovaným událostem něco vysloveně nového – řeklo se toho přece už tolik –, ale třeba je ukázat v jiném světle, umožnit divákovi jiný typ prožitku, než je ten, který zakouší při sledování všech těch dramatických či hrůzných videí. Burcujících nebo chladně pozorovatelských dokumentů (těch naopak o současném konfliktu vzniklo velice mnoho). Jak zobrazit svět, ve kterém se před kamerou řežou hlavy, aby to nepůsobilo jako snaha o laciný šok, aktuální realitou ospravedlňované torture porno?

V první dekádě současného století, v letech bezprostředně po 11. září a invazi do Iráku, vzniklo relativně hodně filmů jaksi protestních, jež vyjadřovaly nesouhlas s tím, že Amerika do války vstoupila, navíc pod vedením mezi filmaři velice neoblíbeného prezidenta Bushe. Od té doby se ale administrativa v Bílém domě vyměnila a nastoupila ekonomická krize, která se značné části amerického publika dotkla bezprostředním a hmatatelným způsobem. Pro Hollywood, v němž stoupenci demokratické strany výrazně převažují, se válka stala vzdálenější a taky jaksi obtížnější, už to nebyl konflikt, do kterého byla země zatažena padoušským reprezentantem těch druhých, vedli ji „naši“.

Psychicky narušení bojovníci s terorem

K těm několika málo dílům, jež oslovila publikum napříč názorovým spektrem, patří i Homeland – tím, jak ve svých lepších momentech (seriál je to značně nevyrovnaný, druhá série byla slabá a třetí strašná) vykresluje situace komplexně i z morálního hlediska. Tím, že ani jednu stranu války nelíčí jako jednoznačně dobrou, dává si záležet na tom, aby padouši byli všude – stejně jako lidé, kteří se osaměle snaží dosáhnout čehosi dobrého. A taky volbou hrdinů. Carrie Mathisonová (Claire Danesová) dokáže být nesnesitelná, sociálně není zrovna zdatná, a je navíc psychicky nemocná, což se čas od času projeví. Její partner a protihráč v prvních sériích Nicholas Brody prošel v zajetí  brainwashingem, zradil a pak se pokusil přejít zpátky. Teď je jí nejbližší posmutnělý vyhořelý zabiják Peter Quinn. Vlastně všechny figury, které z hollywoodských filmů o válce proti teroru utkví, jsou lidé narušení nebo nějak závislí.

Seržanta Jamese (Jeremy Renner) z oscarového filmu Smrt čeká všude válka semlela a udělala z něj adrenalinového závisláka, který bez konfliktu nemůže být, musí se pohybovat na hraně smrti, a přitom v něm zůstaly jakési zbytkové emoce, schopnost zhrozit se. Agentka Maya (Jessica Chastainová), fiktivní postava, již režisérka Kathryn Bigelowová postavila do centra filmu Třicet minut po půlnoci o pronásledování a dopadení Usámy bin Ládina, je mladá žena pohlcená prací, která se zhroutí, když svůj úkol splní a otevře se před ní perspektiva vyprázdněného života. Nakonec i Chrys Kyle z Eastwoodova Amerického snipera, jenž byl „pokrokovou“ kritikou zatracen jako dílo válkychtivé až fašistické, je ve filmu narušený člověk, který nejenom střílí nepřátele, ale zbytečně a krutě odmítá blízké, pokud se vychýlí z jeho umanutých kritérií.

Válku proti teroru vedou v hollywoodském filmu lidé znavení, vyhaslí, smutní, cyničtí, pokud mají nějaké ideály, dostanou přinejmenším pořádně zabrat, když o ně rovnou nepřijdou. Jako kdyby se takovými stali v reakci na pohled do světa, kde zvěrstvo stíhá zvěrstvo a střelka morálního kompasu se zmateně točí, ustálit se nikdy nemůže. Ještě větší problém než s hrdiny má Hollywood s padouchy, za těch skoro patnáct let tam, myslím, nevznikla postava nějakého pozoruhodného teroristy. Často jsou to jenom stíny, neprokreslené figury v druhém plánu, případně nějací ti jednoduše načrtnutí, ale nijak zvlášť nespecifikovaní strašáci. Nebo jsou to postavy, jež autoři – vedení snahou vyhnout se obvinění z generalizace, démonizace muslimů a podobně – vybaví jen množstvím důvodů, proč dopadli, jak dopadli – nemohli přece jinak, jejich terorismus je jen nutným důsledkem prožitých křivd a ztrát. I to je ale hrubé zjednodušení, které postavu nějakým způsobem ochuzuje. Přitom by to mohla být figura fascinující.

Ve válce je, a zároveň není

Nesporné a jaksi čisté hrdiny Hollywood nachází především v řadách malých skupinek, které se souhrou okolností ocitnou uprostřed nějakého velkého průšvihu. S nimi se dá sehrát klasický příběh přežití, v němž se nemusí řešit mezinárodní kontext a jeho sporné velké pravdy. Nějakým chlapíkům a ženám jde na nějakém místě o život a potřebují se odtamtud dostat. Těm mohou stoupenci různých názorů společně fandit a nepřipadat si přitom provinile. I v morálně znejistělém světě může v malém kolektivu platit zásada Jeden za všechny, všichni za jednoho a je snadné fandit těm, kdo se jí řídí. Marku Wahlbergovi v čele malého týmu na afghánském bojišti ve filmu Na život a na smrt, britským vojákům uvíznuvším v minovém poli ve filmu Kajaki a dalším.

Letos se k figurám té války, jež je vzdálená realitě našich životů a velice silně přítomná ve virtuálním světě, který z nich ukusuje čím dál větší část, přidala nová postava. Operátor dronů zapojený do konfliktu na dálku, odkud řídí bezpilotní letouny, jež mohou zasáhnout cíl jaksi správný, ale taky přinést zkázu nevinným. Téma tohoto způsobu vedení války zaznělo, jak jinak, v minulé sezoně Homelandu. Letos se stal „letec“ s drony hlavním hrdinou filmu Andrewa Niccola Good Kill, k tomuto způsobu vedení války velmi kritickému. Slušná pověst předchází snímek Gavina Hooda Eye in the Sky (do distribuce má být uveden příští rok), prakticky v reálném čase má přibližovat dilemata, jež mohou vyvstat při dronových operacích. Je to figura v něčem neatraktivní – muž s joystickem není zrovna akční hrdina. Zároveň ale publiku v něčem třeba blízká, jako kdyby hrál počítačovou hru, jenom s reálnými následky. Podobně jako většina lidí na Západě ve válce je, a zároveň není.