Americká televizní minisérie Najděte mi hrdinu by mohla sloužit jako příklad toho, jak se dá vytvořit místy až strhující politické drama, které přitom nepotřebuje k popisovaným událostem přidávat nějakou kriminální nebo melodramatickou dimenzi, okořenit politiku senzací.

Nevím, jestli na světě existuje profesně nezainteresovaný divák, jehož by nadchla představa sledovat po cirka šest hodin peripetie výstavby sociálních bytů a souvisejících politických machinací v nijak významném městě ve vzdálené zemi. I já bych dal daleko spíš přednost nějaké té zombie apokalypse nebo čemukoliv, v čem figuruje žralok. Scenáristům Davidu Simonovi a Williamu Zorzimu a režisérovi Paulu Haggisovi se ale podařilo na téhle premise vystavět silné drama, které jistým způsobem ospravedlňuje i toho hrdinu v názvu – vychází z Fitzgeraldovy věty „Ukažte mi hrdinu, a já vám napíšu tragédii“. Ano, hrdina může sedět někde v kanceláři a svoje hrdinství projevovat na schůzích. Ten heroismus navíc může mít a mívá hodně paradoxní povahu – stejně jako ta tragédie.

O koloběhu populismu

V něčem může Simonovo a Zorziho drama působit velmi aktuálně, „ke dni“. V jeho centru je boj o to, jestli na jednom etnicky a sociálně velmi homogenním místě budou moci žít příchozí původu a zvyklostí v mnoha ohledech „cizích“. Vychází z událostí přelomu 80. a 90. let ve městě Yonkers v New Jersey, které se dlouho bránilo naplnit rozhodnutí soudu o jeho desegregaci. Sociální byty financované z federálních fondů totiž město stavělo ve velkých blocích v chudší (a převážně černými Američany obydlené) části města. Záměr přitom byl rozmístit sociálně slabé i mezi většinové obyvatelstvo a v menší blocích, kde by nájemníci cítili větší vlastnickou odpovědnost – místo anonymních společných prostor, kde se v ghettu daří obchodu s drogami a vůbec kriminalitě, by byty měly vlastní vchody a vlastní malé zahrádky. Proti se ale bouřili starousedlíci – v obavách z toho, že se jejich sousedství nenávratně změní k horšímu, ceny jejich nemovitostí klesnou, u některých jistě hrál roli i rasismus.

Najděte mi hrdinu ukazuje závěr toho mnohaletého boje. Jeho hlavní postavou je Nick Wasicsko (Oscar Isaac). Mladý ambiciózní zastupitel, který se rozhodne vytáhnout do boje proti dlouho sloužícímu starostovi Martinellimu (James Belushi). Dojde k závěru, že jediný problém, na němž by Martinelliho mohl „utáhnout“, je právě výstavba sociálních bytů. Po soudním rozhodnutí totiž Martinelli další odpor vzdal. Wasicsko ho za to v kampani tepe a slibuje vystrašeným občanům, že pohromu zastaví, žádné chudinské bloky v jejich čtvrtích nebudou. Volby vyhraje a zjistí, že sliboval nesplnitelné, město už skutečně nemá žádný manévrovací prostor, možnosti bránit se soudní cestou už byly fakticky vyčerpány. Městu navíc hrozí, že bude za pohrdání soudem tvrdě pokutováno, což nutně musí skončit bankrotem. Nový starosta rychle uzná, že nemá šanci, pokračovat v kladení odporu dál by znamenalo nechat město vykrvácet a stejně nedosáhnout ničeho. Před voliči tedy provede ponižující obrat – začne se soudem a tvůrci plánu na stavbu nových sociálních bytů spolupracovat. Politicky se mu to krutě nevyplatí, ve městě se stane nenáviděnou osobou a při schůzích zastupitelstva i jiných příležitostech mu to lidé dávají dost najevo, navíc kvůli zaťatosti části zastupitelů projekt stejně stojí a pokuty nabíhají. Starosta nakonec prosadí svou, ale zaplatí za to, v dalších volbách podlehne populistickému konkurentovi, který lidem opět slibuje, že rozhodnutí soudu ještě nějak zvrátí (aby krátce po zvolení rovněž zjistil, že to nepůjde).

Žurnalistická scenáristika

Kromě čím dál smutnějších peripetií Wasicskova osudu série alespoň v nějaké míře sleduje příběhy mnoha dalších postav –lokálních politiků různého významu, místních obyvatel i lidí z ghetta, kteří se s nadějemi upínají k možnosti přestěhovat se na nějaké lepší místo. Kromě protagonisty jako by hlavní postavou minisérie bylo celé město Yonkers, organismus života propojený s mechanismem politiky, jehož součástí jsou ale také živí lidé, stroje ledacos a ledaskoho semelou, mnohé dopadne jinak, než původci zamýšleli, idealistické plány tak docela nevyjdou, když projdou filtrem úředního myšlení, ale něco se někdy taky pohne, třeba i plus minus správným směrem.

David Simon je zkušený portrétista velkých společenství. Původní profesí je novinář, dlouho pracoval v deníku The Baltimore Sun a jeho scenáristika je v dobrém slova smyslu hodně žurnalistická. Soustředěná spíš na to, jak a proč se věci ve světě kolem dějí, než na existenciální otázky nebo na hlubinnou psychologii aktérů, které je ale zároveň schopná vykreslit empaticky, živě a taky zapamatovatelně, což je u díla s velkým množstvím figur dost důležité. Proslavil se seriálem The Wire: Špína Baltimoru, který vytvořil spolu s bývalým policistou Edem Burnsem. Série je spolu s mafiánskou ságou Rodina Sopranových považována za vrchol rané fáze dnešního „zlatého věku televize“. Je to portrét velkoměsta jako dysfunkčního organismu, jehož záběr se s každou sezonou rozšiřoval. K původně kriminálnímu dramatu soustředěnému na světy dealerů z ghetta (Baltimore je většinově černošské město) a policistů, kteří o nich shromažďují důkazy, se postupně přidaly odbory, politika, školství a média, až vznikl obraz zaseknutého systému, v němž jedinec nezmůže buď vůbec nic, nebo jen strašně málo. Další Simonovou velkou prací pro televizi (její ohlas byl už ale menší) se stala série Treme z prostředí New Orelans po hurikánu Katrina.

V Najděte mi hrdinu vyšel z knihy novinářky Lisy Belkinové, Simonův spoluautor Zorzi publikovaná fakta doplnil dalším výzkumem a množstvím rozhovorů s někdejšími aktéry. Oba říkají, že ani po odvysílání seriálu s nimi pamětníci nepřestali mluvit. Je to, myslím, doklad toho, že Ukažte mi hrdinu je dílo jaksi férové. To neznamená nezaujaté v duchu pofiderně chápané „objektivity“, je evidentní, na jaké straně sporu autoři stojí. Neprezentují ale ten konflikt jako střet svatých proti padouchům, Nick Wasicsko není rytíř bez bázně a hany a jeho protivník Spallone (Alfred Molina) je sice teatrální politický šoumen a prodavač deště, zároveň na něm ale je i něco zábavného. Druhou nejdůležitější postavou seriálu je Mary Dormanová (Catherine Keenerová), místní paní, která se neúnavně angažuje proti výstavbě, její důvody pro to však nejsou nějak principiálně zlé a nakonec nově přišedším lidem z městských bytů pomáhá – zčásti ze stejných důvodů, na místě, kde žije, jí dost záleží. Z ansámblu vyčnívá ještě v posledních letech se navrátivší Winona Ryderová jako zkušená místní politička nebo Carla Quevedo v roli hrdinovy manželky Nay. Trochu rušivě zpočátku působí vykreslení těch, o jejichž osud se hraje – chudých z ghetta, kteří se jednou budou moci přestěhovat na lepší adresu. Zprvu vypadají jako přehlídka světců, které není zrovna strhující sledovat, i jejich svět se ale s postupem série stane prokreslenější. Minisérie se dotkne tématu rozpadu rodiny jako jedné z nejdůležitějších příčin bezvýchodnosti života v ghettu, jež v Najděte mi hrdinu působí jako konflikt zoufalé snahy žen s nezodpovědností mužů. Ty jednotlivé figury na obrazovce nemusejí mít mnoho času, ale autoři je i na té ploše dokážou představit tak, aby vůči nim bylo možné cítit empatii a snad i sympatii.

Oběť zákonitostí politiky

Největší prostor má samozřejmě Nick Wasicsko, kterého skvěle zahrál Oscar Isaac, herec původem z Guatemaly, jenž si v posledních letech vydobyl respekt výbornými výkony ve filmech V nitru Llewyna Davise, Nejnásilnější rok a Ex Machina. Najděte mi hrdinu je další výrazný příspěvek na jeho tabuli cti – ostatně taky mohl pracovat s velmi dobře napsanou postavou. Starosta Yonkers je sympatický a energický mladý muž, který ale nemá nejmenší zájem stát se hrdinou, obětovat kariéru za nějaké principy, raději by to dotáhl daleko a byl oblíbený. Výstavbu nepomáhá uskutečnit ze zásady, stejně jako jeho počáteční odpor proti ní byl spíš kalkulací. Podobně i jeho obrat není způsobený nějakým prozřením, nýbrž kontaktem s realitou. Nick Wasicsko se stal hrdinou, protože přestal bojovat, udělal, co mu řekli, byť se tím v očích voličů znemožnil, nechtěl vést město do zničujícího konfliktu, který stejně nešlo vyhrát. Politik, jehož kariéra začala velkým úspěchem, stal se nejmladším starostou významného amerického města, si možná ani plně neuvědomoval, co všechno ho to bude stát. Nejenom nepřízeň veřejnosti a projevy nenávisti, jeho kariéra skončila stejně rychle, jako začala, a druhá část minisérie bolestně dokumentuje Wasicskův úpadek, postupnou ztrátu vlivných přátel a politického krytí, jeho chyby, jichž se ve snaze udržet si vliv dopustil, pozdní uvědomění si definitivní prohry, která přišla přesto, že v té nejdůležitější věci měl pravdu, což nakonec všichni uznají, jenomže pravda zvítězit nemusí.

Nick Wasicsko pozná zákonitosti politiky, stane se jejich obětí, zároveň si ale nedokáže připustit, že jsou jistým způsobem racionální, že proti nim nemá šanci – podobně jako neměl šanci vzdorovat realitě soudního rozhodnutí. Jeho tragédií možná bylo, že nedokázal bez politiky existovat. Nebo si to alespoň v nejtěžších chvílích života nedokázal představit. Pobývat v ní může být vyčerpávající, a snad i hrozné, ale být z ní vystrčený je pro člověka, jenž jí propadl, ještě horší. Nickův osud je tragický v tom smyslu, že strůjcem svého osudu je nakonec hlavně on sám, hlavně svým nepochopením podstaty světa, v němž chtěl uspět, který dřívější zásluhy rychle zapomene, v němž i lidé, kteří by mu podle něj měli být vděční, ani neznají jeho jméno. Jenomže tak to prostě chodí, nic hlubokomyslnějšího se k tomu asi říct nedá. Pro někoho ale tahle prostá pravda může být k nevydržení, k nepřežití. Odvaha Nicka Wasicska spočívala v tom, že popřel sám sebe a taky se postavil proti vůli těch, jež ve funkci reprezentoval. Podobné činy bývají také předmětem odsudků – taková zrada. Nakonec záleží na tom, ve prospěch čeho člověk tímhle způsobem zrazuje. Je-li politikem, může s překvapením zjistit, že ti, kdo ho v průběhu času podporovali, zatracovali, oceňovali i ignorovali, mohou být z větší části titíž. O tom, kdo je hrdina, nakonec rozhodují hlavně lidé, kteří ukazují.