David Rath: pan doktor odchází s velkým třeskem

David Rath: pan doktor odchází s velkým třeskem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Veřejný obraz Davida Ratha se dnes ustálil na podobě extravagantního korupčníka, šíbra, který i obhajobu ve vlastní trestní kauze pojal jako velmi účelný tyjátr, show, jež nemá moc co dělat s výkonem spravedlnosti, o to víc se sebeprezentací a vypočítavým, mazaným ohýbáním práva.

V něčem je to divadýlko zvláštní – vztahem k publiku, který se v něm projevuje. U tohoto typu představení by se totiž dala předpokládat snaha zaujmout široké vrstvy, získat je na svou stranu. Těžko ale věřit tomu, že by David Rath sledoval i tenhle cíl, domníval se, že jeho herecké etudy například na téma „ach, ta noha tak bolí, tak těžko se mi do těch schodů šlape ‑ a ti neurvalci od soudu nemají ani trochu pochopení pro mé strádání“ by mohly diváka zasáhnout do srdce, přivést k myšlence, že někdejšímu ministru zdravotnictví a středočeskému hejtmanovi se děje velké příkoří.

Aristokratův modus operandi

Častější reakcí může být naštvanost z té frašky. Jenomže právě vytočenost druhých byla pro Davida Ratha vždy něčím na způsob pohonné hmoty, jako kdyby mu dodávala energii. Jestli někdo nadává u televize při sledování zpráv z Rathova procesu, pan doktor to asi nějak vycítí, způsobí mu to slastné mrazení a na tváři vykouzlí úsměv. Štvát ty správné lidi – především ty intelektuálně méně disponované než on – a být loajální těm svým byl dlouhou dobu Rathův modus operandi. Patřilo k němu i ostentativní pohrdání, jež bývalý hejtman projevoval vůči těm, které měl za tak či onak méněcenné. Nejenom v tom byl David Rath jakousi až zkarikovanou krajností určitého typu zdejšího lékaře nebo zhmotněním způsobu, jímž česká veřejnost doktory vnímá – možná spíš vnímala, ledacos se v tomhle ohledu mění.

K lékařům tu dlouho bylo (je) zvykem vzhlížet. Aby taky ne, jsou to páni nad životy lidí, když je nejhůř, mohou pomoci jen oni. Velekněží v bílém, kteří během s královskou milostivostí udělované audience drmolí latinská slova, v nichž je někde ukryto tajemství zdraví a nemoci, života a smrti. S lidem to myslí v zásadě dobře, zvláště je-li lid dostatečně uctivý, vděčný a neobtěžuje. Někoho kontakt s lidskou slabostí a utrpením přivede třeba k pokoře, vědomí si vlastních omezení, jiný uvěří té fikci, kterou lidová představivost kolem lékařské profese vytvořila, začne ji naplno žít. V letech normalizace navíc doktoři představovali jakousi aristokracii. Absolventi školy, na niž bylo obtížné se dostat, na své studenty kladla značné nároky a k jejímuž koloritu patřily krajnosti typu první pitvy. Pracovali v oboru, v němž alespoň do jisté míry musela vládnout i meritokracie – nakonec i ti bolševici potřebovali doktory, kteří si budou vědět rady s jejich zlobivým žlučníkem, zdroje a součásti marxismu-leninismu mohli probírat s někým jiným. V pomáhajícím oboru, který vzbuzuje samozřejmý respekt a jehož auru posiloval i masově oblíbený televizní seriál, v němž pánové s titulem MUDr. vážně či rozverně trousili banální moudra, přijímaná jako hluboké pravdy.

V politice zrathovatěl

Od svého vstupu do veřejného života David Rath vyzařoval velkou sebejistotu, průbojný mladý muž ve velmi „doktorsky“ konzervativním ohozu (motýlek). V něčem přerůstající svoje prostředí, možná ale neuvědomující si omezenost toho niveau, a proto přeceňující svoje schopnosti. Muž, který má nárok na víc, protože si ho zaslouží, je to přeci samozřejmé. Svůj styl definoval už jako předák Lékařského odborového klubu – prezentoval v jeho čele požadavky, které značná část laické veřejnosti vnímala jako přehnané, nebo dokonce drzé, protože neodpovídaly porevoluční mantře „je třeba se uskrovnit, utáhnout si opasky, počkat, a bude líp“. Navíc tehdy (stejně jako při pozdějších střetech) dával Rath najevo odhodlání působit „druhé straně“ (v tomhle případě třeba pacientům) skutečnou bolest. Typický Rath – za své (v tomhle případě lékaře) se bude bít, ti druzí mu mohou být ukradení. V tom lepším případě. V tom horším mohou odejít zbití, je dobré mít pana doktora na své straně. V kontextu zdejšího veřejného života Rath fungoval jako obdoba (zajisté ne tak animální i zábavná) uruguayského fotbalisty a hvězdy FC Barcelona Luise Suáreze, který spoluhráče hladí, protihráče občas pokouše. Ne zrovna komplikovaná „filozofie“, čitelná je ale dostatečně a jistým způsobem i funguje.

Přechod do politiky Rathovi umožnil ještě víc „zrathovatět“. Potkalo ho v ní totéž co nemálo jiných. Tohle prostředí přitahuje spíš ta větší ega, vsugeruje pocit důležitosti, jenž je vždycky alespoň zčásti iluzorní. Je z něj oblíbený terč médií, což mu evidentně prospívá, mluví plynněji a živěji, než je sněmovní standard, což posílí jeho jistotu ve věci vlastního rétorického nadání, kvůli níž snadno ujíždí do otravné šmíry. Cit pro míru, který nikdy nebyl jeho silnou stránkou, mizí úplně. Doktorova jistota ohledně vlastní nadřazenosti občas nabývá komických dimenzí – třeba když prezentuje to, že žije ve dvou domácnostech se dvěma partnerkami jako další doklad toho, jak moc se ve své jedinečnosti vymyká pokrytecké většině.

Funkce hejtmana pro něj byla vlastně ideální. Dostal ve Středočeském kraji své léno, gubernii, v níž si právem mohl připadat jako ten nejvyšší. I tam ale pamatoval na ty své, peněžní toky v kraji byly asi všelijaké, ale domovským Hostivicím se v Rathově éře dařilo dobře. A pak ho zatkli. Možná by se to stalo tak jako tak, zveřejněné informace ale, myslím, taky dokládají velkou neopatrnost na straně hejtmana a jeho spoluspiklenců. Proč se namáhat, já jsem David Rath, a kdo je proti mně, je jistě úplně pitomý. Po zbytečně dlouhé vazbě, v níž člověk Rathova typu musel hodně strádat, přišel soud, příležitost naposledy se pořádně předvést. Všechny ty tahy a divadýlka, jež bývalý hejtman předvádí, jistě mají nějaký praktický účel a obžalovaný politik je tahá z rukávu s rychlostí a bezohledností vůči tomu, co se považuje za i v jeho situaci správné či únosné. Možná ale za tím je i potřeba odejít ze scény s co největším třeskem, na poslední chvíli se otisknout do paměti publika tak hluboko, jak se to dá. Protože ať už Davida Ratha po vynesení verdiktu čeká cokoliv, bude to život ve větším ústraní, než byl kdykoliv zvyklý. Zavřete oči, odcházím.

29. května 2015