Snímek Bretta Morgena Kurt Cobain: Montage of Heck, který v Česku tento měsíc vyšel na DVD, je asi ta definitivní filmová biografie frontmana skupiny Nirvana, posledního velkého rockového mrtvého, zaznamenává jeho život detailně od narození po dobrovolně vybraný konec. Díky tomu, že jeho autoři mohli pracovat s Cobainovou písemnou pozůstalostí i domácími filmy a s obojím naložili způsobem v dobrém slova smyslu tvůrčím, může mít divák dojem, že se mu hudebníkův život, jeho zhusta dost chaotické myšlenkové pochody odvíjejí před očima.

Je taky samozřejmé, že člověk (v tomto případě Courtney Love, vdova po Cobainovi), který někomu poskytne bezprecedentní přístup k vlastním soukromým materiálům, si ponechá nějakou míru kontroly nad způsobem jejich využití. V případě Morgenova filmu to vedlo ke spekulacím, že Montage of Heck vypráví o Kurtovi podle Courtney. Nejhlasitějším a nejpříkřejším kritikem se v tom ohledu stal Buzz Osbourne, frontman kapely Melvins, již Cobain obdivoval a s Osbournem se přátelil. Podle něj film zneuctil muzikantovu památku, říkají se tam o něm lži – za nepravdivou má Osbourne historku o tom, jak se Cobain ještě jako teenager chtěl milovat s mentálně postiženou dívkou a že plus minus ve stejné době měl za sebou jeden neúspěšný sebevražedný pokus. Těžko soudit, ale v kontextu celého filmu tyhle dvě věci nejsou úplně podstatné, kolem lidí Cobainova postavení se vždycky vytvářejí nějaké legendy, část z nich si většinou vymysleli sami. Vlastně důležitější než otázka, zda vše, co je ve filmu ukázáno nebo o čem se mluví, je „pravda pravdoucí“, je ptát se, jakou a pro koho může mít ten místy až moc pečlivě rekonstruovaný příběh dnes relevanci. Jistě, pamětník si užije.

Morgenův film je dlouhý přes dvě hodiny, ubíhá ale docela rychle. Montage of Heck není v pravém smyslu hudební dokument, jakkoliv se v něm hodně hraje, nesnaží se nějak popisovat dobovou scénu, rekonstruovat tvůrčí procesy, připomínat Cobainovy inspirace a vlivy. Z hrdinových spoluhráčů mluví jen basista Nirvany Krist Novoselic, kapela je ve filmu zobrazena jako v podstatě one man show. Autoři se místo toho snaží rekonstruovat nějaký Cobainův vnitřní svět a jeho intimní sféru, střídají postupy, většinou účelně, někdy taky efektně, jejich film ale rozhodně nepřipomíná obligátní sled mluvících hlav, byť se v rozumné míře rovněž objevují. Zvukový záznam Cobainova vyprávění doprovází animace popisovaného, objevují se rozpohybované fotografie či dětské kresby, vlastní Cobainovy juvenilní zvukové a obrazové koláže (někdy hravé, občas ale skutečně hodně temné), k dávnému obrazu se přidává o desetiletí novější zvuk a vice versa.

Příběh, který všechno tohle skládá, je ale velice přímočarý, neuhýbající, jako kdyby vedený jistou rukou osudu. Velice živý malý kluk je nějak diagnostikovaný, jeho hyperaktivita zatěžuje rodinu, která se rozpadne. Časem střídá domácnosti otce a matky, nikde ale není vítán skutečně srdečně. Stane se z něj naštvaný teenager, přetéká vztekem, trpí úzkostmi, všechno to ventiluje v pokusech o tvorbu, začne s drogami, opovrhuje světem a zároveň v něm chce uspět. Dosáhne toho, ale neuspokojí ho to, ani rodinné štěstí pro něj nepředstavuje dost silný motiv zůstat. Morgen Cobainův osud nijak neintepretuje, způsob, jímž řadí obrazy, je ale sám dost jasným výkladem. Všechno to začalo v dětství, už tehdy se o všem rozhodlo. Cobain celý život směřoval k tomu okamžiku, kdy k hlavě přiložil hlaveň a stiskl spoušť. Může to tak působit, protože my už to vyústění známe, takhle to bylo. To, že se naplnila zrovna tahle možnost, ale přece nemusí znamenat, že neexistovaly žádné jiné, že Cobainův život, ve vší jeho chaotičnosti, byl až tak přímočarý v jeho tahu ke smrti.

Ty písně zůstaly, říká se. A v případě Kurta Cobaina a Nirvany to tak skutečně je, intenzivní konfrontace s hudebníkovými myšlenkami, obrazy, tóny ale reputaci Kurta Cobaina moc neprospívá. Najednou jsou zřetelnější jeho autorská omezení. Ano, byl hlasem generace, jakkoliv to označení nesnášel. Dokázal jako málokdo jiný tou naštvanou hudbou vyjádřit stav zachmuřeného teenagerského ducha. Něco, co by přesahovalo právě ten (post)pubertální obzor, ale v těch písních není. Jednou to tam třeba být mohlo, třeba kdyby si Cobain dovolil dospět. Volil ale zbraň, která ho „konzervovala“ ve stavu zraněného dospívání.

Kurt Cobain: Montage of Heck (USA, 2015), režie: Brett Morgen, na DVD vydal Bontonland