Jednou za čas se v téhle zemi začne mluvit o České televizi. Zdá se, že ta doba zase nastává – prezident Zeman se nechal slyšet, že platit za tak nekvalitní veřejnoprávní vysílání by nemělo být povinné, protože z ČT se podle něj stala „špatná komerční televize“.

Skupina senátorů pod vedením jistým způsobem proslulého Jana Veleby, předsedy SPO, chystá návrh zákona v tomto smyslu. Na demonstraci na Hradě minulý víkend se shromáždění prezidentovi příznivci dožadovali většího vlivu na vysílání ČT, demokracie začíná tam, kde končí signál České televize, notoval si s nimi pan Veleba. Máloco česká politická třída a ta pobouřenější část angažovaného občanstva přeceňuje víc a dlouhodoběji než moc veřejnoprávní televize. Zároveň je ale ČT jistým způsobem nedoceněná – jako možnost, místo s nějakým potenciálem.

V části veřejnosti existuje přesvědčení, že ČT je hlásná trouba vágně definovaných „pravdoláskařů“, která občanstvu „vymývá mozky“. Čelní politici – například současná i předcházející hlava státu – jsou přesvědčeni, že jim veřejnoprávní vysílání dlouhodobě a systematicky škodí a je s ním potřeba něco udělat. I kdyby to ale tak bylo, usvědčovalo by to ČT z bezmocnosti – Václav Klaus se dvakrát stal prezidentem, Miloš Zeman zvítězil v přímé volbě, tak kde se projevil ten zhoubný vliv „vymývačů“? Česká televize jako nástroj získání či udržení moci příliš nefunguje, na to existují účinnější a osvědčenější prostředky.

V současné době zdejší veřejnoprávní televize trpí vyvažováním, které může být až ochromující. Nemyslím teď jen povinné udržování balance ve zpravodajských příspěvcích, které může někdy sklouznout k mechanickému přepočítávání vteřin a dohadování se o tom, jestli rozbory fotbalové ligy neupozaďují třeba, já nevím, pražskou Duklu. Taky jde o vyvažování tlaků a vlivů, vnitřních i vnějších, snahu dosáhnout kýženého stavu, kdy se vlk nažral a koza zůstala celá; se stoupajícím počtem vlků se ale možnost, zdá se, vzdaluje. A nejde jenom o sílící řady dravců. ČT nemá moc stoupenců, jaksi standardní postoj vůči ní je nechuť nebo přezíravost, ošklíbání se – zas se tam o něco pokoušeli a naprosto se při tom ztrapnili. Ne že by často nebylo nad čím se ošklíbat, ale stejně. Možná si zdejší veřejnost význam ČT uvědomí, až o ni přijde.

Velcí vysilatelé typu ČT jsou podle mínění mnohých přežitek, existuje spousta jiných kanálů, jak se dostat k informacím, proč udržovat v chodu obrovskou a nepružnou instituci, když na internetu je stejně všechno? No… Není. Na síti se toho samozřejmě dá najít spousta, hlavně názorů je tam tolik, že se v nich jeden snadno utopí. A pokud někdo vidí smysl veřejnoprávního vysílání v tom, že by mělo být prostorem, kde by se mohl každý vyřvat, kde by mělo zaznít všechno, tak ČT je v tomhle ohledu skutečně přežitek – na dosažení tohoto cíle úplně stačí Facebook. Dá se argumentovat tím, že hodně z toho obsahu, který se mezi lidmi úspěšně šíří a je považovaný za nějakým způsobem relevantní, vzniklo mimo Českou televizi – rozhovory, které vyrábí DV TV, mají mezi lidmi, které dění v politice a společnosti zajímá, asi větší dosah než obdobné pořady České televize. Na internetu vysílaný satirický seriál Kancelář Blaník překonává pokusy ČT o „tepání nešvarů satirou“.

Ano, internet, malé flexibilní společnosti mohou být v mnohém pružnější, ostřejší, vtipnější, aktuálnější a bůhvíjaké ještě. Ale instituce typu Česká televize proti nim vždycky bude mít jednu zásadní výhodu: čas a peníze. Zdejší mediální sféra se v posledních měsících a letech rychle mění, tradiční média – například deníky – slábnou, ztrácejí publikum, dostávají do vleku politiky. Tomu odpovídají i jejich čím dál omezenější možnosti, stavy v redakcích a vůbec náklady se snižují, pracuje se rychleji, často bez odpovídající editorské péče. Nástup internetu vedl v médiích k podobným důsledkům jako třeba ve filmu – pomohl největším a malým, výrazně oslabil ty střední. Význam veřejnoprávní televize by v takové situaci mohl vzrůst, je to přece to médium, které si může dovolit důkladnější práci, může udržet nějaký standard ověřování a vůbec práci s fakty, představovat něco trochu spolehlivějšího v tom víru instantních reakcí a protireakcí, v nějž se mění veřejná debata. Mohla by hodně a pořád existuje možnost, že ten potenciál třeba jednou naplní. Jistě, možnost vzdálená, limitovaná způsobem, jakým ta instituce funguje, vším tím vyvažováním, měřítkem té obrovské budovy na Kavčích horách, která má svoje tempo a zvyky, jež jako kdyby nebylo možné nikdy přerazit. Pokud by ale zmizela i tahle možnost, co by zbylo?