Koncertní alba v rámci diskografie kapely často představují trochu podřadnou položku. Suvenýr pro ty, kdo měli možnost vidět vystoupení kapely na dané šňůře. Starší posluchačské generace mohou mít ke koncertním deskám vřelejší vztah, zvlášť ti zdejší, pro něž jejich poslech mohl představovat jediný způsob, jak si navodit pocit účasti na koncertě zbožňované kapely.

A ještě k tomu to bývala dvojalba, jednu stranu jedné z páru desek zhusta zapláclo sólo na bicí, ti nejoddanější fanoušci bývali ochotni vyslechnout i dokonce je. Smysl koncertní nahrávky taky může být v tom, že poskytne nezasvěcenému posluchači jakýsi rychlokurz, předvede průřez životem a dílem. Anebo alespoň trochu zprostředkuje energii, již skupina na koncertě vyzařuje.

A pak jsou taky živé desky, troufnu si odhadnout, že dříve se objevovaly častěji, jejichž ambicí je něco jiného než doložit, že kapela hrává i před lidmi a je tam schopná svoje písně předvést na plus minus stejné úrovni jako na studiových nahrávkách. Její hudba na nich zní nově, jinak, vytvářejí nějaký zajímavý protiklad ke známému zvuku (a nemyslím teď ta neblahá alba, na nichž se zestárnuvší rockeři nechávají doprovázet symfonickým orchestrem, jež většinou dokládají jen to, že padající pavlač byla velká a pokus o úskok ne dost hbitý). Studiové vychytávky z desek Talking Heads se na koncertních záznamech mění v nadupané taneční kusy, Bob Dylan mění svoje nejznámější kusy tak, že je pravděpodobně nepoznává ani on sám. Neil Young a Crazy Horse začnou hrát původně párminutovou písničku, a když už ji hrají přes čtvrt hodiny, začne se to člověku skoro líbit.

Koncertní dvojalbum americké kapely Phosphorescent Live at The Music Hall do téhle kategorie skoro patří a tu osvětovou funkci plní víc než dobře – představuje skupinu jako suverénní, jistou, a přitom nepodléhající manýrám vyhraného profesionalismu, evidentně spokojenou, že si jí začaly všímat širší posluchačské vrstvy.

Vůdčím duchem a jediným stálým členem Phosphorescent je jižanský hudebník Matthew Houck. Jednou o něm nějaký extatický novinář napsal, že je to ten „nejvýznamnější Američan na poli hudby od časů Kurta Cobaina“, a nějak se to s ním táhne. Kdo by takové tvrzení v propagačních materiálech nevyužil, že. Autorsky i interpretačně je přitom někde dost jinde. Jeho písně mají v něčem blízko – někteří čtenáři by se teď mohli leknout, ale neměli by – ke country, stejně tak by se ale dalo říct, že ho ovlivnil známý zvukový experimentátor Brian Eno nebo americký písničkářský rock 70. a 80. let.

Na studiových albech jsou jeho písně často dost křehké, blízké nějaké venkovské psychedelii, výše položený Houckův hlas jim dodává jakousi velmi nekovbojskou naléhavost, jazyk je jednoduchým a účinným způsobem básnivý a v aranžích se dá najít v něčem přírodní a syrová snivost. Na deskách Phosphorescent se střídají dvě polohy, novátorská a tradiční, po svém možná nejlepším a velmi osobitém albu Pride (2007) vydal třeba album velmi uctivě pojednaných verzí skladeb klasika Willieho Nelsona. Kromě toho všeho má Houck výrazný talent psát dobré popsongy, velice ho osvědčil na zatím poslední studiové desce Muchacho (2013), která ho vyčlenila z ghetta pozoruhodných hudebních podivínů. Mimo jiné díky jemné písni Song for Zula, jež se dostala do mnoha žebříčků nejlepších skladeb roku ‑ a není taky příliš divu: jímavější ploužák aby jeden pohledal.

Na Live At the Music Hall Phosphorescent znějí velmi sebevědomě, dobře anebo alespoň pozoruhodně oblečení mladí lidé, kteří vědí, co chtějí. Oproti studiovým nahrávkám možná jejich písním trochu ubylo na zasněnosti, získaly ale mohutnost, napětí, postupně sílící tlak. Třeba skladby Dead Heart, The Quotidian Beast nebo Los Angeles se v živé verzi dost protáhly, staly se ale přitom ještě víc strhujícími, jejich postupně sílící proud kapela zkušeně ovládá mezi ztišeními a erupcemi. I Song for Zula je v tomhle provedení mohutnější a plnější, k vrcholům desky patří sólově provedené skladby Pictures of Our Torn Up Praise a především Wolves, jež od křehkého zpěvu s kytarou dojde ke zdrcujícímu sboru a capella. Možná zrovna teď je správný čas seznámit se s hudbou Phosphorescent, dokud je to kapela alespoň trochu „pro znalce“. Může se stát, že za krátko ji bude znát kde kdo ‑ a to už pak člověk vytahováním jejich jména žádné body za chytrost nezíská.

Phosphorescent: Live at the Music Hall, vydalo Dead Oceans