Pro Evropana může existovat jaksi dvojí Amerika, konkrétní země za oceánem a taky sen, velice barevný a velice živý, složený z filmových záběrů, tónů, slov v knihách a obrazů, jež evokovala v mysli. V něčem se ty dvě země překrývají. Při pohledu z dálky může víc vyvstávat ta snivá; zvlášť když se člověk dívá z Evropy, toho starého kontinentu, na němž volný prostor obsadila historie, není tam moc míst, kde by se bylo možné ztratit a pak se třeba najít.

Americké kapely, jež dokážou tenhle vysněný svět volnosti a širokých horizontů navodit, mívají v Evropě úspěch, někdy větší než doma. Zvlášť když dokážou podat tu svou americkou vizi se senzitivitou a obrazností, jež jsou blízké evropské nátuře – kultivovaností, vizualitou. Jejich „western“ točil spíš Sergio Leone než John Ford.

To je i případ arizonské kapely Calexico. Ve Státech je jistě uznávaná a na alternativní scéně docela známá, v Evropě má ale ještě větší jméno, zvlášť v Německu, ve vlasti Karla Maye, aby ne. Jádro skupiny tvoří bubeník John Convertino a kytarista a zpěvák Joey Burns. Setkali se na začátku 90. let, působili spolu v důležité arizonské kapele Giant Sand. V pauzách se věnovali vlastním projektům, které jiným směrem než domovská skupina rozvíjely arizonský „desert sound“, amalgám amerických a hispánských vlivů, country, alternativního rocku a stylu mexických mariachi. Burns s Convertinem zpočátku tvořili hudbu výhradně instrumentální, velmi filmovou, obrazivou, evokující svět tuláků, pistolníků, zaprášených aut, ostrého pouštního světla, jež vrhá černočerné stíny. V prvních nahrávkách, jež vydali pod hlavičkou Calexico, byla slyšet i echa jakéhosi potemnělého jazzu, opět velmi „vizuální“, odkazující k filmům 40. a 50. let. Hudba trochu „na bednu“, zároveň ale nepřekombinovaná a neokázalá.

Zvuk kapely se postupem doby stával posluchačsky vstřícnější, někdejší instrumentálky oživil jemný hlas Joyeho Burnse a hudba skupiny začala nabývat klasickou písňovou formu. Calexico se tím stali známější a vyhledávanější – i když pravda, v kontextu té alternativní scény. Na koncertech vystupují jako kapela velmi početná, často s nimi hraje i mexická dechová sekce Mariachi Luz de Luna. Během let definovali jakýsi svůj typický styl – inteligentní a zpěvné písně rozkročené od folkrocku po „latinu“, občas okořeněné nějakou ohnivou či náladovou instrumentálkou, na deskách spíš vyšlechtěné, naživo docela odvaz.

Jejich nové album, v Mexico City natočené The Edge of the Sun, je devátá regulérní deska Calexico. Další přeskok mezi snahou dělat něco trochu jiného, než co od nás lidi čekají (tenhle sklon kapela projevila třeba na minulém albu Algiers), anebo jim dát to, co znají a mají rádi. První varianta kapelu jistě šlechtí a posouvá, druhá děla radost fanouškům, v tomto případě například mně. Skladby z aktuálního alba jsou na koncertech zavedených kapel jakási povinná výplň, než dojde na písně, kvůli nimž publikum skutečně přišlo. Nemusel by to ale být případ The Edge of the Sun, desce, na níž Calexico „to svoje“ předvádějí způsobem, který se blíží jejich vrcholnému albu Feast of Fire (2003), s patřičnou barevností, melancholií, dálkou i pobízením k (nijak zvlášť divokému) tanci. Úvodní Falling from The Sky ještě může posluchače trochu vylekat – její radostnost je trochu křečovitá, nějak to celé neštymuje. Dál už ale všechno sedí. Skladby přiměřené stopáže, v nichž Calexico procházejí všemi svými polohami: jemný odsýpající country rock (When the Angels Played), pouštní rock s proplétajícími se kytarami (Bullets and Rocks), s určitou ironií provedené latinské taneční kusy (Cumbia de Donde a Coyoacán). Nejvýraznější čísla alba – gradující ploužák na tři doby Miles from the Sea, který probudí romantika i v revizorovi dopravního podniku, Moon Never Rises, v níž je zrytmizovaná atmosféra žhavé a tajemné noci. Všechna ta různost je spojená jemným, nenápadným, a přesto v něčem velmi výrazným Burnsovým zpěvem a citlivostí, intelektem, jež skrze ty stylově odlišné skladby promlouvají. Pro fanouška je The Edge of the Sun důkazem, že jeho kapela „to“ ještě neztratila. Zároveň je to i dobrá deska na seznámení, představí mu Calexico v kondenzované podobě a sluneční svit v jeho očích nabere intenzitu tak arizonskou, až si bude muset vzít černé brýle.

Calexico: The Edge of the Sun (Anti)