Filmů podle skutečných událostí poslední dobou vzniká hodně – prestižních historických produkcí, syrových dokudramat i snímků, které narychlo chtějí „vytěžit“ příběh, jenž nějakým způsobem zaujal obecnou imaginaci, případně používají výraz „true story“ spíš jako alibi pro scenáristickou svévoli ve smyslu „může to sice působit jako naprostá konina, ale skutečně se to stalo. Přísaháme.“ Disciplína „překládání“ skutečnosti do filmů má i svoje hvězdy – třeba britského scenáristu Petera Morgana (Královna, Rivalové, Duel Frost Nixon aj.) nebo režiséra Paula Greengrasse (Let United 93, Krvavá neděle).

Tou možná méně nápadnou mezi nimi je americký režisér Bennett Miller (49), jehož zatím poslední film, Hon na lišku (Foxcatcher), byl v Česku uveden v rámci Febiofestu. Millerova filmografie je skromná, čítá tři snímky, ve všech zpracovával skutečné příběhy. Dokázal v nich (nebo přinejmenším v těch, na nichž spolupracoval se scenáristou Danielem Futtermanem) přesáhnout očekávání, jež se obvykle se zfilmovanou historií spojují – přesvědčivé zachycení života a doby, plasticky vykreslené postavy a podobně –, dotáhnout je dál, k v něčem románovému zobecnění, strohé nadčasovosti.

Umělec jako upír

Začínal jako dokumentarista, jeho hraný debut Capote (2005) byl nominovaný na Oscara za nejlepší film, za výkon v hlavní roli v něm dostal Cenu Akademie nedávno nešťastně zesnuvší Philip Seymour Hoffman. Je to skutečně pozoruhodný non fiction film o vzniku klasického díla světové non fiction literatury – Chladnokrevně Trumana Capoteho. Málokdy se ve filmu podaří přesvědčivě ukázat tvůrčí práci, která může navíc spočívat v něčem tak nefotogenickém, jako je psaní. Millerův Capote je ale postava strhující, v něčem komická či dojemná, zároveň ale děsivá. Výsadek newyorských intelektuálních a snobských salonů na maloměsto na americkém Středozápadě, kde se Capote vymyká každým pohybem a každou slabikou. Rozpolcený mezi touhou po slávě, jejíž příslib cítí v šanci psát o několikanásobné kruté vraždě, a citem pro vraha Perryho Smithe, který je předmětem Capoteho autorského zájmu. Miller tvůrce ukazuje jako naprostého outsidera, který ovšem i díky tomu dokáže lidi přivést k tomu, aby se mu otevřeli. Empatického člověka, schopného projevit a asi i zakoušet skutečné porozumění, stejně jako distancovaného a chladně kalkulujícího manipulátora, připraveného použít, zneužít a zahodit. Capote je film, který se v konfrontaci světa umění a jaksi myšlenkově i hodnotově obyčejného venkova staví spíš na tu venkovskou stranu. A je také až překvapivě morálně striktní – je to příběh člověka, jehož pýcha přivede až na hranici pádu a pak ho strčí za ni, přinese mu v přeneseném slova smyslu smrt – po dokončení Chladnokrevně už Truman Capote nic hodného větší pozornosti nenapsal. Umělec – nebo ještě spíše umělecké dílo – je v něm ukázáno jako cosi na způsob upíra. Vysává a ničí svoje postavy – a autora nakonec taky.

Další film Bennett Miller dokončil až po šesti letech, sportovní drama Moneyball převzal po odstoupivším Stevenovi Soderberghovi, scénář k němu napsal prominentní autor Aaron Sorkin, také známý svými přepisy skutečných událostí (Social Network). Moneyball nepřináší zdaleka tak temnou historii jako Capote, i tak je to ale pozoruhodné dílo – film o baseballu, ve kterém je velice málo… baseballu. Většinou se odehrává po kancelářích a chodbách. Jeho hrdinou je Billy Beane (Brad Pitt), manažer chudého baseballového týmu Oakland Athletics, který navíc přišel o svoje nejlepší hráče. Beane musí mužstvo vybudovat znovu, dá se dohromady s mladým ekonomem Peterem Brandem (Jonah Hill), podle nějž jsou na trhu s baseballovými hráči úplně nesmyslně nastavené ceny a který vymyslel jakýsi algoritmus, co dokáže identifikovat nedoceněné hráče skrytých kvalit. Je to svižný film o střetu světa sportu a uvažování počítačového „nerda“ Branda, příběh o vítězství outsidera a možná taky o smrti sportu – co by z něj zbylo, kdyby se v něm dalo všechno propočítat (Brandovy metody naštěstí zas až tak dobře nefungují). Je trochu paradoxní, že tahle apoteóza počítačového modelování byla uvedena poté, co podobné modely nastavené podobnými „fachidioty“ nevnímajícími okolí značně přispěly k rozpoutání ekonomické krize. Inu, stane se.

Ztracení chlapíci na žíněnce

Za film Hon na lišku (Foxcatcher) dostal Miller na loňském festivalu Cannes cenu za režii, snímek byl také nominovaný na pět Oscarů. Vychází z kauzy, na kterou režiséra – jak Miller říká v rozhovorech – upozornil návštěvník jeho besedy s diváky, předal mu obálku s výstřižky z dobového tisku. Zní to trochu tajemně. Případ to svého času byl dost senzační: vražda, jíž se v roce 1996 dopustil John du Pont, dědic jedné z nejmajetnějších amerických rodin, klanu du Pontových, který zbohatl především na chemické výrobě. Obětí byl Dave Schultz, olympijský vítěz v zápase ve volném stylu a trenér. Motiv zločinu nebyl nikdy určen, du Pont byl odsouzen a zároveň uznán duševně chorým, zemřel ve vězení v roce 2010. Byl to ten nejbohatší člověk, jaký byl ve Spojených státech kdy odsouzen za vraždu. Miller a Futterman ovšem případ nerekonstruují do detailu, některé okolnosti jsou v jejich filmu změněné, chronologie zločinu se jeví o dost kratší – mezi dvěma událostmi, jež ve Foxcatcherovi působí jako téměř bezprostředně navazující, například v reálu uplynulo sedm let. Cílem autorů také není nějaká dokumentární rekonstrukce, nevede je potřeba nějakým způsobem osvětlit, „dořešit“ jeden konkrétní zločin. Tu skutečnou událost, která je a asi už zůstane nějakým způsobem „nedořečená“ (motiv je neznámý a už to tak zůstane), a proto také otevřená nejrůznějším výkladům, použili jako základ pro chmurnou impresi, mlhavou, a přitom silnou metaforu – mužství, Ameriky, osamění, jistého typu osamělého amerického mužství.

Centrální postavou se v jejich filmu stává Mark Schultz (Channing Tatum), méně známý bratr zavražděného Davea (Mark Ruffalo), který přitom dosáhl obdobných úspěchů. V úvodu filmu za populárnějšího sourozence zaskakuje při besedě na škole, miniaturní honorář se mu moc hodí. Žije ve strohé, asketické chudobě, trénuje pod dohledem bratra a kromě toho… nic. Ozve se mu John du Pont (Steve Carell), je rozhodnutý vybudovat zápasnický tým Foxcatcher, který pozvedne slávu Ameriky, přivede její zápasníky k vítězství. Nabídne Markovi, aby ho vedl. Zápasník přijme a ocitne se v jiném světě, přestěhuje se do honosné „chaty“ na du Pontově pozemku, začne naplňovat miliardářův plán, se kterým se také ztotožní. Mezi dvěma muži – v něčem velmi rozdílnými, v mnohém však jeden druhému podobnými – vznikne chorý a destruktivní vztah: potlačené city, mocenské hry, drogy. Angažmá v du Pontově podniku přijme i Dave, na rozdíl od bratra je to ale věcný a ve světě zorientovaný muž, ukotvený v rodině. Přicházejí úspěchy, ale to nejdůležitější – olympiáda 1988 – týmu Foxcatcher nevyjde.

Od infatility k temným vizím

Volnostylaři trénují na olympijské hry. To nezní jako základ pro strhující filmové dílo. Millerovi a jeho týmu se ale ve Foxcatcherovi takové podařilo vytvořit. Z velké části díky způsobu vykreslení dvou hlavních postav a jejich hereckému ztvárnění. Figury Marka Shultze a Johna du Ponta byly obsazeny jaksi proti typu. Zápasníka hraje Channing Tatum, někdejší model, jenž ve filmech často představuje svalnaté „srdcerváče“. Miller z něj ale udělal neohrabaného, neustále podmračeného ztracence. Zatímco na žíněnce je schopný se pohybovat s překvapivou ladností, mimo ni se přesouvá podivně topornou chůzí, všude trčí, neví. Má nějaké svoje ideály, zároveň je přesvědčený, že mu svět hodně dluží, svým způsobem je Mark nepopsaný list, hlína, jež čeká, až bude vymodelována. Je v logice věci, že naskočí na du Pontovo nadšení, dá se spolu s ním do naplňování sponzorových infantilních a taky temných fantazií. V bohatém excentrikovi nachází vůdcovskou postavu a taky spřízněnou duši, někoho podobně osamělého, neschopného propojit se se světem.

Do role Johna du Ponta byl obsazený Steve Carell, velmi populární komik, jenž často hraje role hřejivě sympatických mimoňů (40 let panic) nebo prostě jen mimoňů. Ve Foxcatcherovi je namaskovaný prakticky k nepoznání, bledá a nehybná ptačí tvář na těle prazvláštních proporcí, neproniknutelný pohled. Jaksi v souladu se svou fyziognomií o sobě často mluví jako o americkém orlovi, čiší z něj velikášství, jež by mohlo být komické a v jednotlivých projevech i je, překrývá to ale jakýsi temný, snad freudovský proud (výrazným motivem filmu je du Pontův komplikovaný vztah s aristokratickou a nepřístupnou matkou, jež pohrdá synovými nízkými zálibami) zhrzenosti, osamění a posedlosti. Scéna, v níž du Pont tlačí na Davea, aby o něm řekl při natáčení oslavného dokumentu předepsaná hezká slova, působí zároveň jako výraz mocí a bohatstvím maskovaného zoufalství i jako až ďábelského svádění.

To šílenství ve dvou, drama manipulátora a manipulovaného, obou přitom nějak hluboce postižených na duši, se odehrává v prakticky čistě mužském světě, kde se běhá, zápasí a občas taky střílí a jímž znějí často nepřípadně užitá velká slova. Americký orel se chystá obnovit slávu Ameriky v kulisách krásné novoanglické krajiny, v blízkosti Bunker Hill, dějiště památné bitvy z časů Války o nezávislost. Ta válka za obnovu ducha se má vést v tělocvičně, kde muži v komicky (alespoň pro nefanouškovské oko) působících úborech provozují zvláštní svalnatý balet, soustředěně a většinou v tichu a v podivně ladném náznaku, vždycky ale tělo na tělo. Foxcatcher začíná u svalnatých řečí a okázalé patriotické symboliky, ambicí obnovit slávu Ameriky, vlasti, domova. To vše ale překrývá právě absenci toho domova v životech tak či onak ztracených chlapíků. Jeden z nich zabloudil ve skutečném světě, ve kterém pro sebe nenachází nějaké užití. Druhý je pohlcený velikášskou fantazií, kde neexistuje korekce jeho narcismu, jenž ho v reálu ale činí čím dál ubožejším. Zdi jeho imaginárního hradu jsou popraskané a hrozí zhroucením, jež odhalí jeho osamělost a bezmoc. Díry v srdcích těch dvou hrdinů vyzařují nějakou magnetickou sílu, jež je jednoho k druhému přitahuje a vede k tomu, aby spolu vybudovali smutný mužský svět, v němž by pro sebe snad mohli najít význam. Jediná ženská bytost, která v něm může být přítomna, je přízrak odtažité, nedostupné matky, již nikdy nebude možné potěšit, i kdyby se člověk na žíněnce ztrhal. Nanejvýš ji vyprovokuje k úšklebku nad vší tou vulgaritou. Nad podzimem nádherně zbarvenými lesy se zvedá mlha a někde dole pod tím vším tluče černé srdce. Foxcatcher patří mezi ty vzácné filmy, jejichž význam člověku může unikat, vzpírat se zpřesňujícímu popisu. Zároveň se ale naléhavě připomíná: jsem tady, všem na očích.