Film Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám po sobě zanechává pachuť nepříjemného snu. Najít v něm nějaký význam je těžké, možná i marné, snímek vrší motiv na motiv, střídá žánry i předmět zájmu, při tom všem si zachovává jakousi chladnou distanci. Ještě dlouho po zhlédnutí se ale připomíná, vede v divákově mysli jakousi „nemrtvou existenci“, úpornou a hrozivou.

O Hollywoodu se často mluví jako o továrně na sny, ve dvojím smyslu. Vznikají tam filmy, které masám diváků nabízejí možnost úniku ze skutečného světa do nějakého širokoúhlého a barevného snu, stejně tak i obyvatelé toho místa jsou předmětem snění, božstva z titulních stran, jímž by se miliony rády přiblížily, snaží se jim být podobné, tak rády by je alespoň na okamžik zahlédly naživo.

Vyhaslé bytosti z Olympu

V Mapách ke hvězdám jsou tihle Olympané předvedení jako něco na způsob zombie – vyhaslé bytosti, které se potácejí vyhaslým světem, poháněné neradostným toužením po... těžko říct čem. Penězích? Udržení statusu? Naplnění poživačné sebelásky, která potřebuje být neustále krmena, jinak hrozí proměnit se v nezvladatelnou úzkost? Svět, který obývají, zcela postrádá svůdnou (a třeba klamnou) krásu tradičně zobrazovaného Hollywoodu. Anonymní a nijak zvlášť atraktivní prostory, všední exteriéry. Občas hvězda na chodníku.

Bourání iluzí o Hollywoodu k tomu Hollywoodu už dlouho patří, dokládají to sžíravé satiry od Wilderova Sunset Boulevardu po Altmanova Hráče. Cronenbergův film na první pohled do téhle linie zapadá. Kanadský tvůrce, který se v posledních letech stal z režiséra extrémních podivností široce respektovanou festivalovou autoritou, ho spolu s autorem scénáře, prozaikem Brucem Wagnerem, zalidnil postavami pro daný subžánr typickými. Hasnoucí hvězda Havana Segrandová (Julianne Mooreová), která se upne na zjevně nesmyslný plán dostat roli v nové verzi filmu, který proslavil její matku. „Terapeut“ Stafford Weiss (John Cusack), jenž za velký honorář zásobuje svou klientelu množství plytkých mouder, jeho žena Cristina (Olivia Williamsová), která se zas chová jako všeho schopná agentka Weissovic synka Benjieho (Evan Bird), dětské hvězdy a nesnesitelného spratka, co už ve třinácti usiluje o comeback – vykolejil svoji kariéru tím, že si „uhnal“ drogovou závislost. Nezbytný part bezohledného nýmanda, snažícího se prorazit, dostal miláček náctiletých divaček Robert Pattinson.

I situace, jimiž ty figury procházejí, jsou v satiře na Hollywood často obvyklé – herečka, která se snaží popřít, že se na ní podepsal čas, hvězda hraje cituplné divadýlko s návštěvou smrtelně nemocného dítěte a naštvaně reaguje na zjištění, že pacient nemá AIDS, ale jen obyčejnou rakovinu. Wagnerův scénář docela trefně paroduje hollywodský pajazyk, v němž se potkává byznys, narcismus a instantní new age duchovno. Cronenbergovým a Wagnerovým záměrem ale zjevně nebylo vytvářet nějakou černou satirickou legraci, situace nejsou zahrány a inscenovány tak, aby byly k smíchu. Vyvolávají spíš pocit tísně z vyprahlých, polomrtvých lidí potácejících se jakousi designovou pustinou. Míra hyperboličnosti navíc občas překročí mez v satiře obvyklou či únosnou – viz scéna s herečkou, která velmi spontánním způsobem projevuje radost nad smrtí dítěte konkurentky, protože se tak zvýšily její šance získat roli.

„Hvězdy“ a hvězdy

Do filmu čím dál výrazněji vstupuje znepokojivé, hrozivé. „Terapeutické“ sezení vypadá jako stylizovaný akt chladného sexuálního násilí, při němž mrštný chlapík v černém hmyzími pohyby doráží na tělo rozcitlivělé klientky. Popálená dívka, která se zpočátku zdá symbolizovat světem filmu okouzlenou naivku, se ukazuje jako postava značně temnější. Objevují se jacísi duchové, vyslanci světa mrtvých, kteří působí stejně vyčerpaně a prázdně jako ti živí. Figury jsou hnány do čím dál větších krajností, zvlášť Julianne Mooreová podává při jejich vykreslování ten typ výkonu, který bývá označován za odvážný (v tom smyslu, že se nebojí na plátně působit hodně hnusně). „Dá“ i scénu na záchodě, jejíž, ehm, olfaktorické průvodní jevy postava průběžně komentuje. Vůbec – pověstný Cronenbergův cit pro body horror, hrůzu tělesnosti, se zhusta projevuje na slovní úrovni, mluví se vskutku o ledasčem. Zároveň Wagnerův scénář postupně a velmi šikovně odhaluje vazby mezi postavami, motivy, které sdílejí (požár), a v posledním aktu film promění z nelichotivého obrazu nějakého uzavřeného světa v portrét jedné extrémně patologické rodiny.

Autoři v prostředí, kde se žije i umírá bez šance na katarzi, nechají vyrůst cosi blízkého tragédii, jež vše předcházející završí, a v očích tvůrců snad i jistým způsobem přesáhne. Jako kdyby tu volnost, již roztouženě vzývají ve filmu víckrát citované verše Paula Elouarda, mohlo přinést jen naplnění rodového prokletí, nemocná reakce na nemocný svět. Jméno Cronenbergova filmu odkazuje na mapku, podle níž mohou turisté najít domy celebrit. V závěru filmu ale film jede už podle jiné mapy, která ukazuje cestu k těm skutečným hvězdám – nebo spíš do černé propasti mezi nimi. Dva poznamenaní poutníci, rozhodnutí nechat za sebou klaustrofobický, studený a bezohledný svět Cronenbergova filmu, na ni vyrážejí bezradní, odevzdaní a s rozzářenýma očima.