Zvláštní úkaz, ten Bill Murray, všichni ho mají rádi nebo tedy – docela dost lidí nemá o existenci toho amerického herce ani tušení a docela dost lidem je lhostejný. Jedinou formou, ehm, nelhostejnosti vůči Billu Murrayovi se ale zdá být láska. Nevím o nikom, kdo by vůči němu trpěl averzí. Ty sympatie navíc budí jaksi jeho osobnost – postavy, jež ve filmech hraje, si jsou vlastně dost podobné a nějakým způsobem je s nimi spřízněná i Murrayova veřejná persona. Mezi tím, co a koho předvádí na plátně, a tím, jak se chová a co říká při svých nepočetných mediálních vystoupeních, není moc velký rozdíl. Je to milý chlapík, nemůžu si pomoct. Povaha toho jeho kouzla je ale, myslím, docela zajímavá, umělec, který je známý tím, že vyhledává ústraní, totiž jako kdyby vyjadřoval jakýsi široce sdílený pocit a dával mu ideální podobu, k níž může být snadné se vztáhnout.

V českých kinech měl před týdnem premiéru film Miluj souseda svého (klopotná varianta původního názvu St. Vincent), který působí jako „festival Billa Murrayho“, záminka pro to, aby se hvězda pořádně předvedla. Příběh o tom, jak debutující režisér Theodore Melfi do svého filmu světovou hvězdu ulovil, se taky stal důležitou součástí propagace snímku. A naplňuje všechny požadavky billismu-murrayismu: složité shánění přes hlasovou schránku, jedinou cestu k herci, dlouhé odmlky, nečekané telefonáty a nakonec dohoda s příjemným excentrikem uzavřená v hercově domě nacházejícím se v jakémsi zapadlém koutě indiánské rezervace, daleko od hluku civilizace. Osobní umělcovo golfové hřiště by se tam ale našlo.

A film sám působí jako adekvátní pointa takové přípravné fáze. Dílo značně usilovné v tom, jak se snaží být roztomilé, čehož někdy skutečně dosáhne. Cílem ovšem je roztomilost prvoplánově neprvoplánová. Miluj souseda svého je pohádka, která se odehrává v kulisách, jež pohádku nepřipomínají. V nich se pak pohybují postavy opět naoko nehollywoodské, obdařené dostatečným počtem slabostí a nezdravých sklonů na to, aby působily „jako ze života“, a dodaly tak obrazu světa, který film předkládá, zdání kontaktu s realitou, nějakou větší váhu. Nechci ten film nějak odsuzovat, kdekomu přinese asi potěšení, mně je vlastně přinesl taky – alespoň chvílemi.

Schopnost proměnit průměrný film v cosi

Starý zpiťar Vincent (Bill Murray) žije v upadajícím domě kdesi v Brooklynu, je sám, k lidem z okolí se občas chová s vynalézavou a zábavnou protivností. Nemá ani vindru, to málo, co má, prosází na dostizích, kde se mu moc nedaří, společnost mu občas dělá Daka (Naomi Wattsová), prostořeká a rázná ruská striptérka a „dáma noci“, jež začíná mít nouzi o kunčafty, protože je těhotná. Do sousedního domu se přistěhuje osamělá matka Maggie (Melissa McCarthyová), korpulentní dáma, která se musí hodně ohánět, aby udržela domácnost nad vodou, a nemá proto moc času na synka Olivera (Jaeden Lieberher). Ten má přitom svých problémů dost, adaptuje se na nové bydliště a novou školu, je navíc trochu tintítko a pár rabiátů mu ve škole věnuje krajně nepříjemnou pozornost. Jak tohle asi může dopadnout? Naprosto šokujícím způsobem, jen si to zkusme představit! Ten okoralý starý muž a malý šikanovaný kluk se sblíží! Naučí ho, jak se těm grázlům ve škole efektivně ubránit! Taky se ukáže, že prostitutka Daka (jak tvůrci na tohle jméno přišli?) má zlaté srdce! A narodí se jí moc pěkné miminko! A co teprve Vincent, ten má srdce ze zlata nejryzejšího! Možná ještě Melissa, ta by se mu v tom ohledu mohla rovnat! Není divu, že se po všech povinných peripetiích a krizích a krizičkách všechny ty dobré duše sejdou u jednoho stolu, aby spolu sdílely nějakou tu jednoduchou, legračně upovídanou, excentrickou harmonii.

Jasně, je to celé jenom taková nakašírovaná, utěšená vyprávěnka, která ve druhé části zabředne do místy hodně lepkavého sentimentu. Jenomže je taky přitažlivá. Nedá se nic dělat – bylo by to asi fajn, kdyby svět byl jeden velký Brooklyn, v němž by se potkávali různí rázovití lidičkové – v zásadě dobří, a přitom ne nudní, kde by všechny noční holky vypadaly jako Naomi Wattsová a stejně jako ona by se do své role nebroušeného diamantu pokládaly, kde by všechny potenciální problémy a konflikty zmizely jako z rozmaru scenáristy, kterému se nechtělo dál rozpatlávat nějakou dějovou linku. Ze školního agresora by se lusknutím prstu stal nejlepší kamarád, nelegální sázkaři by snad zapomněli, že jim někdo dluží. A uprostřed toho všeho by byl Bill Murray a dělal by fóry a občas by vypadal, že si není ani trochu vědomý, že ty fóry dělá. Něco na něm totiž skutečně je, nějaká tichá neviditelná síla, díky níž je schopný proměnit i přinejlepším prostřední film v cosi, co  – jistě na chvilku a ne zrovna hluboko – zasáhne.

Přímá úměra opotřebovanosti a síly magnetismu

Nejvíc evidentní je to vlastně po konci filmu, v s předcházejícím dějem nijak nesouvisející sekvenci, vedle níž běží závěrečné titulky. Vincent – Bill Murray – se všelijak motá po rozpadající verandě, na uších sluchátka, z nichž poslouchá Dylanovu Shelter from the Storm. Zpívá s sebou, všelijak motá text, občas spíš jenom tak pohoukává. Plácne sebou na lehátko, trochu si zablbne s hadicí, pořád přitom zpívá – ta písnička má deset slok. Začne kropit plácek před verandou, kamera se zvedne a je vidět, že voda skrápí jenom prach a špínu, na tom místě žádná tráva hned tak nevyroste. Starý, špatně oblečený a celkově sešlý muž ve svém ne zrovna utěšeném domově cosi špatně zpívá a dělá přitom něco smysl zcela postrádajícího. Jaká to smutná metafora života.

Jenomže ve filmu posledních let se dá najít málo stejně radostných obrazů, jako je tenhle. Asi v tom hraje roli ta píseň, kterou si Vincent brouká – docela krásná a exaltovaná píseň o lásce nalezené a časem poztrácené, naději v opětovné setkání s ní, plná silných a výmluvných obrazů. A hlavně sebeshazovačný entuziasmus, s nímž se Murray do té skladby pouští. Je mu jedno, jak to vypadá, protože je v písni. A co je lepšího, než placatit se v nějakém tom svém osobním prostoru ponořený v hudbě a chovat se, jako kdyby mě při tom nikdo nemohl vidět, nebát se vypadat legračně, možná hloupě. Jenomže Bill Murray to má jistým způsobem jednoduché. Je si dobře vědomý toho, že čím vypadá hůř, tím vypadá ve skutečnosti líp. Mezi opotřebovaností jeho zjevu a silou Murrayova magnetismu existuje přímá úměra, to je jeden z pilířů jeho apelu.

Většina celebrit i prostých smrtelníků žije v domnění, že na to, aby člověk měl atraktivní vzhled, je potřeba vypadat co nejmladistvěji. Mnozí muzikanti, herci a další jsou schopni vyvinout vskutku heroické a někdy také úspěšné úsilí, aby navodili dojem, že nestárnou. Aby fixovali svou podobu z let, kdy jim to nejlépe „šlapalo“. Bill Murray a pár dalších (Tom Waits například) na věc jdou opačně – jako kdyby jejich ideálem krásy (chápáno šířeji) byl stařec. Nepotřebují proto konzervovat pominuvší mládí, stačí jim nechat čas dělat sovu práci a ono se to nějak vyvrbí samo. Pokud se ze stáří stane nikoliv nepřítel, ale meta, přijímaná a třeba i vyhlížená, na člověku se to nějak projeví. Bill Murray je toho důkazem. Jeho tvář občas filmaře svádí k tomu, ještě nějak dál ji vylepšit tím, že ji poničí – v pár scénách Miluj souseda svého ji má třeba celkem pomlácenou. To už se ta krása ale skoro nedá vydržet.

Dalším zdrojem hercova šarmu je jeho příběh. Umělec, který začínal v komerčně velice úspěšných filmech, se v posledních letech objevuje v produkcích o dost skromnějších, ale taky ambiciózních, relevantních. Dá se to brát jako znak zmoudření nebo spíš ochoty jít si za svým, dělat, co mě baví. A důležitý je i typ filmů, jež Murrayho proslavily. Komedie, které dnešní lidé středního věku v „osmdesátkách“ jako děti nadšeně sledovali. Krotitelé duchů! Propána! Máloco člověka potěší víc, než když osoba, k níž v útlém věku vzhlížel, to i po mnoha desetiletích pořád ještě „dává“, udrží si nejenom slávu, ale taky schopnost vyvíjet se, neproměnit se v nějaký pokus o revival sebe sama v lepších časech.

Varianty stejné postavy

Ta asi nejdůležitější složka apelu Billa Murrayho je dětinství – posmutnělé, protože nějakým způsobem reflektované. V těch filmech, v nichž se tak triumfálně vrátil na scénu, hraje většinou různé varianty stejné postavy. Osamělého muže, který v něčem nedospěl, chová se jako dítě a jeho infantilita se nějak střetává s realitou nebo je formou útěku před ní. Trochu smutný, trochu pobavený a sám. V okouzlujícím snímku Rushmore (1998, v Česku uveden pod vskutku pitomým názvem Jak jsem balil učitelku) režiséra Wese Andersona hraje milionáře, který jde do zuřivého souboje s puberťákem o srdce oběma milované pedagožky, chová se přitom jako naprostý dětina. V Životě pod vodou (2004) stejného režiséra představuje další posmutnělé a přerostlé dítě, kterému se navíc povedlo najít pro kluka naprosto ideální kariéru – prožívat dobrodružství na moři. „Jedenáct je ten nejlepší věk,“ řekne v tom filmu přesvědčeně a taky naprosto přesvědčivě. Spříznění jsou i Murrayovi hrdinové v Jarmuschových Zlomených květinách (2005) a Ztraceno v překladu (2003) Sofie Coppolové. Zajištění postarší chlapíci, kteří se pohybují ve světě, který jim z nějakých důvodů připadá cizí, a kteří v něm nesměle nacházejí cestu k druhým.

Všichni tihle sympatičtí a v něčem zoufalí pánové se na svět dívají očima Billa Murraye. Jsou velké, často docela smutné, hluboké, a přitom jako kdyby se dívaly z dálky, jiskrné a zároveň si vědomé možnosti, blízkosti vyhasnutí. O dnešním Západě se často mluví jako o infantilní společnosti, která z lidí dělá bytosti neurčitého stáří, v nichž jako kdyby se spojovaly ty horší charakteristiky věků raného i pozdního. Ti pánové, které na plátně tak přesvědčivě předvádí Bill Murray, jsou možná typické děti své doby, taky často nepochopili, že dospělost nemusí být žádná pohroma. Zároveň ukazují jiným podobně „postiženým“, že i pro ně existuje možnost získat ve světě trochu té, třeba legrační a paradoxní, ale důstojnosti. Ty oči ale postavám i personě Billa Murrayho dodávají ještě další dimenzi. Jako by v nich bylo napsáno, že to, co vypadá jako dětinství nebo milá excentricita, může být také výrazem snad až moudrosti. Hrát tváří v tvář složitostem a absurditám pozemského bytí trochu blázna je stará a účinná strategie.