Leviatan režiséra Andreje Zvjaginceva je mimořádně silné dílo, které šíří svého záběru může připomínat velký společenský román. Jedna nevýznamná historka z daleké gubernie se v něm stane vyjádřením doby i čehosi nadčasového, příkladem jakéhosi místního problému i něčeho obecně lidského. Zvjagincevův film má i snadno rozpoznatelnou politickou dimenzi, zdaleka se jí ale nevyčerpává.

Režisér také není typem politického tvůrce, který by vyhledával střety a kontroverze. Spíš naopak. Jeho filmu se dostalo nadšeného mezinárodního přijetí (cena za scénář na letošním festivalu v Cannes pro Zvjaginceva a spoluscenáristu Olega Něgina, přičemž mnozí kritici měl Leviatana za snímek na přehlídce nejlepší), Leviatan byl popisován jako smělé vystoupení proti Putinově vládě, která ho přitom z fondů ministerstva kultury spolufinancovala (ruská akademie ho také nominovala do výběru na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film). Možná i proto byl Zvjagincev v komentářích k politické dimenzi Leviatana spíš zdrženlivý: „Můj cíl určitě nebylo postavit se moci, zvlášť vzhledem k tomu, že na něj dal stát peníze,“ řekl Zvjagincev v Cannes, režisér také zdůrazňoval, že inspiraci pro příběh Leviatana našel ve skutečné události v americkém Coloradu. A kritické vyjádření ministra kultury Medinského k filmu komentoval s respektem podbarveným ironií.

Těžko říct, zda mu to bude co platné. Poměry v ruské kinematografii přituhují, od léta platí zákon, který mimo jiné i v ruských filmech zakazuje vulgární výrazy. A ministr promlouvá s „básnivostí“ hodnou gosudara: „Růst mohou všechny květiny, zalévat ale budeme jenom ty, které se nám líbí.“ Pod takto motivovaným dohledem se může dostat do těžkostí i tvůrce, který pro ruský film až dosud představoval úspěšný vývozní artikl, byl jeho tváří na mezinárodní scéně. A v zásadě moc nezlobil, jsa příliš soustředěn spíš na otázky duchovní a věčné, než aby příliš řešil projevy momentálních držitelů moci v Rusku.

Od reklamy k duchovnu

K filmové režii se Zvjagincev (1964) dostal cestou spíš „americkou“ – hezky od píky. Vystudoval herectví na asi ne zrovna prestižní škole v rodném Novosibirsku. Odjel do Moskvy, všelijak se tam protloukal. Tak trochu prorazil, dostával malé role v reklamách a televizních seriálech, obojí sám i režíroval. Upozornil tak na sebe a dostal nabídku udělat celovečerní film, vznikl nízkorozpočtový snímek Návrat (2003). „A zbytek je historie,“ píše se o podobných momentech. Debut zcela neznámého ruského tvůrce zvítězil na festivalu v Benátkách a byla z něj senzace sezony.

Pomalu se odvíjející a do nedozírné ruské krajiny zasazený příběh po letech se navrátivšího otce, který svoje dva syny vezme na výlet na ostrov, který je z jakýchsi tajemných důvodů pro rodinu (a možná pro lidi vůbec) zásadní místo, vycházel z tradice ruského spirituálního filmu (především děl Andreje Tarkovského). Byl plný biblických aluzí a taky prchavého unikajícího tajemství, vědomí významu, který se přitom vzpíral jednoznačnému artikulování. Formální stránka snímku, především práce Zvjagincevova stálého kameramana Michaila Kričmana, byla oslnivá, ve své propočítanosti do posledního milimetru, „utažené“ perfekci, možná až trochu dusivá. Osudovou vážnost snímku jako by zvýraznila i tragédie – ještě před uvedením Návratu zahynul jeden z dětských představitelů Vladimir Garin. Utopil se při koupání v jezeře, Zvjagincevův film přitom otevírá velmi působivě nasnímaná obdobná situace.

Po čtyřech letech přišel Zvjagincev s filmem Vyhnání, v němž charakteristiky debutu dál zesílil – ještě více pomalých záběrů a dlouhých odmlk, ještě více křesťanské symboliky, rozlehlé a význam nesoucí krajiny a také ještě více obtížné uchopitelnosti a odtažitosti, místy až uzavřené do sebe. Film sice obsahuje pár úžasných sekvencí (třeba tu úvodní s hudbou Arva Pärta), ohlas měl zdvořilý a uctivý, nadšení ale nevzbudil. A není se moc co divit – něco jako Vyhnání dobrovolně podstoupí především divák stižený akutní potřebou vstřebat až zdraví ohrožující dávku duchovna.

V něčem rozporné bylo i přijetí Zvjagincevova následujícího filmu Elena (2011), v němž se režisér poprvé zaměřil na dnešek. Místo oduševnělé přírody se v něm střídají obrazy duchaprostého současného velkoměsta, jeho bohatých i chudých čtvrtí. Hrdinka je někdejší zdravotní sestra, která se vdala za bohatého pacienta, jenž se ovšem nemá k tomu, aby subvencoval Elenina nekňubného nezaměstnaného syna z prvního manželství a vyplatil vnoučka z vojny. Matriarcha se rozhodne jednat... Historku, která by mohla posloužit za základ psychologické kriminálky ve stylu třeba Ruth Rendellové, Zvjagincev pojal jako s rozvláčnou chmurou vykreslovaný obraz společnosti bez hodnot, nad níž se slétají černí havrani – obrazový refrén filmu.

Lísat se nahoru a kopat dolů

Leviatan je Zvjagincevův nejdiváčtější film, člověk se při jeho sledování dokonce i párkrát zasměje – třeba i dost nahlas. Pro režiséra také představoval jakousi změnu disciplíny, přechod od enigmatického lyrismu k románové epičnosti. Zároveň je to ale film velmi Zvjagincevův – s jeho tématy i obrazností (za kamerou opět stál skvělý Michail Kričman). Člověk je v něm postavený tváří v tvář odvěkým živlům, neproniknutelnému Bohu a jeho úradku... a taky absurdní, legrační a hrozivé světské moci a spoustě lahví vodky.

Název filmu podle režiséra odkazuje ke spisu anglického filozofa 17. století Thomase Hobbese. Autor v něm – zjednodušeně řečeno –předkládá vizi absolutní moci, která jediná je schopná zabránit zlé straně člověka, aby se projevovala, odvrátit válku všech proti všem. Dalším zdrojem inspirace byla biblická kniha Job, příběh spravedlivého muže, který je vyšší mocí vystaven kruté zkoušce, přijde o všechno a ptá se Boha proč. Leviatan je druhý „jobovský“ film poslední doby – variantou toho příběhu je i výborný film Seriózní muž bratrů Coenových. Důkladné srovnání těch dvou děl by jednou mohlo dát vzniknout docela zajímavé studii. Pro potřeby tohoto textu stačí zběžné konstatování, že zatímco Coenovi hrdinu své absurdní, pronikavé a nenápadně cituplné tragikomedie nechají trpět pod údery, které mu zasazuje osud, Bůh či náhoda – vyšší moc neproniknutelná natolik, že ani není jasné, zda vůbec existuje –, Zvjagincevova Kolju (Alexej Serebrjakov) si vychutnává především moc zjevná, státní, ruská – „vlasť“. Směšná i hrozivá karikatura Hobbesova ideálu, odvěká a neměnná. Zvjagincev také v rozhovoru pro Guardian říká, že v Rusku nemá význam volit a on také k volbám nikdy nešel, podle něj vždy bude existovat jen mocenská pyramida, ve které se každý musí „lísat nahoru a kopat dolů“.

Kolja je automechanik ve městě kdesi na severu na březích Barentsova moře, jeho rodině už dlouho patří pozemek s hezkým výhledem. Postavil tam dům, žije v něm s manželkou Liljou (Jelena Ljadová) a dospívajícím synem z prvního manželství Romkou (Sergej Pochodajev), ti dva se moc dobře nesnášejí. Na Koljovu zemi má ale políčeno místní starosta Vadim (Roman Madjanov), funkcionářský křupan, který je nahoře dobře zapsaný, a může si proto dovolit cokoliv – alespoň si to myslí. Soud rozhodne, že Kolja o svůj majetek přijde a dostane za něj velmi nízkou kompenzaci, hrdina se ale nechce vzdát a obrátí se s prosbou o pomoc na Dimu (Vladimir Vdovičenkov), kamaráda z vojny, z nějž se v Moskvě stal protřelý právník. Ten ochotně přijede a brzy pochopí, že proti Vadimovi je potřeba vytáhnout argumentaci ne vysloveně právní. Spustí se mechanismus osudového dramatu, v němž synergicky působí zkaženost a slabost mocných i bezmocných, osud svírá pěst a nakonec ji nechá naplno dopadnout.

Může to působit jako základ pro trochu temnější komunální drama. Zvjagincevovi a jeho spolupracovníkům se ale na tom základě podařilo vybudovat cosi mnohem dalekosáhlejšího – obraz světa vykresleného horizontálně i vertikálně, od spodních pater společnosti až k tajemnému oku, jež to dole měří shůry, vystavuje tichému soudu. Leviatan je film, v němž jako by téměř všechno bylo na svém místě, všechno bylo správně a všechny ty jednotlivosti byly zcela podřízeny zájmům celku, posilovaly ho, a tím i jedna druhou. Plasticky zachycené a dobře zahrané postavy v čele se Serebrjakovovým Koljou, smýkané různými svými vášněmi, často zpité pod obraz, zároveň ale vyzařující humanitu, k níž je snadné se vztáhnout (zvlášť pokud má člověk zkušenost života v, řekněme, rusifikovaném zřízení).

Jakýsi kosmický kontext k jejich pinožení pak vytváří krajina kolem města, v níž je majestát, nezměrnost i hrozba, je nadlidská a přitom vnitřně spojená s tím někdy uboze, male a komicky vyhlížejícím lidským sídlem na pobřeží. Ta propojenost je přesně vyjádřena pohyby Kričmanovy kamery, kompozicemi záběrů – působivými, ale nikdy jen efektními, snažícími se lacině ohromit. Osudovou vážnost sugeruje i hudba slavného amerického skladatele Philipa Glasse, která Zvjagincevův film asi přibližuje západnímu publiku, přeci jenom však – skladatel v ní především předvádí to osvědčené „svoje“. Svět, který Zvjagincev v Leviatanovi vybudoval, představuje „právě teď“ i „vždycky“, jde v něm o jeden dům v zapadlé gubernii i o všecko. Je to svět odvěkých sil i proměnlivé a neměnné politické moci, jejíž vrcholní představitelé jsou po čase absolutní oddanosti „historicky zhodnoceni“, a jejich obrazy pak mohou sloužit jako terče střelby opilých výletníků, zatímco na vrcholu pyramidy už sedí další neomezený vládce.

Pro Zvjagincevovy filmy byla dřív charakteristická pozorovatelská distance, v několika scénách Leviatana ale jako kdyby byl slyšet režisérův naštvaný křik. Možná nejsilněji v pasážích, které ilustrují propojení kriminální světské moci s tou církevní, jež se – v duchu mnohasetleté ruské tradice – je ochotná podřídit zájmu vladaře. Je představována bezcharakterním biskupem, jenž se stylizuje do role otcovského rádce místních papalášů, ve skutečnosti jim ale jen přeochotně a služebně skýtá oporu. V tom Zvjagincevově zjevném vzteku je cítit pobouření věřícího, který se cítí být zrazen. Asi nejsilněji se to projeví ve scéně ke konci filmu, kdy v draze obnoveném chrámu za přítomnosti věrchušky zaznívá trapné kázání. Jeden záběr jako by do něj zakřičel: Bůh vás vidí! Zní to jako výčitka těm dole i otázka směrem vzhůru. Zůstává nezodpovězená – nebo je odpověď někde skrytá, těžko čitelná. Podobně jako ten klíčový, emblematický záběr v Leviatanovi – obraz velrybí kostry na pobřeží, který odkazuje k biblickému Leviatanovi – mořské obludě. Možná echo skutečnosti, která existuje mimo ten svět, jenž drtí hrdiny Zvjagincevova filmu, reálné, ale nepřístupné lidským zrakům, které jsou z ní schopné spatřit jenom malebnou ruinu, mršinu dávné moci.