Úsudek každého recenzenta má nějaké své meze. Píše o hudbě proto, že ji má rád (nebo alespoň kdysi měl), a to většinou nejenom jako abstraktní ideál dokonalosti, ale také kvůli některým z lidí, kteří ji dělají. A některé z nich má nejenom rád, má je... nejradši. A ve vztahu k nim nemá cenu předstírat nějakou distancovanost nebo, nedejbože, objektivitu. Přípustné jsou jenom s různou mírou stylizace projevený obdiv a věrnost v čase dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí.

Takže. Mark Lanegan natočil novou desku. Je dobrá, a kdyby náhodou nebyla, ode mě byste se to stejně nedozvěděli. Na to to spolu s Markem pečeme už trochu moc dlouho. Konkrétně od začátku 90. let, tehdy zpíval s kapelou Screaming Trees, jedné z mnoha z amerického severozápadu, jež v tom čase měly předplacenou cestu ke slávě ve světě, který najednou znovuobjevil kouzlo kostkovaných valících se kytar, kostkovaných flanelových košil a dlouhých vlasů. Mark Lanegan měl i to „háro“, i tu košili, v něčem se ale vrstevníkům vymykal, jeho persona byla jiná – ne rozhněvaný mladý muž nebo angažovaný mladý muž, který by hovořil za dav pod pódiem, ventiloval jeho frustrace ze světa nebo ze sebe, dirigoval jeho kolektivní zážitek. V jeho vystupování bylo vždycky něco obráceného do sebe, i když hudba jeho kapely burácela až stadionově a on sám měl reputaci člověka značně do světa (mírně řečeno) – dokonce i na hudební scéně, kde se děje ledacos, byla jeho zpustlost pověstná. Taky výrazně přispěla k zániku jeho kapely, šance na přežití Marka Lanegana se neodhadovaly příliš vysoko, nemálo jeho hudebních souputníků to tehdy bralo nějakou ošklivou zkratkou ke konci – nejslavnější z nich, samozřejmě, Laneganův blízký přítel Kurt Cobain.

Jenomže přežil, sám mluví o tom, že mu zachránilo život to, že neztratil vztah k hudbě, chtěl ji dělat (na rozdíl třeba od zmíněného frontmana Nirvany). Natáčel sólové desky, které se duchem vzdalovaly od snahy být nějak aktuální, směřovaly spíš k nadčasovosti – v jednoduchých melodiích a aranžích, textech, jež jako kdyby se odehrávaly v nějaké svůdné krajině ruin, zbytků měst a lidí a především v umělcově hlase, zabijákovi v krku, nízko posazenému, bůhví odkud rezonujícímu, prostoupenému znavenou vědoucností, hrdou osamělostí a taky podmanivou silou; na dámy to funguje skvěle, na část pánů – jak vidno – taky. Laneganovo štěstí spočívalo taky v tom, že jeho hlas i písně vždycky zněly jaksi starší, než byl sám, nemusel se proto vyrovnávat s tím, že už to není jako kdysi, markýrovat mládí, jež pominulo. Do věku svojí pódiové persony po všech těch desetiletích ještě pořád dorůstá, možná nebude stačit, ani když jednoho dne umře: zpívá totiž hlasem člověka, který je mrtvý už dost dlouho, a přitom nějakým nenápadným způsobem velmi živoucí. Hudebníci, se kterými začínal, teď ohlašují různě motivované comebacky, on nemusí – nikdy neodešel. A jeho přítomnost na scéně je čím dál silnější.

V posledních letech toho dělá hodně, nahrával společné desky s anglickou vílou Isobel Campbellovou nebo vrstevníkem Gregem Dullim, hostoval všude možně. Teď vyšlo jeho nové album Phantom Radio. Jistým způsobem je to nostalgická deska, jakkoli mezi těmi Laneganovými patří k těm nadupanějším nebo alespoň méně táhlým. Je to další výsledek jeho spolupráce s producentem a klávesistou Alanem Johanesem, který Laneganovy písně posunul trochu blíž k elektronice, pulzujícímu a někdy strojovému rytmu. Mnoho a mnoho mladších kapel dnes napodobuje zvuk 80. let, pokoušejí se ho prezentovat jako něco nového. Ve skladbách z desky Phantom Radio je taky slyšet sound té doby, ne ale jako novinka nebo něco „trendy“, spíš jako vzpomínka – vzdálená a zastřená. Prchavý obraz podniku, kde jsme možná kdysi tančili, a teď k nám ty staré tóny doléhají z nějakého přízračného rádia, filtrované pozdější zkušeností, přes další uši a oči. Takhle nějak by zněli New Order, kdyby strávili víc času v sedle. A při vší lehkosti, nezatíženosti, kterou ta hudba místy (zdaleka ne vždycky) vyzařuje, pořád ji drží ten hlas. Patří člověku, jemuž se dá věřit, že mu právě nějaká krasavice pošeptala do ucha, že přichází soudný den.

Mark Lanegan: Phantom Radio, vydal: Vagrant