Popis zápletky amerického filmu Noc přichází (Night Moves) by mohl navnadit diváka žádostivého dramatu na aktuální téma „vyrvané z novinových titulků“. Film režisérky Kelly Reichardtové, který byl uveden na letošním Fresh Film Festu, ale očekávání toho druhu pravděpodobně zklame. Jeho účinek je ovšem trvalejší a sdělení při vší prchavosti a zamlklosti silnější.

Klimatické změny a vůbec devastace životního prostředí jsou téma, na které má kdekdo silný názor. Od těch, kdo v boji proti nim vidí jakýsi globální hoax a nástroj plíživé regulace svobodné společnosti, výraz proti člověku zaměřené ideologie, po lidi, kteří je vnímají jako poslední šanci vykoupit se z planetárního trestu, jímž chce rozhořčená Země postihnout zpupný rod Homo sapiens. Hrdinou Reichardtové filmu je mladík, který je odhodlaný bojovat za přírodu extrémními prostředky. Oblíbeným termínem řečeno to je ekoterorista. Způsob, jímž autorka zachycuje jeho příběh, ale asi neuspokojí zastánce ani jednoho zmiňovaného tábora. S tichou intenzitou ho „jen“ ukáže, přiměje diváka, aby ho spoluprožíval, prošel cestu s protagonistou zároveň čitelným i neproniknutelným.

Prodávat farmářské artyčoky nestačí

Tím hrdinou je Josh (Jesse Eisenberg), tichý mladý muž, který žije v komunitě radikálních environmentalistů. Prodávat na trzích striktně přírodním způsobem vypěstované artyčoky mu ale přijde jako zoufale málo. Spolu s kamarádem a bývalým mariňákem Harmonem (Peter Sarsgaard) a idealistickou dcerkou z bohaté rodiny Denou (Dakota Fanningová) chystají demonstrativní bombový útok na nedalekou přehradu. Provedou ho, při akci se ale stane ještě cosi nečekaného a tragického. Útočníci se vyrovnávají s tím, že k tomu vůbec došlo, a taky se skutečností, že to může mít i pro ně fatální následky. Každý z nich ten nápor na nervy zvládá jinak, vztahy mezi nimi se mění, před Joshem čím dál naléhavěji vyvstává „nutnost“ překročit ještě další hranici. Velmi jednoduchý příběh, který směřuje k dlouho zřetelnému cíli bez velkých oklik nebo nějakých překvapení na cestě.

Kelly Reichardtová patří mezi nejuznávanější tvůrce americké nezávislé kinematografie, mezi její filmy patří například charakterové studie Stará radost (2006) a Wendy a Lucy (2008) nebo pomalý „feministický western“ Meek's Cutoff (2010). Noc přichází je její asi nejdiváčtější film, což ovšem neznamená, že by se na něj koukalo snadno nebo že by v něm bylo něco prvoplánově efektního. Odvíjí se pomalu, v soustředění na prožitky hrdiny, k jehož poznání či pochopení autorka (se spoluscenáristou Jonathanem Raymondem) nedodává nějaký snadný kauzální klíč – informace o rodinném zázemí, osobní historii a podobně. Josh je tam. Spíš zamlklý, s tváří vyzařující napětí, nervozitu – bez úsměvu. Reichardtová velmi úsporně a přitom docela plasticky líčí jeho svět, komunu „přírodních lidí“, mezi nimiž lze těžko rozlišit, kde končí možná naivní idealismus a začíná otravné narcistní pozérství, kde je oblíbenou kratochvílí měření aury a mnohé další formy módní spirituality a kde je také velmi silné apokalyptické vědomí – svět směřuje ke zkáze. A odvrácení takové perspektivy může ospravedlnit ledacos – alespoň v očích Joshe a jeho přátel. Film přitom ponechává otevřenou otázku, jestli hrdinu ta fascinace koncem mezi radikály přivedla, nebo jestli v něm vyrostla až v komuně.

Idealistův pud sebezáchovy

Noc přichází se těžko dá označit za thriller, pomalá sekvence přípravy a uskutečnění akce je ale natočená velmi působivě a přitom jednoduše a skromně. Bez efektně dramatických situací se autorům podařilo navodit dojem ohrožení, napětí. Druhá část filmu ukazuje, jak nad idealismem (skutečným či domnělým) vítězí pud sebezáchovy, jakkoliv jsou ale Joshovy činy odpudivé, dokáže je Reichardtová až nepříjemně přiblížit, zahlédnout svět očima kluka, který se zničehonic stal štvancem. Eisenbergův výraz se přitom nijak zvlášť nemění, herec ve tváři nerozehrává žádný koncert emocí, jeho obličej se stává spíš projekčním plátnem, na které může vciťující se divák promítat hnutí, jež v hrdinovi tuší sám. Pocity viny a ohrožení, vrženosti do velkého světa, jímž by měl prchat, ale vlastně neví kam, naštvanosti, zmatku, krutosti a sobectví.

I v okamžiku, kdy se dopustí strašného skutku, zůstává Josh jaksi chlapecký a duchem trochu nepřítomný, jako kdyby sám sebe v tu chvíli sledoval trochu nevěřícně. Co činí, se tím ale nestává o nic méně skutečným. Konec filmu může působit dost frustrujícím dojmem – Reichardtová svého hrdinu opouští uprostřed docela banální situace. Jistým způsobem je ale právě tohle finále opodstatněné – vše důležité se už stalo, vše je rozhodnuto, bez ohledu na to, jestli se Josh snaží navrátit do jakési normality a zda je taková snaha v jeho situaci projevem potenciálně úspěšné únikové strategie, nebo jen bezmyšlenkovitého popření. I v tomhle okamžiku je Josh trochu záhada – Dostojevského Běs ve sportovní mikině, štvanec instinktu přežít i svědomí, vyplašené monstrum, kluk, který do toho všeho tak nějak spadl. Reichardtové film se dá chápat jako jednoduchá moralita – zabíjet je špatné, bez ohledu na důvody. Režisérce se ale podařilo zpřítomnit i cosi obtížněji uchopitelného a přitom naléhavého, otázku, jež i po skončení filmu zůstává otázkou, vyřčenou v tichém zděšení.