Nový film režiséra Davida Finchera Zmizelá dost výstižně ilustruje, proč má jeho tvůrce pověst autora zásadního, možná vrcholného. Svému publiku rozumí dobře (nemusí to nutně znamenat kalkul), jeho filmy jsou udělané chytře a zručně, diváka ale moc nezatěžují. Jsou sdělné a hlavně nekladou nějaké přehnané nároky, to, co říct chtějí, říkají jasně, sloganovitě. Sdělení samo je vůči předpokládanému divákovi nekonfrontační – a přitom může působit nezvykle, nehollywoodsky.

Zmizelá je, především v lepší první části, skvěle provedený film-skládačka, v němž způsob, proces skládání je důležitější než to skládané. Autorům umožňuje předvést nesporný důvtip, divák pak nalezne potěšení v tom, že je překvapován a také že drží s autory krok, dokáže je ocenit, je chytrý s nimi. Ve Zmizelé toho Fincher a Gillian Flynnová, která pro film adaptovala svou knihu, dosahují velmi elegantně realizovaným střídáním perspektiv při vyprávění příběhu, ani jedna z nich přitom není zrovna spolehlivá.

V den pátého výročí svatby Nicka (Ben Affleck) a Amy (Rosamund Pikeová) manželka zmizí, stopy v domě naznačují možnost čehosi hodně neblahého. Začne pátrání a všeobecný cirkus – ta nezvěstná je pohledná mladá žena, světácká Newyorčanka, která se s manželem přestěhovala do jeho rodného městečka v Missouri, kdysi byla předlohou pro hlavní postavu série populárních dětských knížek, napsaných jejími rodiči. Kromě aktuálního dění film v krátkých flashbacích odskakuje do minulosti, k historii vztahu dvou příslušníků metropolitní „kreativní třídy“, v němž se během let cosi pokazilo.

Satira na jistotu

Nick se brzy stane podezřelým, vypadá to, že se Zmizelá bude držet schématu „nevinný chlapík obětí štvanice“. To se ale změní, aby se to pak změnilo ještě jednou. Ty zásadní změny pohledu přicházejí nečekaně, nepůsobí ale svévolně, jsou dobře ukotvené v předcházejícím ději a způsobu jeho vyobrazení. Film přes dvouapůlhodinovou stopáž odsýpá rychle (s výjimkou třetího aktu), množství informací je zprostředkováno účelně a přitom ne tak, aby to působilo, že divák dostává „nalejvárnu“. Ben Affleck se pro hlavní roli velice hodí – zdvořilý hezoun, který možná vypadá zajímavější, než ve skutečnosti je. Amy trochu záhadná a možná i traumatizovaná kráska. Hlasy jaksi zdravé lidské obyčejnosti představují Nickova sestra Margo (Carrie Coonová) a policistka Rhonda (Kim Dickensová). Ostatní figury jsou spíš s různou mírou vynalézavosti provedené karikatury, utkví mezi nimi především rodiče Amy, jejichž kombinace okázalé laskavosti a nereflektované sebestřednosti je přesně trefená a dost odpudivá.

Daleko víc než thriller je Zmizelá satira, možná dokonce vytvořená s ambicí stát se velkým dílem, shrnujícím obrazem dneška. Dojde v ní na fungování médií a jejich manipulaci, kýčovitost a prázdnotu kampaní na pomoc tomu či onomu, přezíravost vševědů z velkoměst na americkém pobřeží, buranství, na něž se dá narazit ve vnitrozemí, ekonomickou krizi... Tady už ale Fincherův film nijak ohromující není. Jistě, provedení neztrácí jistotu – studené barvy a elektronická hudba pokrývají Zmizelou vrstvou chladu, v jejímž prizmatu vypadají všechny figury jako předměty nezúčastněného zkoumání, z nichž většina zaslouží přezíravý výsměch.

Chybí drzost a troufalost

To jaksi velké stanovisko, verdikt nad současností, ale nevyznívá nějak zvlášť pronikavě, ta všechna možná témata jsou spíš zaznamenána, než aby byla nasvícena třeba způsobem, který by člověka přivedl k tomu, aby se ještě jednou zamyslel nad tím, o čem se domníval, že ví. V tomhle smyslu Fincher a Flynnová hrají spíš na jistotu – televize může být hodně pitomá, mediální provoz semele ledacos a působí přitom až nelidsky. Ok. Veřejné projevy citu sklouzávají ke kýčovité sentimentalitě. Ekonomická krize se do Zmizelé dostala spíš z povinnosti – tvůrci jistě nemyslí vážně, že se ztráta zaměstnání udělala z hlavních postav to, co se z nich stalo, že to v sobě neměly zakódované už dřív. Na té společenské fresce, o kterou se Fincher a Flynnová pokoušejí, jistě jsou zajímavé detaily – třeba situace, kdy proti Nickovi zahraje jeho reflexivní zdvořilý úsměv, který ho zároveň i velice výstižně charakterizuje. Celkově je ale Zmizelá jako satira spíš sled obrazů víceméně výstižně ilustrujících truismy v řadách publika široce sdílené, chybí jí drzost, troufalost – alespoň většinou. Najít by se snad dala ve vykreslení hlavních postav toho tak dokonalého tvůrčího páru, který zas až tak dokonalý nebyl, kdyby byl autorem předlohy a scénáře muž, asi by vyslechl naštvanou kritiku svého misogynství.

V závěrečném aktu se ale příběh filmu překlopí od sice hyperbolicky podávaného, ale pořád realismu, k historce spíš brakové, bláznivě přepjaté. To by nemuselo nutně být na škodu, děj Zmizelé v té fázi připomíná třeba historky, které v 90. letech vyprávěl režisér John Dahl (např. okouzlujícím způsobem „přepálená“ Ďábelská svůdkyně). Překážkou se ale stává Fincherův styl, který se v tu chvíli nepromění nebo se alespoň nepromění dost. „Pakárna“, jež by si zasloužila trochu zlomyslné radosti, užívání si, je předváděná se stejnou severskou distancí, stává se rozvleklou, trochu nudnou. Jako kdyby si nebyla tak docela vědomá toho, že pakárnou je, tváří se na to moc seriózně. Apel Zmizelé ale možná tkví i v tomhle, je filmem, který zesměšňuje dnešní samožerskou civilizaci, jejímž je zároveň produktem, hodí se do ní.