Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
V programu tuzemských kin vynikají dva filmy, které každý po svém a působivě vyobrazují čas dospívání – Chlapectví Richarda Linklatera a italské Zázraky režisérky Alice Rohrwacherové. První z nich poutá pozornost i mimořádnou metodou natáčení, účinek druhého je nenápadný, ale o to trvalejší.
Americký seriál Rectify je tiché dramatické dílo, ve kterém rezonují existenciální otázky způsobem, jenž je přímočarý a sdělný a přitom ne „pravdařský“. Čas v něm plyne zvolna, v každém okamžiku jde ale jistým způsobem o život.
Mluvit v pop music o opravdovosti bývá často dost pofiderní. Opravdovost těžko definovat a vlastně na ní nezáleží, alespoň většinou ne. Jako základní charakteristika alba Heal od americké „kapely“ Strand of Oaks se ale přímo vnucuje.
Album Familiars brooklynské skupiny The Antlers je příkladem emotivního popu, který se ovšem neztrácí ve svých citečkách. Trumpety táhlé, basa houpavá – vše na svém místě.
Mezinárodně úspěšný snímek Ida režiséra Pawla Pawlikovského je dalším příkladem „kinematografie národního sebezpytu“, trendu, jenž v polském filmu v posledních letech výrazně sílí.
Dva z nejvýraznějších filmů letošního karlovarského programu – dokument Majdan Sergeje Loznici a hraný Kmen Myroslava Slabošpyckého – se každý po svém a z jiného úhlu pohledu dotýkaly podobného tématu. Lidí jako příslušníků pevně daného společenství, jednajících jako členové skupiny, jíž jsou podřízeni.
Týdeník ECHO přináší průřez kulturními tipy. Od hudby přes film po knihy...
Cenu za přínos světové kinematografii letos na festivalu v Karlových Varech dostane také australský herec a režisér Mel Gibson. Pozdvihlo se kvůli tomu pár obočí, není to totiž jenom populární umělec (dnes už asi kus za zenitem), ale taky muž, jehož osudy byly, mírně řečeno, barvité a jeho jednání v některých situacích, opět mírně řečeno, značně nekontrolované. Naposledy si to pohnojil před čtyřmi roky (to to letí), když předvedl nechutnou antisemitskou tirádu poté, co ho zastavila policie kvůli podezření (oprávněnému), že řídí opilý.
