Týdeník ECHO přináší průřez kulturními tipy. Od hudby přes film po knihy...

Vzpomínky z vrcholků hor

Kanadské město Vancouver je sevřené mezi mořem a horami. Tamní rodák Steve McBean si na ty kopce zjevně potrpí. Jeho domovská kapela se jmenuje Black Mountain, způsobem přiměřeným barvě z názvu hraje hodně nahlas a černě – hypnotický kytarový rock, občas až do metalu. Kromě téhle kapely si McBean udržuje ještě značku Pink Mountaintops, skupinu, již tvoří on a ti, kdo jsou zrovna po ruce. Pod její hlavičkou vydává eklektickou hudbu podle nálady. Nová deska Pink Mountaintops Get Back je jistým způsobem autobiografická (viz název). McBean a jeho spoluhráči (mimo jiné členové Sunn O))), Dinosaur Jr. nebo Brian Jonestown Massacre) jako kdyby projížděli hudbu svého dospívání a protáhli ji nějakým osobním filtrem, který j posunul, zkreslil, udělal z ní echo čehosi tak vzdáleného, až se to cestou docela proměnilo. Dojde na McBeanovu verzi stadionového rocku osmdesátých let (úvodní Ambulance City), ve více skladbách je slyšet vliv Iggyho Popa na počátku sólové dráhy v 70. letech, závěrečná Last Dance zase zní jako hodně daleko do vesmíru zahleděný David Bowie. Pár kousků na Get Back je možná zbytných, ale pokud se McBeanovi a jeho spoluhráčům zadaří – jako třeba v posmutnělé a přitom našlápnuté Through All the Worry –, stojí to za to. Potěší to, když někdo dokáže vzpomínat na čas mládí bez upovídanosti a sentimentu, zato s citem.

Pink Mountaintops: Get Back (Jagjaguwar)

Dobře oblečený nešťastník

Na začátku 90. let byl Martin Scorsese etablovaný jako filmař posedlý New Yorkem, schopný postihnout ducha toho města a zabydlet je postavami nezdrženlivých mužů, kteří jsou pořád v pohybu, bezohledně jdou za svým a zároveň na útěku před sebou samými, aby se nakonec dostihli a doplatili na to. Film Věk nevinnosti z roku 1993 mohl proto působit velice „nescorseseovsky“ – špinavé ulice současnosti vystřídala elegance newyorských patricijů 19. století. A nezřízenost, dobyvačnost postav jeho starších snímků byla zaměněná za tichou zdrženlivost, nenaplněnou touhu, jež ani pořádně nezkusila být realizovaná. Právník Newland Archer (Daniel Day-Lewis) si má vzít za manželku způsobnou May (Winona Ryderová), okouzlí ho ale snoubenčina sestřenice, volnomyšlenkářská Ellen (Michelle Pfeifferová), která opustila násilnického manžela, a newyorská high society na ni proto kouká skrz prsty. Newland se jí zastane, přeskočí mezi nimi jiskra a... to je asi tak všechno. Jistě, nebýt schopný se rozhodnout mezi Winonou Ryderovou a Michelle Pfeifferovou asi není ten nejtragičtější problém, jaký by mohl muže potkat na jeho dráze životem. Newland je přesvědčivě smutný hrdina, zasazený do působivých obrazů svazujícího a upjatého měšťanského krásna. Scény, v nichž se na sebe protagonisté roztouženě dívají, aniž by se „něco“ stalo, jsou erotické jako máloco.

Věk nevinnosti (USA, 1993), režie: Martin Scorsese, na Blu-ray vydává Sony

Maso stromu voní jako stříbro

Další, celkově 99. číslo měsíčníku pro světovou literaturu Plav je věnováno převodům z ukrajinské poezie; celkově jsou představeny verše jedenácti autorů. Editor čísla Alexej Sevruk hned v úvodníku píše, že události posledních měsíců svou překotností pomohly číslu na vábivé aktuálnosti, ačkoli tvořit ho překladatelé začali dávno před politickými experimenty, které nyní můžeme sledovat. Edice Plavu měla a má sloužit především prezentaci poetických ukrajinských kvalit, neboť „poslední výbor představující koherentní průřez soudobou ukrajinskou poezií vyšel v roce 1989“. Zároveň ovšem představuje dílo autorů narozených v osmdesátých letech uplynulého století, jako jsou třeba Les Belej a Anna Malihonová, kteří v zastoupení Plavu, tuším, bez výjimky podporovali majdanské hnutí, takže apolitický výběr to není. Dojde tak třeba na „nekrokomunistickou poezii výstředního kyjevského konceptualisty Vána Kruegera“, ale zastoupeny jsou i verše prosté, motivované přírodně či právě vášní mládí: „maso stromu voní jak stříbro. / maso stromu je bílé bílé. / za svatozář háčem chyceno, / píseň pěješ, malinké tělo.“ (Iryna Šuvalová) Číslo doplňuje překladatelský autoportrét Aleny Morávkové, esej Halyny Babakové Estetika dvoutisícníků pojednávající o inspiračních zdrojích autorčiny básnické generace a mírná kritika překladu německého románu Žirafí krk autorky Judith Schalanské. Příští jubilejní sté číslo časopisu, který vychází již deset let a střídá národní a tematická čísla, se příznačně ke svému výročí bude zabývat tématu literárního zachycení snů.

Plav 4/2014: Poetry in the UA

Nejen Sedmička pionýrů

Nakladatelství Karolinum vydalo nedávno knihu Štefana Švece Česky psané časopisy pro děti (1850–1989). Je to unikátní a důležitý pramen poznání vývoje českého umění, ale i vzdělávání nebo národního cítění. Švec je znám jako šéfredaktor webového literárního časopisu Dobrá adresa a fejetonista kulturní přílohy Salon deníku Právo, jako knižní autor debutuje. Jak napovídá věcně popisný titul, kniha je přehledová příručka, vlastně slovník charakteristik jednotlivých a často zapomenutých periodik – heslo každého časopisu je doprovázeno fotografií a základními bibliografickými údaji o periodicitě, redakci, přispěvatelích, ilustrátorech či délce vycházení časopisu. Slovníková část svazku je uvozena Švecovou odbornou studií na předložené téma. Bohužel kniha je vypravena v měkké vazbě (nejspíš je to finančně motivované rozhodnutí) a rozlamuje se a špatně otvírá. Každopádně zájemci o okamžitý vhled aspoň do části Švecovy práci mohou navštívit autorův blog, jednoduše nazvaný Stefansvec.cz, kde autor uveřejňuje fotky z dětských časopisů, které pořídil při svém studiu v archivech. Nejnověji zde jsou k prohlédnutí fotky titulů Přítel mládeže (1888/1889) nebo z Poučného zábavníku pro milou českou mládež (1849, 1853). Kdyby nic jiného, překvapí čtenáře aspoň to, jak se proměnila struktura dětských časopisů (respektive struktura periodik vůbec). Od přehlcení texty bez jakéhokoli doprovodu po komiksové unikáty. Stálo by za to pořídit z prezentovaných periodik knižní výbor, možná několikasvazkový, a slovník jím přirozeně doplnit.

Štefan Švec: Česky psané časopisy pro děti (1850–1989), 708 stran, 441 Kč

Klasika, jazz, cimbál a opera navrch

Ve středu 9. července začal desátý ročník hudebního festivalu v moravském Znojmě a potrvá až do 27. července. Je to jedna z největších tuzemských hudebních přehlídek, jež využívá polohy Znojma na pomezí Moravy, Rakouska a Slovenska. Mišmaš stylu a moderní háv aspoň v titulcích programů jsou průvodní znaky této přehlídky, jejíž program tvoří klasická hudba, jazz a cimbálová muzika; součástí festivalu jsou rovněž filmové projekce, maškarní průvody, letos barokní francouzské dvorské tance a ovšem prohlídky vinařské kultury. Tahákem nadcházejícího ročníku je česko-francouzské ladění festivalu, jehož vyvrcholením bude předvedení komediální opery Platée (1745) z díla barokního génia Jean-Philippa Rameaua ve čtvrtek 24. července. Jeho tvorba je letošním ročníkovým tématem. Provedení bude možno vyslechnout si v následujících dnech do konce festivalu ještě dvakrát, třetí představení bude zároveň derniéra hry. Nastudování vlastní opery ke každému ročníku je největší unikum znojemského festivalu. Rameauovův kus bude k vidění v režii Constance Larrieu, diriguje zakladatel festivalu Roman Válek, účinkuje Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir. K slyšení dále bude polské kvarteto MozART Group, Karel Růžička se svým Quartetem, který uvede jazzové aranže děl Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, nebo putovní varhanní koncerty po znojemských kostelech v podání Jakuba Vaníčka a Władysława Szymańského. Rameauovo dílo bude připomenuto ještě svou Tour: soubor Ensemble Sporck bude s festivalovými návštěvníky putovat po znojemském okolí a přehrávat úryvky ze skladatelova díla.

Hudební festival Znojmo, do 27. července