Vztah krutovládců a filmu byl vždycky silný, prakticky od doby, kdy se obrázky na plátně začaly hýbat. Už Lenin v něm rozpoznal to nejdůležitější umění, nejenom proto, že je schopné oslovit i negramotné masy. Dokáže totiž být taky „diktátorské“, strhnout diváka jakýmsi primárním způsobem, přivést ho do stavu vybičované citovosti a vypnutého rozumu. Hitler proto uzpůsobil průběh a dispozice norimberského sjezdu svojí strany potřebám štábu filmové režisérky Leni Riefenstahlové, mohl tak vzniknout legendární snímek Triumf vůle, temné mistrovské dílo propagandy. Stalin si v kremelském projekčním sále rád nechával promítat kovbojky, zatímco sovětská studia točila jeho filmové pomníky.

Vášeň pro film mají zjevně společnou i severokorejští Kimové. Otec současného vládce, Kim Čong-il, jehož filmotéka byla prý nesmírně obsáhlá, šel ve svém úsilí pozvednout úroveň severokorejské kinematografie tak daleko, že nechal unést svého oblíbeného jihokorejského režiséra Šin Šang-oka. Po absolvování politické převýchovy nešťastný tvůrce pro Kimův režim natočil výpravnou pohádku, poté ho s ní pustili na filmový festival do Evropy, kde po osmiletém zajetí přeběhl zpátky.

Někdy to mezi diktátory a filmaři prostě neklape a láska se promění v nenávist. Stanou-li se absolutističtí vládci rozhořčenými filmovými kritiky, mají navíc výrazně větší možnosti než nějaký ten špatně placený pisálek. Tvůrce, kteří mají tu smůlu, že žijí přímo ve sféře jejich moci, srovnají snadno a velmi efektivně. A nejsou bezmocní ani vůči těm, kteří žijí ve svobodnějším světě. Průkopníkem v této oblasti se stal groteskní a krvavý ugandský diktátor Idi Amin, který si v 70. letech vynutil změny ve filmu, který o něm natočil francouzský režisér Barbet Schröder. Stačilo zavřít všechny Francouze, kteří zrovna v Ugandě pobývali, do jednoho hotelu a naznačit, že jej nebudou moci opustit, dokud Schröder film nepřestříhá podle Aminových dramaturgických návrhů. Kim Čong-un, syn a nástupce Kim Čong-ila, pak koncem loňského roku předvedl o dost grandióznější formu aplikované filmové kritiky: nechal „hacknout“ počítačový systém firmy Sony, zveřejnit e-maily jejího vedení a další věci, hrozil ještě jinými nedozírnými následky, pokud bude uveden film Interview – komedie, v níž Kim Čong-un vystupuje a je ve finále spektakulárně zabit.

Po všelijakých peripetiích se slaví vítězství svobody projevu. Interview se v některých amerických kinech objeví, film byl zveřejněný na internetu, kde našel obrovské publikum – neudělat Kim tu „kampaň“, bylo by jistě menší. Vedlo to až k úvahám, jestli celá ta aféra nebyla jenom chytré PR tvůrců filmu nebo jestli hackerská skupina „Strážci míru“, jež útok provedla, se za severokorejského vůdce jen neschovává, zatímco její skutečné motivy jsou prozaičtější – třeba snaha pomstít se bývalému zaměstnavateli. Podle dostupných informací ale vyšetřovatelé mají za to, že věci se mají tak, jak se od začátku zdálo. A lidé ze Sony by taky byli blázni, kdyby se kvůli propagaci titulu, který v rámci produkce jejich podniku není nijak významný, vystavili situaci, která je poškodila a vystavila nutnosti omlouvat se v slzách za všechny ty netaktnosti, jež do zveřejněných mailů napsali.

Byla to dost možná právě hrozba, že proud indiskrecí bude pokračovat, která firmu zprvu přivedla k později změněnému rozhodnutí film stáhnout. Kimova pomsta byla totiž surreálná, excentrická, ale také jistým způsobem racionální. Počítala s tím, že západní média a publikum budou spolupracovat, když se jim nabídne něco lákavého. A tajnosti, privátní dokumenty, které odhalují, že i mocní světa filmu, když se domnívají, že je nikdo nepovolaný neslyší, mluví, ulevují si, pomlouvají úplně stejně jako všichni ostatní, možná ještě expresivněji – to láká. A dá se spolehnout i na to, že většina těch lidí z médií, kteří by snad měli pochybnosti ohledně toho, jestli na Kimově plánu šířením obsahu e-mailů spolupracovat, si řekne: Když to neudělám já, udělají to stejně ti ostatní, takže co... Skandál kolem filmu Interview může působit jako bizarní silvestrovská příhoda. Třeba je to spíš obraz věcí příštích – aliance „neosobních“ sil mediálního byznysu, neukojitelné zvědavosti a nemocného ega, které teatrálním gestem samo sebe globalizuje. Těšme se.