Film Nick Cave: 20 000 dnů na Zemi je pozoruhodný hybrid dokumentárního a hraného filmu, stylizovaný (auto)portrét umělce coby muže vyššího středního věku, v němž Cave jako kdyby ze sebe dělal jednoho z hrdinů svých písní. Co taky jiného – písničky jsou vždycky důležitější než nějaká ta z takzvaných informací poskládaná „pravda“.

Na jihoanglickém pobřeží je město Brighton, kdysi přímořské letovisko londýnských měšťanů, kteří se tam jezdili předvést na načančanou promenádu, dnes oblíbený víkendový cíl povyraženíchtivé mládeže. Někde v něm je dům, bydlí tam Nick Cave – muž, který se proslavil jako autor písní, v nichž kromě impulzivnosti, rozervanosti a sarkasmu byla vždycky taky touha překročit čas, vytrhnout se z něj. Je to paradox, že skončil právě tady, kde život je sezonní, viditelněji pomíjivý. Místo i jeho slavný obyvatel mají ve filmu Nick Cave: 20 000 dní na Zemi ústřední úlohu, zároveň ale lze pochybovat o tom, zda v tom snímku vůbec jsou. Asi ne v tom tradičně dokumentaristickém smyslu – jako plus minus realisticky vykreslované objekty, „skutečné“ kulisy, v nichž „skutečná“ postava zažívá „skutečné“ situace.

Ze života pánů určitého věku

Ve filmu Iaina Forsytha a Jane Pollardové je Brighton spíš stav ducha, místo kdesi v protagonistově hlavě, v němž čas neplyne lineárně, všechno se odehrává najednou. Člověk třeba ráno vyrazí pro rohlíky a skončí v krajině svého dětství, na jeho chodnících se potkávají živí, mrtví, zmizelí, přízrační. Podobně efemérní je i hlavní postava 20 000 dnů – zjevně má hodně společného s Nickem Cavem (například jméno a tělesnou schránku), zároveň to ale je smyšlenka, další z Caveových výtvorů, exponát jeho osobního muzea, klíčová dírka, přes niž do sebe umělec nechává nahlédnout, respektive ukazuje to, co chce, aby v něm divák viděl. Neznamená to ale, že by 20 000 dnů bylo oproti tradičním hudebním dokumentům méně „pravdivých“. Jedním z leitmotivů filmu přece je, že písně jsou jistým způsobem pravdivější než život, přinejmenším mohou odkazovat k nějaké skutečnější skutečnosti, než je ta každodenní.

Kdo by se chtěl nimrat v tom, co je ve filmu skutečně dokumentární, může začít už u jeho názvu. Forsythův a Pollardové snímek je stylizovaný jako sled obrazů dvacetitisícího dne Caveovy pozemské pouti. Nepochybně byl natáčen během daleko více dnů, jejichž celkové číslo třeba nebylo tak kulaté. Je to úplně jedno, řekl bych. Na plátně se střídají momenty očividně hrané i dokumentárně zaznamenané, u některých se to těžko odhaduje, a opět – je to jedno.

Nick Cave v nich o sobě podává jakousi situační zprávu – na tohle místo jsem došel a tudy jsem se tam dostal. Mluví o tom, jaké to bylo, když poprvé potkal svou manželku, vzpomíná na svoje první děvče, na to, jak si s kamarády hrál – v inscenovaném rozhovoru s terapeutem dojde i na předčasnou smrt umělcova otce, scénář Caveovi předepíše mlčení, nechuť se vrtat zrovna v tomhle. Taky natáčí ve studiu, zkouší a má koncert, spolu se synky sleduje Zjizvenou tvář, dávají si k tomu pizzu. Při přejezdech v dešti mezi všemi těmi „štacemi“ se na zadním sedadle Caveova auta střídají důležité postavy jeho příběhu – Blixa Bargeld, kdysi klíčový člen jeho kapely, Kylie Minogue, herec Ray Winstone.

Všechny ty postavy ale slouží především jako zrcadla protagonisty, často jsou to také výplody jeho fantazie, ukazatele k unikající odpovědi na otázku, „kdo jsem?“. Hrdina si ji klade s vážností u Cavea nezvyklou a možná místy až iritující. Charakteristický a černočerný hudebníkův sarkasmus ve filmu moc přítomný není nebo se vyskytuje v ne úplně snadno postřehnutelné formě. Zaujetí a obšírnost, s nimiž se protagonista rozpovídává o způsobu a smyslu tvorby, může znít velmi důležitě, pánům se to po dosažení určitého věku stává, cosi o tom vím. Zároveň ale z filmu nemizí Cave tiše o sobě pochybující a sám sobě se pobaveně (a opět tiše) smějící.

Legendy rostou z nezdarů

Nejlepší je film v těch momentech, kdy se všechny tyhle roviny – skutečnost i výmysl, výsměch i sentiment – slijí tak, že jedno od druhého nejde rozeznat. Třeba ve scéně z jakési pohádkové chaloupky na útesech, kde bydlí Caveův dlouholetý spolutvůrce a současný kapelník jeho skupiny The Bad Seeds Warren Ellis (nebo ho tam autoři pro potřeby natáčení jenom umístili) a hlavní hrdina se za ním staví na oběd. Probírá se jídlo (další hobby pánů určitého věku), nic a všechno – scéna nenuceně vyzařuje samozřejmost mnohaletého parťáctví, toho svazku v mnohém podobného manželství, každodenního, rutinního a přitom hlubokého. Ti dva v tu chvíli působí jako párek strýců nedlouho před penzí, konverzace o koncertech, které jim utkvěly v paměti – Jerry Lewis s prachšpatnou kapelou a parádně vytočená Nina Simone –, se ale dotýkají možná větších hloubek než Caveovy přednášky. Nějak zpřítomňují ten, ehm, zázrak hudby, díky němuž se i ten nervní a trochu zmačkaný pán z Austrálie spolu se svými značně opotřebovanými spoluhráči s nástupem na pódium proměňují v krále vyzařující moc, suverénní srdcerváče.

Na filmu je pozoruhodná i jedna velká absence. Caveovy hovory sice často zabrousí k minulosti, jeho slavné kusy z dřívějších let, ty písně, díky nimž jsou lidé ochotní dívat se na filmy o něm, ve 20 000 dnech prakticky nezazní – na rozdíl od skladeb z jeho poslední desky prováděných ve studiu i naživo. Snad je za tím uvědomění si prosté skutečnosti, že co bylo, bylo, že tvůrčí člověk je vždycky na začátku, v bodě nula. V emocionálně působivé pasáži z koncertu autoři do záznamu ze současnosti rychle prostříhávají obrazy z vystoupení Nicka Cavea v dávnějších dobách. Minulost se zpřítomňuje, vždycky je vlastně přítomná a taky nadobro ztracená, pohlcená časem. Je v tom melancholie člověka, marně se snažícího udržet vše v paměti (Cave ve filmu také mluví o strachu ze zapomínání) a přitom to nějakým způsobem prožívajícího každý den, pro nějž jsou ty obrazy „slavné minulosti“ poselství, dědictví i zátěž. Nesou také patos, plynoucí už jen z toho, že tenhle zápas vede. Koncertní scéna se přelije do finále, v němž umělec přednese cosi jako konfesi tváří v tvář moři. Velká slova v jaksi velkém aranžmá – pro někoho tohle může být už trochu moc. Za takovým odmítnutím ale může být i principiální odmítnutí snahy velké věci vůbec zkoušet, člověk si u toho přece tak snadno natluče ústa. Jenomže – i z takových nezdarů mohou jednou vyrůst legendy, to ostatní je většinou jen provoz.