Mluví-li se o současnosti jako o „zlatém věku televizního seriálu“, podepírá se to tvrzení už příklady děl, jejichž budoucí status nesmrtelné klasiky se bere jako samozřejmost – Breaking Bad (Perníkový dědek), monumentální sága lidského pádu, zločinu. The Wire (Špína Baltimoru), působivý a detailně prokreslený obraz města jako dysfunkčního organismu s množstvím přesvědčivě zachycených postav. Mad Men, převelice stylový obraz šedesátých a sedmdesátých let a změn, jež Americe přinesly, i úvaha o prchavosti a nenaplnitelnosti snu o nalezení smyslu v hromadění zážitků a statků.

Díla, jež tyhle „pilíře“ vystřídala, možná nedosáhnou jejich pověsti, možná jsou i jejich ambice skromnější. Ale stejně, najdou se mezi nimi kousky kvalit až nečekaných – třeba právě vzhledem ke zdánlivé nenáročnosti jejich premisy, od níž by člověk čekal spíš prvoplánovou zábavu než něco hlubšího. Jednoho například poněkud udiví, když ho seriál – který zpočátku poutal pozornost šikovnou a v té době někdy trochu sentimentální evokací 80. let, výstředními parukami, jež se střídaly na hlavách dvojice hrdinů a velmi zdatně provedenými akčními sekvencemi – dovede k dumání nad údělem a šancemi jednotlivce ve složitém světě, možnosti jeho autonomie v něm a matoucí nejednoznačnosti morálních voleb.

Mám na mysli špionážní seriál The Americans (v Česku ho Prima začala vysílat pod názvem Takoví normální Američané), jeho třetí sezona právě skončila. Asi nikoho nepřekvapí, že ti Američané z polopatického českého titulu zas až tak normální nejsou. Vlastně to nejsou ani Američané. Philip a Elizabeth Jenningsovi (Matthew Rhys a Kerri Russellová) jsou sovětští „ilegálové“, vycvičení špioni, kteří byli v USA vysazeni už v útlém mládí, žijí tam jako spořádaní manželé, kteří spolu provozují cestovní agenturu, mají dvě dospívající děti. To všechno je ale jenom krytí – skutečnou prací dvojice je řídit sovětské agenty, nasazovat odposlechy a vůbec provádět často dost divoké akce, někdy taky „mokrou práci“, po níž zůstávají mrtvá těla. Píší se navíc 80. léta, děje se toho hodně, prezidentského úřadu se ve Státech ujal Ronald Reagan, který vůči SSSR nastolil nakonec úspěšný konfrontační kurz, sovětská armáda směřuje ke katastrofální potupě v Afghánistánu a celá země pak, aniž by to hrdinové zatím tušili, ke Gorbačovově perestrojce a následné změně režimu a rozpadu.

Špioni chtějí být sami sebou

Seriál v úvodní „představovací“ sezoně sestával zčásti z jakýchsi obrazů ze života tajných agentů. Jenningsovi střídali úkoly stejně rychle jako převleky a při jejich plnění prokazovali hraničně nadlidské schopnosti. Ve vedlejších liniích se předváděl život na rezidentuře KGB ve Washingtonu nebo v kancelářích FBI, kde pracuje Stan Beeman, který je Jenningsovým na stopě, a netuší, že ti unikající sovětští agenti, po nichž pase, jsou v reálu jeho milí sousedi z vedlejšího domu (jedno z mála míst, kde v The Americans hraje roli zatraceně velká náhoda). Postupem doby se ale seriál spojil do jednoho proudu, stal se z něj spojitý příběh, napínavý a  emocionální, při vší barvitosti eskapád hrdinů také možná až překvapivě vážný. Ten temnější spodní proud v dalších sezonách sílil a postavy Jenningsových se vzdor všem „bondovštinám“, které čas od času předvedou, staly velmi plastickými a v něčem i reálnými, provokujícími nejenom empatii (vůči sovětským špionům ji přitom určitý typ diváka, například já, hledá celkem těžko), ale i dojem nějakého přesahu, jako kdyby dilemata a volby těch velmi specifických figur nějakým způsobem rezonovaly s nesrovnatelně všednějšími existencemi diváků.

Třetí sezona The Americans představuje v dosavadním vývoji série vrchol, ten spodní proud v ní byl také nejsilnější a nejvýraznější, vlastně už ani ne spodní. Autoři seriálu přitom nijak neubrali na vnější dramatičnosti a komplikovaně vystavěném příběhu. Udělali z něj velmi vyhrocenou a přímočarou, přitom ale ne primitivní ilustraci jednoho z paradoxů lidské existence – touhy „být sám sebou“ a nejistoty, jak takový cíl dosáhnout a je-li vůbec dosažitelný. Prakticky všechny postavy žijí ve světě velmi jasně definovaných daností, loajalit, jejichž porušení může vést k velmi drastickým následkům. Jsou součástí nějakého systému, který si nevymyslely, a který má svá jasná pravidla, funguje nezávisle na jejich vůli. Ten systém je definuje a ony zároveň cítí touhu definovat se po svém. Jsou v situaci, kdy se po nich chce, aby žily ve lži, jejich touha emancipovat se k tomu přidává lži další nebo je vnitřně paralyzuje.

Dcera Jenningsových Paige se dozví, do jaké rodiny se vlastně narodila a jaké závazky z toho pro ni vyplývají – přijmout lež a stát se její součástí. Víra, kterou pro sebe v životě (a proti vůli svých rodičů) našla, ji ale učí něco jiného. Agent FBI Stan jako rytíř velmi smutné postavy spřádá plány, jak mimo dohled svojí organizace zachránit svou milou – odhalenou dvojitou agentku – ze sovětského vězení, a do toho se těžce vyrovnává s rozpadem manželství, činí tak se vší truchlivou vážností seriózního a spořádaného muže, jenž jednou v životě pořádně ujel a právě kvůli jeho vážnosti a serióznosti ten jeho „úlet“ nabírá dosti dramatické dimenze.

Elizabeth ve dvojici agentů představuje ten v tradičním chápání „mužský“ pól. Je oddaná věci, nesmlouvavá a výkonná, pochybnosti si nepřipouští – alespoň navenek ne. Její loajalita ale prochází velkou zátěží a Keri Russellová spolu s autory dokáže dát najevo, že za tím ocelovým zevnějškem cosi divoce víří. Snad nejsmutnějším hrdinou je ale Philip, který se snaží nějak skloubit věrnost systému a rodině, přitom tuší, že to asi nebude možné. Čím dál obtížněji snáší všechny ty hrozné věci, jež v rámci svojí „pracovní náplně“ musí dělat, pochybuje o jejich smyslu a nemá s kým ty pochybnosti sdílet – moment, kdy mu během schůzky s pákistánským agentem, jehož řídí, ujede věta „pořád si připadám úplně na hovno“, je příkladem scenáristického umění odhadnout situaci, kdy je nejlepší nechat postavu co nejjednodušším způsobem a bez jakéhokoli šifrování říct, jak se věci mají. Postavy The Americans hledají cestu k sobě a trpí pochybnostmi, jestli vůbec něco takového jako já existuje. Ze světa kolem k nim doléhají matoucí odpovědi – v posledním díle sezony to jednoduše a přesně vystihuje kontrast mezi jakýmsi terapeutickým seminářem, jehož účastníkům se opakuje, aby zapomněli na všechny ty pitomosti, které mají v hlavě, a následovali impulz, jenž se jim ozývá v útrobách. Uvězněný vědec v Sovětském svazu oproti tomu vysvětluje, že jediná cesta k vnitřnímu osvobození se je v rezignaci na touhy těla, jenom pak nad člověkem „oni“ (ať je to kdokoliv) ztratí moc.

To všechno seriál ukazuje v neokázalých, ale často přesně a invenčně aranžovaných obrazech, které nejenom evokují dobu, v níž se seriál odehrává – osmdesátá léta jsou v seriálu zobrazena velmi jednoduše a evokativně, přitom bez nostalgického „fetišismu“. Obraz však jde často taky dovnitř, nějakým opět jednoduchým, a přitom netriviálním způsobem vytahuje stav ducha hrdinů na povrch. Výmluvné je, že ve světě The Americans je permanentní zima nebo přinejmenším pošmourno. Lidé v něm jsou aktéry spletitého a napínavého příběhu, zároveň ale mají cosi společného s protagonisty knih Johna le Carré, nebo dokonce Grahama Greena – osamělí a ztracení při vší cílevědomosti svého jednání ztrácejí vědomí cíle, touží po nějakém sdílení, avšak nemají s kým.

Člověk sežraný křivdou

Na hrdiny seriálu Bloodline, který na jaře dala celý najednou k dispozici streamovací služba Netflix (podobným způsobem zveřejňuje i populární House of Cards), naproti tomu permanentně svítí žhavé floridské slunce. Kamera si v něm vskutku užívá všechnu tu subtropickou květenu, jasně modré moře, idylická letoviska na plážích i malebně zpustlá místa stranou zájmu turistů. O to kontrastněji a temněji pak mohou působit dávná traumata a tajemství rodiny Rayburnových, která jsou v seriálu postupně vyjevována a docházejí v něm k ještě temnějšímu uzavření. Rayburnovi žijí na jednom z ostrovů u pobřeží, patří jim tradičně vedený hotel, jsou pilířem místní komunity.

Na rodinnou oslavu se sjíždí domů otec, matka a čtyři děti – odpovědný a trochu sucharský policista John (Kyle Chandler), svědomitá právnička Meg (Linda Cardelliniová), trochu nedospělý Kevin (Norbert Leo Butz) a černá ovce rodiny, problémový Danny (Ben Mendelsohn). Zbytek rodiny k němu přistupuje s podivnou ambivalencí – na jednu stranu se všichni bojí, co provede, zároveň je ale evidentní, že sourozenci i rodiče vůči němu cítí dluh.

Už od prvního dílu autoři dávají najevo, jaká bude pointa příběhu, že někdo zemře a kdo to bude. Zručně během třinácti dílů odhalují motivace postav a jejich historii, občas při tom používají vůči divákovi trochu nefér taktiku – dělají před ním tajemství z některých věcí, jež všechny postavy velmi dobře vědí. Bloodline je trochu rodinné drama, trochu detektivka a také melodrama, v některých ohledech může působit lacině, dialogy a vyprávění mimo obraz jsou čas od času přepjaté, stejně jako způsob prezentace minulých tajemství. Jenomže způsob vyprávění, konstrukce příběhu jsou skutečně velmi zručné; ta romantická scenerie, v níž se střídají horké dny a prudké bouře, navíc trochu toho melodramatu snese. Autorům se podařilo dát dohromady výraznou hereckou sestavu – v rolích rodičů Sam Shepard a Sissy Spaceková, uznávaný televizní herec Kyle Chandler v hlavní roli, známá modelka a herečka Chloë Sevignyová v roli krásky z traileru mírně za zenitem.

Čím ale Bloodline přesahuje standard dobře odvedené televizní zábavy je postava Dannyho. Nejenom díky tomu, že v ní výborný australský herec Ben Mendelsohn naplno uplatnil svoje ošuntělé charisma. Hlavně to je fascinující figura, v něčem navíc velmi současná. Člověk, který kdysi byl traumatizovaný, jistým způsobem asi i zrazený (jakkoli je otázka viny v jeho případě v něčem dost ambivalentní). To trauma v něm žije dál, způsobem, který má nějakou hloubku. Zároveň je ale Danny natolik fixovaný na svůj status oběti, že mu to brání vést alespoň trochu normální život, zbavuje ho to schopnosti sebereflexe a vede k chování až monstróznímu. Autoři ale zároveň dokázali, aby to monstrum bylo divákovi nějakým způsobem blízké, aby kromě odporu budilo také jakousi smutnou sympatii. Člověk, který má důvod cítit se ukřivděný a ve světě kolem i v lidech sobě nejbližších, hledá především důvod se v té ukřivděnosti utvrdit, ničí se tím a ukřivděnost – ať už oprávněná, nebo ne – ho rozežírá. Jak povědomé, známé a současné.