Seriál Pozůstalí, jehož první sezona právě končí na HBO, je zvláštní dílo. Je to alibistická charakteristika, uznávám. Těžko ale popsat jinak sérii, o níž se po devíti částech dá jen s obtížemi (pokud vůbec) říct, jestli je dobrá, nebo ne.

V centru příběhu Pozůstalých je jedna velká nejasnost, tajemství. Stejně tak i jednotlivé postavy mají každá nějakou svou záhadu, cosi důležitého o nich nevíme. Seriál proto může působit jako dílo, které je „poháněné“ potřebou slyšet odpovědi, dozvědět se, jak to všechno bylo. Snahou autorů takových děl je najít správnou míru „dávkování“ pravdy, vytvořit očekávání a udržovat je, tak trochu je uspokojovat, za každou zodpovězenou otázku ale postavit nějakou další. S Pozůstalými ale může být potíž – chybí nejenom odpovědi, ale i ty otázky. Přesněji otázka. Jedna velká, která by měla oživovat všechny dílčí typu kdo, kdy a proč.

Ta série má zjevně ambici nebýt jen zábavou, kratochvilným hlavolamem, jehož jediným účelem je právě lámání hlavy. Na to je moc chmurná, pomalá, tíživá. Záměr autorů být bráni vážně a mluvit o vážných věcech je evidentní. Po devíti hodinách ve společnosti Pozůstalých se mi ale nepodařilo odhalit, o co v tom seriálu na té hlubší úrovni jde – chyba může být na mé straně, uznávám. Ano, zmizí-li ze světa nevysvětlitelně dvě procenta lidské populace, budou z toho mít ti pozůstalí hlavy zamotané a ztěžklé. Chápu. V čem ale ten pečlivě vykreslovaný fiktivní svět, v němž se tohle odehrálo, souvisí s tím dnešním, jaký jeho rys zrcadlí, amplifikuje, zkoumá? Těžko říct.

Když kosmos krutě žertuje

Pozůstalí jsou adaptací stejnojmenné knihy Toma Perrotty, který se podílel i na scénáři. Děj seriálu se od předlohy značně odchyluje (alespoň dle synopse na Wikipedii soudě). Víc je ale zmiňovaná úloha druhého autora – Damona Lindelofa, jednoho ze spolutvůrců Ztracených. Ta pověstná série je v souvislosti s Pozůstalými připomínána jako meta i jako memento – dílo, jež po několik let dokázalo udržovat publikum v napjatém čekání na „velkou odpověď“, která nakonec skutečně přišla... a kdekoho zklamala.

Seriál se odehrává v hodně blízké budoucnosti (anebo nějaké alternativní současnosti), tři roky poté, co nevysvětlitelně zmizela část lidstva. A to doslova – ve zlomku sekundy po nich nebyla ani stopa, zůstala prázdná auta uprostřed silnice, opuštěné dětské postýlky, na zemi věci, jež ještě před okamžikem kdosi držel v ruce, a tak dále. Pro amerického diváka jistým způsobem familiární situace – některé fundamentalistické, apokalypticky zaměřené církve předpokládají příchod „Rapture“ – momentu nanebevzetí těch nejctnostnějších, po němž ovšem bude život na zemi pokračovat. Těžkým údělem takto „pozůstalých“ se zabývala komerčně velice úspěšná knižní série Left Behind, k níž Perrottův a Lindelofův seriál svým názvem (The Leftovers) ironicky odkazuje.

V jeho světě se to „nanebevzetí“ odehrálo bez nějakého zjevného klíče, zmizeli z něj lidé, kteří se okolí nijak nevymykali, mnozí z nich měli ledacos na svědomí. Neexistuje ani žádná indicie ohledně toho, kam zmizeli, jaká moc za jejich zmizením stála, co to celé má znamenat. Spíš než jako zásah vyšší moci to působí jako nevysvětlitelný, absurdní vtípek netečného kosmu. Svět, v němž žijí seriáloví pozůstalí, je místo, které ztratilo vůli k životu. Většina se snaží udržet iluzi toho, že všechno je jako dřív, čemuž ovšem nikdo nevěří, společné rituály připomínání památky zmizevších jsou vyprázdněné a plné dutě a nepřípadně znějících velkých slov, jimž málokdo věří. Rodinným příslušníkům zmizelých se vyplácejí kompenzace, objevují se také různé nové sekty, z nich nejvýraznější je „Guilty Remnants“ – podivné společenství v bílém, jehož členové mlčí, kouří jednu od druhé a vůči okolí vystupují s jakousi stoickou krutostí, sabotují jejich snahy „jít dál“.

Když je všude kolem marnost

V centru příběhu je rodina Kevina Garveyho (Justin Theroux), šéfa policie v malém městě na východním pobřeží. Jeho manželka se přidala ke GR, dospívající dcera s ním má konflikty, nevlastní syn se toulá Amerikou a plní přitom poslání šéfa mesiášské sekty, který je dost možná, ale nikoliv nutně padouch. Kevinův otec a předchůdce ve funkci se zbláznil a hrdina má podezření, že něco takového může potkat i jeho – trpí výpadky paměti, vidí nevysvětlitelné věci. Autoři se snaží postihnout i životy lidí z okolí Garveyových, zachytit ten zraněný svět v celé šíři. Činí tak s neochvějnou vážností – v budování situací, tempu, obraze, zvuku (elegantně tragická hudba Maxe Richtera). Čas od času se jim daří dosáhnout nějaké přesvědčivosti, síly, především v těch pasážích, kdy od fresky přejdou k portrétům – dvě nejlepší dosavadní epizody bez širšího kontextu sledovaly dvě různé a v dosavadním ději ne vysloveně významné postavy. Ta přehlídka deprese ale často jako kdyby postrádala nějaký hlubší účel. Třeba ho ani nemá, třeba jsou Pozůstalí – jak někteří američtí kritici soudí – metaforou právě deprese, té čím dál rozšířenější civilizační choroby, kterou autoři nechali onemocnět celý svět, konfrontovaný s ničivou a smysl beroucí silou, nevidící východisko. A Guilty Remnants svým způsobem jsou kult, který depresi staví na oltář – jeho pravidla jsou mlčet, protože slova nemají význam, destruktivně se chovat a připomínat okolí marnost všeho...

Zrovna vesele to nezní a moc veselé to tedy není. Autoři Pozůstalých jako kdyby si vytkli dva protichůdné záměry: zachytit přesvědčivé portréty lidí, kteří utrpěli velkou ztrátu a nemají před ní kam uniknout, protože spolu s nimi ji utrpěli všichni ostatní. Možná se pokusili postihnout žal a zvlášť jeho dnešní západní podoby včetně jejich limitů. Zároveň ale také chtějí vyprávět nějaký složitý příběh, jehož mechanismus je třeba udržovat v chodu. V těch nejlepších soudobých seriálech se story a téma navzájem posilují, umocňují. Pozůstalí přes značné dílčí kvality působí dojmem spíš opačným. Před posledním dílem první série trpím podezřením, že příběh nakonec Pozůstalé zválcuje, že autoři vyrazí cestou velkých šoků a uměle navozených tajemství. Ještě aby se ukázalo, že se to všechno Kevinovi jenom zdálo. To bych asi taky propadl depresi.