Klasik prohrává s počítači
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Žánrové filmy bývají někdy stavěny do protikladu vůči těm uměleckým, oblíbeným odporným výrazem řečeno „artovým“. Tvorba amerického režiséra Michaela Manna – nebo alespoň to nejlepší z ní – přesvědčivě dokládá, že takové z mnoha důvodů překonané dělení je opravdu nesmysl. Mannovy filmy zároveň nejsou jaksi na půli cesty, kříženci ve smyslu napůl to a napůl tamto. Jsou stoprocentně žánrové, někdy vyprávějí v něčem velmi jednoduchou napínavou historku, v níž účinkují velmi jednoduše načrtnuté lidské typy, a dotýkají se známých a často ztvárňovaných témat – zhusta je to blízkost antagonistů, těch přitahujících se protiv.
V Mannově klasice Miami Vice (2005) se dá vidět v mnoha ohledech konvenční historka o dvou drsňáckých policistech, jedné orientální krásce a bezohledném kolumbijském gangu. Způsob, jímž režisér o podobných „triviálnostech“ dokáže vyprávět, je ale posouvá někam dál, k jakémusi svalnatému lyrismu, básnivosti, jež se dotýká čehosi hlubšího, co přitom zůstává nepojmenováno, neanalyzováno, jen neurčitě tušeno. Ty nejlepší obrazy z Mannových filmů rezonují potemnělou silou, prchavé momentky ze světa, kde žhavé světlo dne i temná noc nesou nějakou tichou otázku, kolem níž probíhají hrdinové zaměstnaní akcí, soustředěni na ni, aby se na malou chvilku zastavili a v nějakém tichém okamžiku ji na sebe nechali dolehnout.
Nový režisérův film Hacker (Blackhat) patří v rámci Mannovy filmografie k těm jednoznačně slabším, přesto ale v rámci soudobé žánrové produkce představuje příklad toho lepšího. Je to „Mann light“, trochu moc uzpůsobený momentálně převládajícím zvyklostem. Mann a spoluautor scénáře Morgan Davis Foehl tentokrát variují často používaný příběh o zločinci, kterého okolnosti donutí angažovat se na straně dobra. Tím kriminálníkem je Nick Hathaway (Chris Hemsworth), velmi nadaný hacker, odsouzený na dlouhé roky za počítačové zločiny. V Číně ale dojde ke kybernetickému útoku na atomovou elektrárnu, podobným způsobem si někdo zahraje s americkou burzou. Americké a čínské úřady se ve vyšetřování jaksi zdráhavě spojí, za Číňany se pátrání účastní vzdělaný specialista Chen (Leehom Wang), pomáhá mu talentovaná sestra Lien (Wei Tang). Chen se s Nickem zná ze školy a věří, že jedině on dokáže chytit tajemného hackera, jenž se zjevně nezastaví před ničím. „Koprodukční“ americko-čínské pátrání zavede tým z Ameriky do Číny, Hongkongu, Malajsie a Indonésie. Počítačoví specialisté během něj dokážou, že stejně jako s myší a příkazovým řádkem si rozumějí s pistolí, rozbitou lahví a dalšími pomůckami sebeobrany – a že se vůbec v mnoha ohledech vymykají zažité představě typického „ajťáka“.
Je-li premiéra filmu v USA stanovena na leden, bere se to většinou jako špatné znamení. Začátek roku je odkladiště snímků, od nichž se toho moc nečeká, time out po podzimu a začátku zimy – po období premiér oscarových kandidátů. Vůči Hackerovi to bylo trochu kruté, ten film přeci jen nějaké kvality má, několik scén je v něm silných, až strhujících. Vyprávění vtahuje a ani při dvou a čtvrt hodinách to není nudný film. Působí ale kompromisně, jako kdyby autoři jeli jen na půl plynu, občas režisér sklouzne k obrazové i scenáristické tuctovosti, občas recykluje situaci, kterou použil už jindy. I tak ale dojde na pár velmi mannovských momentů, sledů obrazů zdánlivě nahodilých, snímaných jako by těkavě, nesoustředěně, a přitom velmi promyšlených, z nichž se složí silná, a přitom prchavá imprese. Zůstane ale právě u těch jednotlivostí – záběrů nebo sekvencí. Jako celku toho Hackerovi dost chybí.
Problém může představovat obsazení hlavní role. Ne že by Chris Hemsworth hrál špatně, australský krasavec se ale do toho filmu moc nehodí svou... jak to říct... prvoplánovou pohledností, která neladí ani s postavou, ani s režijním stylem – trochu z toho Mannova světa čouhá. V Hackerovi taky chybí silný protivník: Nickův soupeř je po velkou většinu filmu nepřítomný, a když se nakonec ukáže, je to trochu zklamání – vida, jakýsi padouch. Jeho motivace je plus minus obyčejná, prezentovaná způsobem, jenž v něm neotevírá nějaké černé hlubiny. Finální střet tak – navzdory grandiózní stylizaci – nemá velkou váhu, spíš je to takový přípodotek, součást sestavy povinných cviků. Problematické je svým způsobem téma, zločin, který probíhá tak, že si někdo sedne k počítači. Mann a jeho tým jdou na jeho vykreslení obvyklou cestou – digitálně animovanými jízdami po kabelech, jimiž běhají všelijaké ty nuly a jedničky. Mezi podobnými sekvencemi ta z Hackera vyčnívá, stejně ale... téhle potíže s realitou počítačů se film asi hned tak nezbaví. Co s tím? Pokud nikdo nepřijde na to, jak tuhle skutečnost zajímavě zachytit, asi nezbude než něco provést s tou realitou...
Hacker (Blackhat), USA 2015. 132 min. Režie: Michael Mann, hrají: Chris Hemsworth, Viola Davis, Holt McCallany, Wei Tang, Lee-Hom Wang aj.