Tag: západní kultura

Články k tagu

Svět Salmana Rushdieho

„Je legenda“ – řekla o Salmanu Rushdiem jeho afroamerická kolegyně Toni Morrisonová a nemýlila se v tom, že málokterý autor se svým životem a dílem stal symbolem svobody slova tak jako on. Zopakujme jen, že na něj byla krátce poté, co vyšla jeho próza Satanské verše, vyhlášena fatwa. A že loni v létě po útoku ve státě New York přišel o oko, a proto vydání zatím posledního románu Victory City nepodporoval osobně. A že jako umělec narozený roku 1947 v Indii, leč dlouhodobě pobývající ve Velké Británii, odkud před třiadvaceti lety přesídlil do USA, představuje jakýsi civilizační most mezi Východem a Západem.

„Politicky korektní James Bond je komický.“ Svoboda slova na Západě je v ohrožení, řekl Rushdie

Indicko-britský spisovatel a autor kontroverzního románu Satanské verše Salman Rushdie poděkoval svým zachráncům, převzal cenu za odvahu a varoval před slábnoucí svobodou slova na Západě. Poprvé od loňského srpna, kdy přežil pokus o atentát, tak romanopisec vystoupil na veřejnosti a nečekaně se zúčastnil galavečera amerického PEN klubu v New Yorku. Spisovatel zde převzal cenu za odvahu, varoval před slábnoucí svobodou slova a kritizoval cenzuru knih Iana Fleminga, Roalda Dahla a Agathy Christie.

Několik zastávek na cestě ke zrušení člověka

Když u nás lidé zabývající se politikou slyší o západních kulturních válkách, jejich první impulz bývá mávnout nad tím rukou: Netahejme to do politiky, je to osobní, intimní záležitost. Bohužel, i o této válce platí to, co o jiných – můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás. A transgenderismus, nejbizarnější projev této války, se už o nás zajímá. Přednedávnem vyšel na webu Refresher článek, jenž shromáždil stížnosti pacientů sexuologa Petra Weisse, jednoho z těch nemnoha „strážců brány“, kterou u nás musí projít každý zájemce o změnu pohlaví

Co přijde po globalizaci?

Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství.

Smrt jako sociální systém

Kanadský módní řetězec La Maison Simons letos přišel opravdu s neobvyklou reklamou. V klipu zhruba třicetivteřinovém se rychle střídají scény, v nichž se stále ta samá sedící žena objevuje v nejrůznějších prostředích. Jednou na kraji moře, jindy v hlubokém lese, pak na nějaké oslavě. Do toho ženský hlas říká: „Poslední nadechnutí jsou svatá. Když si představím své poslední dny, vidím bubliny, vidím oceán, vidím hudbu. I nyní, kdy žádám o pomoc s ukončením svého života, stále existuje tolik nádhery, jen musíte být odvážní, abyste ji viděli.“

Válka na Západě

V poslední době už nelze pochybovat, že probíhá válka – zuřivá válka proti západní civilizaci. Není tomu ale tak jako kdysi, když se střetávaly armády a vyhlašoval vítěz. Dnes čelíme neúprosnému ideologickému útoku na samotné základy západní tradice, na všechno pozitivní, co kdy Evropa objevila a vykonala. Ta válka byla zpočátku skrytá, ačkoli mnozí z nás tušili, že něco není v pořádku. Divili jsme se, proč se najednou ozývají tak jednostranné, agresivní názory a tak nesplnitelné požadavky, léta jsme si neuvědomovali skutečný záměr nepřítele, protože útok se vedl podivným jazykem a slova ztratila svůj smysl.

Nejhorší je, že už nemusí platit nic

Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.

Tři metly Západu

Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.

Jedenácté září: milník na cestě ke společnosti dohledu

Bezprostředně po jedenáctém září mohli lidé mnohokrát slyšet a číst, že na Světové obchodní centrum útočili lidé, kteří „nenávidí naši“ svobodu. Pořádaly se koncerty, jejichž smyslem bylo dát najevo teroristům, že Západ se svého svobodného životního stylu nevzdá. No. Dá se říct, že dnes už víme, jak to dopadlo. Mnoho lidí (včetně mě) se vzrůstajícími obavami sleduje postupnou přeměnu Západu v jakousi „společnost dohledu“, v níž soukromí jednotlivce prakticky přestává existovat.

Západ se naučil víc bránit, ale akce v Iráku a Afghánistánu selhaly, míní Vondra

Západ se po teroristickém útoku před 20 lety na USA naučil víc bránit, zlepšil koordinaci zpravodajských služeb, posiloval bezpečnost lidí, někdy i na úkor osobních svobod. Velkým testem prošla Severoatlantická aliance, jež navzdory krizím a rozdílným pohledům zůstala silná a soudržná. Dopad útoku byl též ideový a konceptuální. Řekl to místopředseda ODS Alexandr Vondra, který se v srpnu 2001 vracel do Prahy zpět z Washingtonu, kde působil jako český velvyslanec.

I tehdy pálilo slunce – 20 let od 11. září

Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet let, což je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, oč vlastně šlo a co tomu předcházelo. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mosadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.

Houellebecq: Lidská komedie ze supermarketu

Ne, Michel Houellebecq nevydal novou knihu, ale už je prý napsána a čeká se na ni, jako by to měla být další zpráva o veselém konci Západu, podobně jako několik jeho knih předešlých. Ale debatovat se o něm může i v tomhle mezičase, kdy lze číst jeho právě česky vydanou biografii Denise Demonpiona nazvanou prostě Houellebecq. Ani ona však nerozkryje plně tajemství, v čem spočívá fantastická přitažlivost tohoto divného Francouze,

Masové šílenství

Naše doba propadá masovému šílenství. Vypjaté projevy znechucení na veřejnosti i v soukromí se opakují, lidé jako v horečce reagují stádně a potřebují si nepřetržitě vulgárně ulevovat. Každodenní zprávy nám předkládají důsledky takového chování, ale příčiny nám unikají. V anglosféře se často uvádí zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo brexit, jenž také šokoval humanitní vzdělance.

Za umění čistší

O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.

Jak nás vidí

Kde končí Západ? To je jedna z otázek, které člověku možná vytanou na mysli po nedávném zápase Slavia Praha – Glasgow Rangers. Ten přerostl fotbalové hřiště a stal se společenskou kauzou, která se minimálně na týden stala hlavním tématem českých médií a vůbec veřejné debaty. Nešlo o oslavu úspěchu pražského klubu, kterému se podařilo zvítězit 2:0 a postoupit do čtvrtfinále Evropské ligy. Výsledek se totiž ocitl ve stínu chování hráčů na hřišti i po zápase.

Když se z bezdětnosti stává ideologie

Začnu „šokujícím“ přiznáním: chci mít děti. Nejlépe větší počet, tři a možná i víc. Cítím se trochu nepatřičně, když o tom píšu, vždyť je to moje věc a nikoho to nemusí zajímat. Jak sama narážím na vnitřní zábrany, divím se o to víc, že je někdo nemá a svým rozhodnutím nemít dítě musí oblažit celý svět. V poslední době se roztrhl pytel s lidmi, kteří děti nemají údajně ze vznešených důvodů. Sepisují o tom deklarace a knihy, ostatní nabádají, aby se zařídili stejně.

Jak liberálové ztrácejí domov

V minulých týdnech se hodně četl esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu, který vyšel v časopise Respekt. Tento typ článku se obvykle u nás čte jako validace – podívejte, tady říká respektovaná zahraniční autorita to, co jsme si mysleli. Článek lze ale číst i jako jiné varování – před nástrahami, jaké pro nás má svět, když se nevyvíjí podle našich představ.

„The feels“ a zlatá osmdesátá

Na Letní škole Občanského institutu Saša Vondra zahájil svoji přednášku momentem z nedávného uzavřeného zasedání skupinky evropských zahraničněpolitických profesionálů v Cambridge: Když předsedající nechal účastníky hlasovat, zda z dlouhodobého hlediska představoval větší mezinárodněpolitický nebo prostě historický zlom rok 1989, anebo rok 2008 (rok pádu Lehman Brothers a rusko-gruzínské války), přiklonili se téměř všichni přítomní (většina jichž byla ze západní Evropy) k pozdějšímu datu.

Uvalme embargo na slovo Západ

Stalo se v poslední době módou pojímat kdejakou událost u nás v kategoriích „Západ“ versus „Kreml“. Když něco udělá Babiš, mladý Klaus, starý Klaus, kterékoli médium, komentátor, případně i umělec či sportovec, všechno to lze nacpat do jediného jednorozměrného mustru. Uprostřed lana, o které se přetahujeme, je bod, na kterém se měří, o kolik centimetrů jsme se posunuli na Západ nebo o kolik centimetrů nás Putinovi pohůnci posunuli směrem ke Kremlu. Je to neobyčejně hloupé, protože to přisuzuje lidem jen dva myslitelné motivy a nic mezi tím. Ale taky z dalšího důvodu. Co je to ten Západ?

Proč jsme přestali chtít naše děti

Západní společnost se potýká se závažnou demografickou krizí. Podle oficiálních statistik EU třetina všech německých žen zůstává bezdětných. Mezi absolventkami vysokých škol je číslo ještě vyšší. V naprosté většině případů se jedná o bezdětnost dobrovolnou. Státy si hledí ekonomických aspektů a dopadů na důchody, ale stárnutí populace a její úbytek o nás něco vypovídá.

Mladí v pasti pesimismu a socialismu

Mladí ve vyspělých, bohatých zemích Západu vyrůstají ve zvláštní atmosféře. Jsou první generací od průmyslové revoluce startující do života s pesimismem. To ovlivňuje jejich hodnoty a názory ve chvíli, kdy získávají právo sami rozhodovat. Volit, ovlivňovat podmínky na univerzitách, vybírat si kariéru. Společnost do značné míry funguje ve stylu sebenaplňujících se proroctví. Optimismus a důvěra přináší prosperitu a vzestup.

Diktátoři životního stylu

Novým hitem západního světa posledních let je nesvéprávnost. Postupná rezignace na kdysi základní hodnoty, jako je vůle, řád, schopnost odolat pokušení, vede k tomu, že k dospělým lidem se začínají vlády chovat jako k nesvéprávným jedincům, kteří nejsou schopni mít kontrolu nad svým životem. Snaží se je zbavit odpovědnosti a chránit před sebou samými.