Pokud má Západ přežít, musí v sobě najít energii a ducha, jež kdysi měl, vrátit se sám k sobě a přihlásit se k sobě. Odmítnout obraz Západu jako šiřitele útlaku, tvůrce systému založeného na útisku a vykořisťování. Formulovat pro sebe i svět nějakou pozitivní vizi, která by ale měla být založena na něčem hlubším, než je příslib zvyšování životní úrovně a možností spotřeby. Tenhle imperativ obnovy včetně oživení nějaké tradice zní západní veřejnou debatou (nebo jedním jejím ideovým segmentem) dost silně. V diskusích o tom, co by západní civilizace měla v zájmu vlastního přežití ve svém životě výrazněji zviditelnit, často zaznívá výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“. Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství (nebo judaismu) jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání.

Takový postoj je teď označován termínem „kulturní křesťanství“. Definují se tak někteří politici, třeba předsedkyně britských konzervativců Kemi Badenochová, o křesťanství nikoli jako o něčem živém, ale jako o dědictví, o něž je třeba pečovat, mluví i její konkurent ze strany Reform UK Nigel Farage. Za „kulturního křesťana“ se označuje i Richard Dawkins, nejvýraznější představitel hnutí tzv. nových ateistů počátku století, který uznává, že výhody západní civilizace souvisejí s jejími křesťanskými základy. „Mám rád hymny a vánoční koledy, v křesťanském étosu jsem jaksi doma,“ říká s tím, že je rád, že žije v křesťanstvím formované zemi, přičemž z té víry ale nesdílí „ani slovo“.

Kanadský psycholog Jordan Peterson, světoznámý veřejný intelektuál, se křesťanstvím ve svých textech a vystoupeních intenzivně zabývá. Publikoval cyklus přednášek o knize Genesis, loni vydal knihu My, kdo zápasíme s Bohem, v níž se rovněž snaží interpretovat biblické texty. Na otázku, jestli v Boha skutečně věří, ovšem odpovídá s velmi květnatou vyhýbavostí. V únoru v Londýně uspořádal druhou konferenci svojí Aliance pro zodpovědné občanství, před tisíci diváků tam vystupovaly mnohé osobnosti – mediální, politické, intelektuální – konzervativního a (v klasickém smyslu) liberálního prostředí. Peterson promluvil o tom, že západní společnost musí překonat infantilní potřebu okamžitého uspokojování tužeb jednotlivce a úsilí o moc pro moc samu. Nahradit by je měla dospělejší společnost založená na ochotě k oběti, pro blízké i širší komunitu. Pomocí složitě konstruovaných vět popisoval cosi blízkého křesťanství, aniž by to ovšem jmenoval. V rozhovoru s Petersonem se za kulturního křesťana označil i Elon Musk. Nepovažuje se sice za zbožného člověka, ale Ježíšovo učení má za dobré a moudré, křesťanská víra podle něj „přináší lidstvu největší štěstí, a to nejenom vzhledem k přítomnosti, ale i všem budoucím generacím“.

Za text, který velmi přehledně shrnuje ideály kulturního křesťanství, bývá mnohými považován článek Ayaan Hirsi Aliové z roku 2023. Jeho autorka je známá publicistka a aktivistka, narodila se v Somálsku, vyrůstala v muslimském prostředí, zamlada sympatizovala s islamistickým Muslimským bratrstvem, aby se vyhnula vynucenému manželství, požádala o azyl v Holandsku. Na Západě se od islámu odvrátila a stala se jeho plamennou kritičkou, jako přesvědčená ateistka tepala náboženství obecně. Mnoho lidí proto překvapila její konverze ke křesťanství, již se v textu pokusila vysvětlit.

„Západní civilizaci ohrožují tři odlišné, ale propojené síly: oživení velmocenského autoritářství a expanze ze strany čínských komunistů a putinovského Ruska, vzestup globálního islamismu, který může proti Západu mobilizovat obrovské masy lidí, a virální šíření woke ideologie, jež rozežírá morální základ nastupujících generací. Snažíme se ty hrozby odvrátit moderními sekulárními prostředky, porazit je ekonomickým, diplomatickým a technologickým úsilím, uplácet, přesvědčovat, usmiřovat se, dohlížet. (...) Ty obrovské hrozby ale neodvrátíme, pokud nedokážeme zodpovědět otázku: Co nás spojuje? Odpověď ,Bůh je mrtev‘ se nezdá dostačující, stejně jako pokusy najít útěchu v ,mezinárodním řádu založeném na pravidlech‘. Věřím, že jediná věrohodná odpověď spočívá v naší touze udržet dědictví židovsko-křesťanské tradice. To dědictví sestává z propracovaného souboru idejí a institucí, jejichž smyslem je chránit lidský život, svobodu a důstojnost – od národního státu a vlády práva až po instituce vědecké, zdravotnické a vzdělávací.“

Tohle odůvodnění bylo pak často kritizováno jako projev minutí se s esencí křesťanství. Aliová ho podle mínění kritiků chápe jako důležitý nástroj k dosažení nějakého společenského účelu – udržení a dalšího rozvoje západní civilizace. Jenomže smysl křesťanství spočívá v něčem jiném. Není to způsob organizace společnosti, není to politický program, nestanovuje politické cíle, nastolení nějakého přesně definovaného řádu. Aliová později svůj text ještě rozvedla a popsala svůj obrat jako událost v něčem velice intimní: kulturněkřesťanskou konverzi pojímá spíše jako víru, jako cosi prospěšného primárně společensky – přispívá podle ní k sociální kohezi, „vychovává“ zodpovědnější občany, dává lidem v krizových situacích možnost se kolem něčeho semknout a podobně. V populární knize Panství kříže (Dominion) to obsáhle dokazuje známý britský historik Tom Holland, že mnohé koncepty a principy, jež dnešní sekulární západní člověk považuje za zcela samozřejmé a univerzální, jsou velmi specificky křesťanské. Nakonec i kritika početných a vážných selhání církví a ke křesťanství se hlásících společností často vychází z jejich konfrontace s ideály křesťanského učení. Kulturní křesťanství se tím učením ovšem nezabývá nijak široce. Soustředí se na instituce, zásady, díla a další součásti dědictví, všechny ty „vedlejší účinky víry“, které ovšem chce postavit do jejího středu, aby tam nahradily Boha. Jako kdyby měl Západ sám sebe podrobit jakési autosugesci, přesvědčit se, že zase věří, a žil podle toho.

Tuhle představu odmítá třeba Tara Isabella Burtonová, americká autorka mladší generace a katolická konvertitka. Kulturní křesťanství podle ní může být účinné jako nástroj kulturní války a boje proti „kulturnímu marxismu“. Vzdání se „srdce vlastní doktríny“, víry ne v nějakou abstrakci nebo metaforu, ale v realitu jedné specifické události (Ježíšova ukřižování a vzkříšení) se ale podle Burtonové stává symptomem a vyjádřením moderního úpadku. Nezastavuje ho, ale naopak urychluje. Vede „k hlásání evangelia založeného na Slovu synonymním ne s realitou Božího stvoření, nýbrž lidské spekulativní fikce“. Víra kulturních křesťanů podle ní představuje „zbožnění kultury pro kulturu, civilizace pro civilizaci“.

Kritici kulturního křesťanství ho mají za svým způsobem zvrácené, vidí v něm víru vzhůru nohama. Patří mezi ně taky Paul Kingsnorth, anglický spisovatel a někdejší ekologický aktivista, který se obrátil k pravoslaví. Narativ „civilizačního křesťanství“ naprosto odmítá, protože smyslem víry podle něj rozhodně není vytvářet civilizaci. Moderní kapitalismus je podle něj navíc s křesťanstvím v nesmiřitelném rozporu. Svůj postoj Kingsnorth vyjádřil v dosti diskutovaném textu s příznačným titulem Proti křesťanské civilizaci. „Západ vybudovali mniši stejně jako vojáci a vybudovali tu jeho trvalejší část. V srdci věci je modlitba, v srdci věci je Kristus. Snažit se pracovat pozpátku – vybudovat stejné tělo jako dřív, ale bez srdce – je nemožné. Představa předstírání křesťanství, protože oceňujeme jeho plody, chceme je zpátky a moli bychom toho tak dosáhnout, je slepá ulička.“

Ať už je křesťanská civilizace v jádru pomýlený koncept, nebo největší lidský výkon dějin, jsou lidé na dnešním Západě jejími dědici. Dennodenně procházejí jejími kulisami, slyší její ozvěny, aniž by jim třeba plně rozuměli. Když stojí před nějakým památníkem křesťanství, ohromující katedrálou, před níž se řadí zástupy turistů, lačných po „poznání“, nebo venkovským kostelíkem zasazeným do krajiny, kde osamělého cestovatele může zasáhnout dříve neslyšená intenzita ticha, vidí kulturní křesťané i jejich kritici totéž, vnímají to ale jinak. Jeden jako svědectví minulé velikosti, kdy lidé byli schopni ohromných výkonů, a je proto ji potřeba oživit, najít její energii a obrátit ji k budoucnosti. Druhý jako výraz snahy těch dávných lidí podat svědectví o setkání se silou, jež přesahuje člověka i jeho výkony, stojí mimo čas historie a vývoje civilizací, jejich vzestupů i úpadků.