KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Jedenácté září: milník na cestě ke společnosti dohledu

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Jedenácté září: milník na cestě ke společnosti dohledu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bezprostředně po jedenáctém září mohli lidé mnohokrát slyšet a číst, že na Světové obchodní centrum útočili lidé, kteří „nenávidí naši“ svobodu. Pořádaly se koncerty, jejichž smyslem bylo dát najevo teroristům, že Západ se svého svobodného životního stylu nevzdá.

Psaly se texty o tom, že při rozhodování se mezi svobodou a bezpečností je lepší volit první –⁠ nebo aspoň být ostražitý, aby omezení svobody kvůli bezpečnosti nebyla zbytečně velká a netrvala zbytečně dlouho.

No. Dá se říct, že dnes už víme, jak to dopadlo. Mnoho lidí (včetně mě) se vzrůstajícími obavami sleduje postupnou přeměnu Západu v jakousi „společnost dohledu“, v níž soukromí jednotlivce prakticky přestává existovat, je neustále zkoumáno a vyhodnocováno. Člověk se může utěšovat nadějí, že ty dohlížející autority jsou v zásadě benevolentní (i když v případě třeba velkých internetových firem je ta blahovůle jistě sporná), neexistuje ale záruka, že to tak vydrží –⁠ pokud se k té akumulované „informační moci“ dostane někdo vedený zlou vůlí, bude mít jistě co zneužívat. Možnosti tu jsou. Samozřejmě především kvůli překotnému technologickému vývoji. Ale také kvůli smířenosti lidí se stavem věcí, uvyklosti na něj, ochotě přistoupit na zvyšující se dohled výměnou za různé služby nebo pocit bezpečí.

Jedenácté září v tom ohledu představovalo přelom, přineslo obrovský nárůst dohlížecích pravomocí tajných služeb, ve Spojených státech a během války proti terorismu i jinde. Státní složky získaly přístup k obrovskému množství informací. Otevřely se dveře, které by už šlo jen těžko zavřít, vyplývá to z povahy lidských institucí a snad i lidí obecně.

Ta moc se postupem doby jaksi decentralizovala a snad i „demokratizovala“, na Velkého bratra si dnes může hrát každý, společnost dohledu mu dává možnost být nejenom objektem dohledu, ale i dohlížitelem. Míru dozoru pak je možné průběžně odůvodňovat různými výjimečnými stavy, tou či onou hrozbou, jež vyžadují mimořádná opatření, která se ale v tom opakovaně vyhlašovaném a fakticky permanentním stavu ohrožení stanou kontinuálními.

Jedenácté září nepochybně bylo mimořádnou a strašnou událostí, představa možného globálního konfliktu mohla ospravedlňovat ledacos. Dnes už podobně „velká“ odůvodnění nepotřebujeme, stoupenci dozoru nad debatami na internetu a vyvozování důsledků z nich jsou schopni zcela vážně argumentovat tím, že slova (třeba urážlivá) jsou rovna násilí a představují bezpečnostní riziko. Odpor proti dohlížení, pokud je vůbec nějaký, bývá často spíš účelový, založený ne na principech, ale na rozdílných představách, kdo by měl dohlížet a na koho; ti, kdo se dnes cítí ohroženi, se často v skrytu duše těší, až budou dohlížet sami.

Dá se říct, že ta debata zpřed dvaceti let o volbě mezi svobodou a bezpečností, tedy nějakou mírou rizika, je prozatím uzavřena, bezpečnost zvítězila na celé čáře. Jako kdyby žádné nebezpečí nebylo dost malé na to, aby se mašina dohledu udržela v chodu. Je asi snadné se s tím smířit, když jeden žije v přesvědčení, že předmětem dohledu budou vždy ti druzí, ti špatní. Jednou se nám ten nedostatek představivosti může šeredně nevyplatit.