V poslední době už nelze pochybovat, že probíhá válka – zuřivá válka proti západní civilizaci. Není tomu ale tak jako kdysi, když se střetávaly armády a vyhlašoval vítěz. Dnes čelíme neúprosnému ideologickému útoku na samotné základy západní tradice, na všechno pozitivní, co kdy Evropa objevila a vykonala. Ta válka byla zpočátku skrytá, ačkoli mnozí z nás tušili, že něco není v pořádku. Divili jsme se, proč se najednou ozývají tak jednostranné, agresivní názory a tak nesplnitelné požadavky, léta jsme si neuvědomovali skutečný záměr nepřítele, protože útok se vedl podivným jazykem a slova ztratila svůj smysl.

Čím dál víc se mluvilo o rovnosti, ale rovná občanská práva dnes nikoho nezajímají. Zastánci antirasismu se otevřeně vyjadřují rasisticky. Často skloňují slovo spravedlnost, ale v jiném než právním významu, jako by se chtěli mstít. Důsledky nového agresivního hnutí se už delší dobu projevují v plné síle a je zřejmé, že toto hnutí útočí na všechno, co představuje Západ, jeho minulost, přítomnost i budoucnost. Jsme v nepřetržitém proudu osočování a trestnou výpravu nelze zmírnit, natož zastavit.

Není podivné, že občané západních států na třech kontinentech musí neustále poslouchat, že jejich legitimní existence, ne-li uznání jejich slušnosti, závisí na jejich ochotě přijímat miliony migrantů a co nejrychleji změnit své demografické složení, kdežto Číňané, národy Dálného i Blízkého východu a Afriky si mohou svou identitu zachovat? Na konci 21. století budou stejné jako dnes, kdežto od zemí Západu se očekává, že se z gruntu promění. Co se to vlastně děje a kdo se pokouší vyvést naši společnost z rovnováhy? V průběhu času se obyvatelstvo každého státu do jisté míry mění, my ale dnes místo přívětivých argumentů stále slyšíme jen stěží ukrývané nenávistné příkazy.

Mnozí lidé v Evropě se domnívají, že jejich stát se dopustil nějakého hrůzného zločinu a oni se za něj nyní musejí omlouvat a kát. Západ se stal neřešitelným problémem, a má proto sám sebe zlikvidovat. Ještě šílenější jsou však veřejné diskuse o rase. Pokud někteří integrovaní přistěhovalci západní kulturu uznávají, nebo dokonce obdivují, tak prý zaprodali své etnické druhy: vyžaduje se od nich nepřátelská skupinová loajalita. Nejlépe je to vidět v Americe, kde se konzervativní černoši oslavující Západ považují za odpadlíky a vysloužili si ty nejvulgárnější nadávky. Za svou oddanost vůči společnosti, v níž žijí, mají být trestáni, kdežto extremisté usilující o zničení soudržné společnosti se uctívají.

Je paradoxní, že se zároveň považuje za nepřístojné vyjadřovat se tímto způsobem o nezápadní společnosti, i kdyby se tak jako komunistická Čína dopouštěla nepředstavitelných zločinů. Západní zákazníci nakupují čínské oděvy a nikdo nevyhlašuje bojkot značce „made in China“. Ta ostudná není, a přestože se v Číně dějí hrozné věci, zachází se s ní jako s normálním slušným státem. Spisovatelé, kteří zakazují, aby se jejich knihy vydávaly v hebrejštině, se radují z každého čínského překladu.

Inu, Západ je zřejmě nutné soudit podle odlišných měřítek. Ohledně práv žen a sexuálních menšin, a zejména pokud jde o rasismus, mluví se, jako by to nikdy v našich dějinách nebylo tak zlé, ačkoli je evidentní, že to ještě nikdy nebylo tak dobré. Pochyboval by snad dnes někdo o tom, že rasismus je ohavnou skvrnou na historii lidstva? Lidé od pradávna tíhnou k nepřátelství vůči cizincům, ale je to především – ne-li výlučně – západní společnost, která už celá desetiletí usiluje, aby se na barvu pleti nehledělo.

Vůbec nebylo nevyhnutelné, že právě západní společnost dosáhne takové úrovně snášenlivosti. Nebylo jisté, že jednou budeme žít v kulturním prostředí, jež považuje rasismus za jednu z nejodpornějších lidských neřestí. V poslední době se však mluví, jako by šlo o nějaký přelud. Zdá se, že problém rasy podléhá na Západě kyvadlu doby, nejdřív se vychýlilo k nápravě a nyní se naklonilo směrem k jakési supernápravě, aby se snad rovnost ve společnosti lépe ukotvila. Je to je velká iluze. Problém rasy se stal na Západě zlým snem. Sotva jsme se naučili rozdíly původu přehlížet, najednou se to otočilo a všechny společenské problémy se nahlížejí pod zorným úhlem rasy. Místo barvosleposti nastoupila extrémní přecitlivělost na barvu pleti. Před námi vyvstává otřesně pokřivený obraz společnosti a světa.

Tak jako všechny společnosti i západní národy podléhaly rasismu. Tím však dějiny nejsou vyčerpány, rasismus není optika, kterou lze západní společnost pochopit. Je absurdní, aby bylo vše v naší minulosti vnímáno jako rasistické.

Ale opět se tak děje výlučně na Západě, jako by rasisté nikdy neexistovali v Africe a na Blízkém východě a zejména na indickém subkontinentu. Stačí si zajet do některého „progresivního státu“ v Perském zálivu, abychom poznali, jak vypadá moderní kastovní systém. Na blahobyt vládnoucí „vyšší třídy“ tam pracují statisíce novodobých otroků bez právní ochrany, importovaná vrstva nečistých. Setkávají se s pohrdáním, nelidsky se s nimi zachází a někdy i přicházejí o život, považovaný za bezcenný. A v druhé nejlidnatější zemi světa, jak potvrdí každý, kdo Indii navštívil, stále ještě naplno funguje děsivý předsudek vůči lidem považovaným za nečisté a nedotknutelné jen proto, že se náhodou narodili v určité skupině, jež je většinovou společností odsuzována.

O tak otřesném rasismu se téměř nemluví, zato nás média krmí názory, že domovem rasismu je Západ, kde podle všech měřítek rasistický předsudek téměř vymizel a kde je naprosto nepřijatelný. A toto lživé obvinění má ještě jednu variantu: pokud vůbec někde existuje rasová diskriminace, tak jenom proto, že jsme k nim svou neřest vyvezli. Máme věřit, že snad nezápadní svět zalidňují andělé? To jen u nás je všechno pokažené a jinde všechno nevinné, pokud se tam ovšem nenakazili Západem.

Hluboká civilizační proměna

Je zřejmé, že žijeme v době hluboké civilizační proměny. Hroutí se základy společnosti a probíhá válka proti všemu, co ji ještě drží pohromadě.

Všechno, čím se naše společnost vyznačuje, co je na ní pozoruhodné a co jsme ještě nedávno pokládali za samozřejmé, se ocitlo pod palbou nenávistné kritiky. Máme-li ve válce zvítězit, musíme ji nejprve demaskovat, jinak útoky nezastavíme.

Je třeba ukázat, co se děje a co nás čeká, kdyby v dnešní studené válce strana demokracie, zdravého rozumu, občanských práv a univerzálních zásad předčasně kapitulovala. Probíhající slovní potyčky mnohdy nechápeme, máme za to, že jsou dočasné nebo okrajové, absurdní argumenty odbýváme mávnutím ruky jako zanedbatelné hlouposti pouhé verbální kulturní války. Nerozumíme-li ale záměrům a propagandě nepřátel, podceňujeme roli, jakou by mohla jejich ideologie sehrát v životě příští generace. V sázce je opravdu hodně, tak jako tomu bylo ve dvacátém století. Jsou ohroženy stejné zásady civilizovaného života. Od kritického oceňování západní kultury jsme se posunuli k jejímu radikálnímu odmítnutí.

V roce 1987 demonstrující studenti na Stanfordově univerzitě vykřikovali „Hej, hej, houpy hou, k čertu už s tou kulturou“. Tenkrát šlo o protest proti povinnému kurzu „západní kultura“, jenž měl studenty seznámit se zásadami naší civilizace. Proč tenkrát vedení univerzity před hrstkou agresivních aktivistů okamžitě kapitulovalo a zavedlo multikulturní studium? Tato událost předznamenala budoucnost.

V posledních třiceti letech západní akademické instituce Stanfordovu univerzitu slepě následovaly. Dějiny západního umění, filozofie i kultury se staly nepřijatelnými, získaly pověst trapného úsilí „mrtvých bílých mužů“, řečeno roztomilou přezdívkou, jež tak půvabně obohatila náš jazyk.

Od té doby se každý pokus udržet naživu studium západní civilizace setkává s odporem, zesměšňováním, ba dokonce i s násilím. Marně se někteří akademici pokoušeli prosadit neutrální přístup ke studiu západních dějin; okamžitě se stali terčem pomluv a zastrašování, organizované bojůvky levicových studentů bojkotovaly nebo narušovaly jejich přednášky a většinou je nepodpořili ani jejich kolegové. Když se v Austrálii vedení institutu Ramsay Centre for Western Civilisation, kde předsedou správní rady byl expremiér John Howard, pokoušelo najít univerzitního patrona, narazilo na naprosté odmítnutí. Pozitivní postoj vůči vlastní kultuře, ještě před dvaceti lety považovaný za naprostou samozřejmost, zanikl. Na studium dějin západní civilizace už ani nelze poskytnout univerzitě subvenci, žádná z univerzit si nedovolí poškodit svou pověst.

V roce 1969 uveřejnila televizní stanice BBC pod autorským vedením Kennetha Clarka pozoruhodný dokumentární seriál o třinácti dílech nazvaný Civilizace, který celkem úspěšně vysvětlil dějiny Západu milionům diváků z celého světa. Když na něj chtěla BBC po téměř padesáti letech navázat kratším seriálem Civilizace světa (plurál), vytvořila pouze nechutnou slátaninu, protože se historici zoufale snažili, aby nevzbudili dojem, že nadřazují Západ, a tak vyrobili obraz světových dějin, jenž nedává valný smysl.

Stačilo pár desítek let a z oslavy západní tradice se stal trapný anachronismus, za příběh, jenž kdysi povzbuzoval, se nyní mají lidé stydět. Kritici protestují nejen proti označení západní, někteří napadají i sám pojem civilizace, jak napsal jeden z hlavních ideologů současných rasistických antirasistů Ibram X. Kendi: „Civilizace je často jen zdvořilý výraz pro kulturní nadřazenost.“

Je celkem nevyhnutelné, a dokonce i žádoucí, aby se vychýlené kyvadlo dějin vrátilo zpět. Příběh Západu se ještě donedávna vyučoval schematicky jako rozvoj ryzího pokroku. Historická kritika a revize probíhá v každé době a je potřebná, avšak současná historiografie se stala zlomyslným pátráním po neviditelných a nedokazatelných špatnostech. Dovolíme-li takovým kritikům překrucovat a uchvátit interpretaci minulosti, tak se naše budoucnost stane peklem.

Kritici západní civilizace nabízejí alternativu. Uctívají totiž každý domorodý projev a myšlení nezápadní kultury. Chtějí porovnávat? Dobrá.

V oslavě nezápadní kultury se totiž skrývají dvě závažné nesrovnalosti. Její zastánci se vyhýbají kritice současných zločinů, které nejsou méně obludné než ty, které ve své minulosti spáchal Západ. Nepřátelské mocnosti (Čína, Rusko, Turecko a Írán) jejich slepotu rády podporují – jestliže se chce Západ sám očerňovat, nezbude mu čas, aby se zabýval ostatním světem. Druhou potíž tvoří vznik jakéhosi provinčního internacionalismu, neboť svět vůbec neprosazuje humanistické zásady západního dědictví.

V anglosféře i v Evropě vyrostla ve víře v lidská práva celá generace a považuje je za historickou globální normu. Nyní má pocit, že západní humanistická tradice selhala, kdežto nezápadní domorodé kultury jsou daleko ryzejší a osvícenější. To není okrajový nebo novodobý názor, existoval už přinejmenším v osmnáctém století. Dnes jej propagují autoři knižních bestsellerů jako Noam Chomsky nebo Naomi Kleinová. Jejich světonázor se vyučuje na západních školách i univerzitách a téměř každá významná kulturní i politická instituce je pod jeho vlivem.

Proč si to necháváme líbit?

Pomlouvačných příkladů naší minulosti najdeme v životě dnešní společnosti opravdu mnoho. Na hlavu postavená stanoviska se objevují v umění, matematice, hudbě, zahradnictví, ve sportu, a dokonce se týkají i našich stravovacích návyků. Je to opravdu kuriózní, Západ sám sebe obviňuje, že všechno koná špatně, ale co dělá dobře, to se nedovíme, dokonce ani rozvoj individuálních práv, náboženské svobody a pluralismu názorů nic neznamená. To nás přivádí k další hádance. Proč si tohle všechno necháváme líbit?

Civilizace vědy a techniky poskytla celému světu životodárné lékařské objevy, zavedla svobodné tržní hospodářství, vytrhla z bídy miliardy lidí a nyní se její kultura individuální svobody a svobodného myšlení i projevu ocitla u výslechu, stala se terčem hlubokého nepřátelství a primitivních odsudků. O západní kultuře, která zrodila umělce jako Michelangela, Leonarda, Berniniho a Bacha, se mluví takovým způsobem, jako by neměla nic pozitivního nabídnout, mládež o svých dějinách a o slavné minulosti nesmí nic vědět. Dokázal by dnes nějaký školák bez ironie a bez vytáček vyjmenovat alespoň některé objevy a vynálezy, které Západ poskytl lidstvu? Jediné, o čem se ve škole hovoří, je otroctví.

A co teprve zuřivé útoky na všechny morální zásady židovsko-křesťanské tradice, bez níž by vůbec západní civilizace nevznikla. Odnáší to už ale i sekularismus a osvícenství, které také přispěly k rozkvětu politiky, vědy a umění. Nová generace přestává chápat, jakou hodnotu má svobodné myšlení. Na svobodu projevu útočí lidé, kteří nemají nejmenší ponětí, jak se Západ vyrovnal s náboženstvím ani jak prosadil vědeckou metodologii a zlepšil kvalitu lidského života po celém světě. Kritizuje se západní elitářství a arogantní nezasloužená nadřazenost. Všechno, co je spojeno se západní civilizací, se má zlikvidovat. Na amerických pedagogických školách se budoucí učitelé školí, aby považovali názorovou pluralitu za „blbé kecy bělošských šovinistů“.

Válka proti Západu má mnoho stránek. Odehrává se v médiích i ve školách a děti ovlivňuje už od raného věku. Bují ve všech kulturních institucích. Ty jsou pod tlakem nebo se dobrovolně distancují od své minulosti. Politikům, akademikům, historikům a zejména aktivistům už dlouho procházejí nejen chybné, nepřesné nebo neuvážené názory, ale dokonce i naprosté nesmysly. Je nejvyšší čas, aby to skončilo.

Z úvodu ke knize Na Západě zuří válka. Přeložil Alexander Tomský, vydání chystá nakladatelství LEDA.