Prvního ledna 2024 se stalo něco, co pozorovatelé dlouho považovali za vyloučené: vypršela autorská práva společnosti Disney na nejstarší podobu myšáka Mickeyho, zachycenou v animovaném filmu z roku 1928 „Steamboat Willie“.

Proč vyloučené? Protože společnost Disney byla jednou z hlavních hybných sil za neustálým prodlužováním copyrightu. Když roztomilý myšák vznikl, jeho ochrana měla trvat 56 let, což už bylo samo o sobě prodloužení předešlého osmadvacetiletého standardu. Šest let před uplynutím této lhůty, v roce 1978, si Disney spolu s dalšími velkými producenty vylobbovali plošné prodloužení o dvacet let a v roce 1998, když se opět přiblížila lhůta, ještě jedno, pětadvacetileté. Tehdy už byla jejich snaha vydojit co nejvíc peněz z téhož produktu tak zjevná, že příslušnému zákonu se začalo neoficiálně říkat „Mickey Mouse Protection Act“.

To už je proti smyslu copyrightu, jak byl původně zaveden: „dojit“ donekonečna totéž dílo po čtyři generace za sebou je pravý opak kreativity. Peníze jsou přitom to nejmenší. Ta skutečně velká újma na kreativitě spočívá hlavně v tom, že nikdo jiný nesmí to samé téma bez licence rozvíjet, aby se nedostal do problémů. Takový J. R. R. Tolkien zemřel roku 1973; to znamená, že teprve roku 2044 budou moci jiní autoři bezpečně doplňovat jeho fantastický svět o další příběhy Froda, Bilba a Gandalfa, aniž by riskovali potenciální problémy se současnými nebo budoucími majiteli autorských práv. (Tolkienův syn Christopher byl k fanouškům tolerantní, ale autorská práva se vždycky dají prodat někomu, kdo je začne tvrdě vymáhat. Třeba společnosti Disney.) Je to neúměrně dlouho.

Zároveň vzniká ohromná, nepřehledná kupa děl, která jsou zjevně už poměrně stará a nikdo se o ně nestará, ale autorská práva k nim jsou neujasněná. Týká se to i softwaru, takzvaného abandonwaru, často vyprodukovaného ještě v časech MS-DOS a Windows 3.11. Dotyčné firmy už mnohdy zanikly a není nikdo, kdo by na těchto opuštěných programech vydělal byť jen dolar, ale komunita fanoušků si musí příslušné programy kopírovat mezi sebou načerno.

Dávalo by smysl reformovat copyright zpět do starší podoby, kdy nějaké rozumné množství let je nárokováno automaticky (dejme tomu 20 roků od vzniku díla) a následně je nutno chráněné dílo za mírný poplatek zaregistrovat k další omezené ochraně. Pouhých 100 Kč ročně by se postaralo o to, aby se díla, která jejich vlastní autor opustil nebo si jich necení ani tolik, co jednoho lepšího cappuccina, stala dostupnými zbytku lidstva k dalšímu dotváření a přetváření. Bohužel je velmi nepravděpodobné, že se tak kdy stane. Jediné politické hnutí, které o takovou změnu usilovalo – Piráti –, se nechalo dávno zatáhnout do standardních kulturních válek na straně progresivní levice a na svůj původní program zapomnělo. A v absenci politických tlaků obvykle převáží zájmy lobbistů.

Aspoň ten Mickey už je konečně na svobodě.