Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství. Značky, firmy, produkty, konzumní zvyklosti, touhy i naděje se staly globálními. Silně lokální a nesdílené však zůstalo kulturní a politické podloží toho všeho, k čemuž se ještě dostaneme.

Historik by asi dodal, že stejné pocity mohli mít obyvatelé západní Evropy či Severní Ameriky i na přelomu 19. a 20. století. Ale míra provázanosti celého světa zdaleka nebyla tak velká a rozhodně se netýkala tak významné části celosvětové populace jako ta po pádu komunistického bloku. A oba zničující válečné konflikty 20. století, vždy s epicentrem v Evropě, tuto slavnou éru belle époque tak jako tak ukončily dřív, než ji mohla pocítit skutečně kritická masa globálního obyvatelstva.

To až se zapojením Číny a většiny zemí bývalého socialistického bloku do celoplanetárního trhu a s postupným otvíráním států dalších, ať už v Asii, Africe, či Jižní Americe, vznikly skutečně globální výrobní, organizační, prodejní a logistické řetězce, které fungovaly tak hladce, že je nikdo ani nevnímal. Tím, že vznikaly postupně, po malých krůčcích, nebyla otázka jejich utváření často ani předmětem politického zápasu a hlasování, spontánně vše probíhalo tak, jak to neviditelná ruka trhu umožňovala a spolehlivě a bez hluku zařídila.

Zejména v Evropě jsme si doslova vychutnávali tři příznivé větry vanoucí současně: 1) giganticky velké čínské a další nové trhy, 2) levné energie z Ruska a 3) robustní bezpečnostní deštník Spojených států. Všechny tři faktory vytvářely tak dokonalé podhoubí pro bohatnutí, jaké starý kontinent dlouho nezažil. Euforie z pádů zdí a bariér a nového „světa spolupráce“ či větší integrace byla nadto dlouho spontánní a zcela autenticky přijímaná, nikoli vnucená. O to snáz se svět otevřenosti rozléval dál a zatékal hlouběji pod povrch evropské a světové ekonomiky.

Nechceme být stejní!

Nicméně jsme v onom nadšení zapomněli na starou pravdu, že bohatnutím a vzájemnou závislostí se svět nestává nutně bezpečnějším a odolnějším. Naopak může být křehčí a zranitelnější. Zejména sázka na „westernizaci“ Číny i Ruska prostě nevyšla. Jakkoli se o to jistě upřímně a s chybami a přešlapy globální hegemon v podobě Spojených států snažil. Ne že by výsledky jeho snažení nebyly v minulosti impresivní. Dnešní Japonsko, Jižní Korea, ale i propojená Evropa jsou úspěšným výsledkem poválečné snahy Ameriky o otevřenější, svobodnější a i pro ni méně nebezpečný a méně násilný svět. Francis Fukuyama se dokonce optimisticky domníval, že vítězstvím ve studené válce takto Amerika zvítězila jaksi dějinně, jednou provždy a zcela nezvratně. Nestalo se.

V případě „země nových trhů“ (Číny) a „země levných zdrojů“ (Ruska), tedy dvou klíčových bývalých komunistických velmocí, se však stalo cosi jiného. Jejich obyvatelé sice často chtěli vyšší západní životní standard, zato jejich vládci v žádném případě nechtěli západní standard politický, právní a ústavní, nebo aspoň ne upřímně.

A každé nadechnutí se z ekonomického marasmu minulosti nečinilo z těchto zemí nudné demokracie, ale postupně spíš klasické, čím dál svému okolí nebezpečnější autokracie, s vlastními zájmy, vizemi světa a chutí dominovat. Ať už vojensky (když to nejde jinak) jako v případě Ruska, nebo jaksi „celostně“ a totálně jako v případě Číny. Řád globalizace a otevřenosti vytvářel alternativní velmoci, vyzývatele a popírače světového řádu právě té samé otevřenosti. V případě Číny pak i přímo strategického rivala Ameriky, který ji s pýchou své mnoho tisíc let trvající historie hodlá sesadit z pozice světové mocnosti číslo jedna a už se tím nijak netají.

Osudnou negativní roli v předposlední fázi tohoto strategického souboje sehrál exprezident Barack Obama, který se ve své velkorysé naivitě domníval, že tyto aspirace na ovládnutí vrcholu „světové mocenské hory“ otupí tím, že Číně a dalším podíl na hegemonii sám nabídne. Odtud projekty jako G 20 a všechny úvahy o inkluzivním světovém vládnutí, dohodách s Íránem apod. Ty si samozřejmě bytostní autokraté vždy přeloží jako slabost. Není pak překvapením, že na obamovské blouznění reagoval americký volič přesunem k opačnému extrému, tedy k Donaldu Trumpovi, který naopak deklaroval, že na vrchol kopce nikoho nepustí a bude jej hájit i se zbraní v ruce. Odkaz tolik nemilovaného Trumpa v tomto ohledu je dnes v americké zahraniční politice silnější a mezi hlavními stranami navíc sdílenější než odkaz Obamův.

Západním pozorovatelům může možná připadat paradoxní právě vývoj v Číně, protože žádná jiná země nedokázala vytáhnout tak obrovský počet lidí z chudoby za tak krátký čas jako právě říše středu. A to jen za použití té nejsilnější a přitom nehmotné západní zbraně: volného trhu, svobody vlastnit a podnikat a otevření ekonomiky světovým investicím, inovacím a konkurenci. Tento nezpochybnitelný fakt brilantně popsal i jeden z nejslavnějších liberální ekonomů všech dob, nositel Nobelovy ceny Ronald Coase (viz Ronald H. Coase a Ning Wang: Velká čínská kapitalistická revoluce, česky 2019 – pozn. red.). Je ovšem třeba dodat, že za svůj vzestup vděčí Čína také nefér praktikám směrem k zahraničí a nedodržování zásad Světové obchodní organizace (WTO), které jí bylo naivně tolerováno právě s ohledem na její velikost a na víru v její „westernizaci“.

Přitom bylo již delší dobu vidět, že Čína představuje jakýsi specifický mix kapitalismu, socialismu, totality a nacionalismu. K těm druhým dvěma ismům směřuje silněji po roce 2012. Definitivně přestala být vnímána jako budoucí adept západního světa nejpozději v okamžiku, kdy se jejím neomezeným vládcem stal na dobu zatím neurčitou dnešní prezident Si Ťin-pching. Pro běžný západní řád je vždy nebezpečné, pokud v jakékoli zemi vládne jediná osoba, která může cokoli. Tím spíš, pokud vládne v zemi systémově významné. To je popřením smyslu brzd a protivah, na němž řád pravidel svobodného světa stojí. Pokud navíc uplatňuje program kolektivní „národní hrdosti“, tedy program tvrdě nacionalistický, a pokračuje v politice „hanizace“, tedy násilného přemísťování většinového obyvatelstva na území obývaného menšinami, je katastrofa už dávno v chodu. Osud Tchaj-wanu napoví zbytek příběhu. Jako napoví tolik i osud Ukrajiny v případě Ruska a jeho stávajícího cara.

Zajímavé je, že obě tyto země přitom nedisponují tím, co by nejspíš chtěly nejvíc. Na rozdíl od Ameriky či části Evropy neinspirují! Vyspělý svět až na velké výjimky (TikTok) nekopíruje, neimituje a nevzývá dnešní čínskou či ruskou kulturu, celebrity, sociální a jiná média, hudbu, filmy, formáty pořadů, univerzity, jejich politická témata debaty a často neadoptuje ani jejich produkty, značky a způsoby zábavy či trávení volného času. To vše je západní standard, který stále kopírují na Východě, nikoli obráceně. Čína vyrábí západní produkty a Rusko k jejich výrobě a spotřebě dodává Západu energii. Nikoli opačně. A i hlasování nohama, tedy migrace lidí, zejména movitějších či vzdělanějších, probíhá stále směrem na Západ, ne opačně. I finančně a měnově.

Jak to cynicky shrnul americký ekonom a bývalý ministr financí Larry Summers, když byl dotázán, zda může nějaká měna v dohledné době ohrozit naprosto dominantní a v čase neklesající světové postavení amerického dolaru: „Jak by mohla, když Evropa je muzeum, Japonsko starobinec a Čína vězení?“ Rusko je v tomto smyslu ekonomicky hluboko pod rozlišovací schopností tohoto brilantního a arogantního pozorovatele světa. To jen Západ se sebemrskačstvím, sebeobviňováním a kulturními válkami sám znejistěl ve své roli a přestal si vážit hodnot, které mu stávající dominanci umožnily. A způsobil tak mimoděk nárůst sympatií menší části vlastních obyvatel k  totalitním čínsko-ruským alternativám i zesílil nenávist k sobě na straně řady zemí jiných.

Jak dál, Západe?

V každém případě nejprve pandemie covidu-19 a pak i ukrajinský konflikt ukázaly aspoň demokratické Evropě meze globalizace. Během pouhých pár let zažily západní populace existenciální otřes z uvědomění si hloubky vzájemné provázanosti a propojenosti světa a velikosti šoků vyplývajících i pro dennodenní život z toho, když globální dělba práce kvůli restrikcím a konfliktům najednou přestane hladce produkčně, logisticky a „just-in-time“ fungovat. A též závislosti na jiných a na rozhodnutích režimů a vládců nepatřících do identického kulturního okruhu. Nestejné politické podloží globalizace v různých zemích najednou způsobilo náhlé tektonické pohyby masivního rozsahu.

Toto procitnutí z bezstarostné celosvětové otevřenosti vede k postupnému intuitivnímu uzavírání se do sebe. To je zesíleno faktem, že superlevné ruské energie šokově a náhle přestaly být k dispozici a pokračování bezpečnostní ochrany ze strany Spojených států může buď vyžadovat podstatné obětování Číny jako obchodního partnera, nebo obrovské náklady investované do vlastní obrany. Nejspíš kombinaci obojího. Jako by prostě všechny tři větry přestaly foukat v jednu chvíli. To vyžaduje zejména od evropských zemí těžká rozhodnutí.

Spuštěné síly deglobalizace nebude vůbec snadné udržet v rozumných mezích. Valí se svou energií a svým tempem. Ale naprosto nezbytným úkolem pro Evropu je nedopustit úplný protipohyb a zničení všeho dobrého, co mezinárodní dělba práce přinesla. A to ani v těžkých časech, kdy populace v jednotlivých národních státech bude vyžadovat často jednoduchá, nesprávná a drahá řešení globálních problémů na národní úrovni. Energetická krize to koneckonců ukazuje plasticky.

Nadějí pro západní svět je tedy nikoli stavění hranic a bariér mezi sebe, jak naznačuje ochranářská politika prezidenta Bidena ve vztahu k vlastnímu průmyslu, nebo nechuť obětovat výhody z obchodu s Čínou na straně řady evropských zemí. Cestou je naopak hlubší a širší transatlantická spolupráce partnerů s partnery a přátel s přáteli, nikoli přátel s nepřáteli. Někdejší americká ministryně financí a centrální bankéřka Janet Yellenová správně letos konstatovala, že po éře off-shoringu a outsourcingu (vyvádění výroby a poskytování služeb východním a jižním směrem) nás jako západní svět může spasit spíš „friend-shoring“, návrat výroby a služeb k přátelům. Nikoli konec dělby práce, ale její větší dělba mezi geopoliticky podobnými a blízkými. Získat na tom nakonec může i Česko se svou průmyslovou tradicí a schopností vyrábět.

Zda toho bude Západ schopen, je klíčovou otázkou blízké budoucnosti. I z běžného života víme, že hádat se s nejbližším sousedem je často snazší než se s ním domluvit na spolupráci proti společné hrozbě mimo obec či město. Pokud nechce Západ žít postupem času výrazně chudší a dražší životy než ve zlatých časech globalizace, měla by být snaha po dohodě se sousedem prvním imperativem.

Autor je předseda Národní rozpočtové rady, bývalý viceguvernér České národní banky. Přednáší na VŠE v Praze a spolupracuje s Centrem pro systémová rizika při London School of Economics ve Velké Británii.