Pokud jste sledovali olympijské hry čočkou, jak zní módní výraz soudobých humanitních věd, pozornosti ke společensko-politickému spektáklu spíš než ke sportu, pak vedle úvodní drag show ve vašem zorném poli možná přistálo vystoupení australské breakdancerky Raygun. Ač vyřazena hned v prvním kole, stala se virální. Z důvodů, jež ona sama a její příznivci označovali jako „hate“, a dokonce dezinformace. Ten blábol byl ovšem jen marnou snahou přebít ten skutečný důvod – Australanka byla zoufale, komicky špatná. To nemá nic společného s přezíravostí či neznalostí, jež často provází zavádění nových sportů na olympiádu. Najděte si na YouTube pár videí špičkového breakdance – a prostě není o čem diskutovat.

Tím ovšem překvapení teprve začíná. Velmi rychle se dovíte, že Raygun, občanským jménem Rachael Gunnová, přednáší na Macquarie University v Sydney a její vědecká práce se zaměřuje na „kulturní politiku breakingu“. Titul Ph.D. dostala za práci o tom, „jak bílé heteropatriarchální neoliberální struktury utvářejí viditelnost breakingové kultury a jak na to b-girls odpovídají, jak vyjednávají, jak vzdorují a jak uskutečňují svou reprezentaci“.

Raygun je 36 let, je tedy za vrcholem výkonnosti, jakou fyzicky náročné disciplíny vyžadují. Tak to prostě je. Stejně jako to, že v breakdance a podobných aktivitách na pomezí tance a atletiky jsou muži lepší než ženy. Pardon, tak to prostě je.

Gunnová dokázala pohltit sebe sama svým teoretizováním do té míry, že usoudila, že může negovat všechna přirozená omezení. Či je snad nějak dekonstruovat, nevidět či nějak jinak zrušit.

Je tu vlastně pozoruhodná podobnost s ideologickou kolonizací některých našich výtvarných institucí, na niž upozornila nedávná petice. Tato mladá garda promyslela celé výtvarno tak nově, že je obrněna proti vědomí, že to, co předvádí, je někde mezi druhořadou performance, jakých lze najít na sociálních sítích spousty, a projevy duševní vyšinutosti.

Rozdíl je v platformě, jaké se jim dostává. Na olympiádu to zatím nedotáhli. Jsou odsouzeni k paběrkování v postkomunistickém Zapadákově.

Tu nepřízeň osudu si člověk uvědomí, když narazí třeba na profesorku moderní kultury a médií na americké Brown University Rebeccu Schneiderovou. Ta v roce 2021 dostala Guggenheimovo stipendium (což bývá mezi 30 a 60 tisíci dolary) na přípravu své nové knihy. „Prostřednictvím studia historie vysídlení původních obyvatel Ameriky a transatlantického obchodu s otroky, černošského feministického myšlení, tance a poezie a osobních návštěv historicky významných pobřežních míst bude Schneiderová zkoumat, jak je performance spojena s proudy oceánské historie,“ znělo oznámení. Čteme-li dále, zjistíme, že Guggenheimova nadace se doslova upsala k financování jachtařského výletu Schneiderové podél východního pobřeží USA. O to pozoruhodnější výkon, že Schneiderová je běloška. „Jako bílá vědkyně jsem zdědila sedimentované osadnicko-koloniální zvyky poznávání,“ přiznala. Plachtěním se je prý pokusí „odučit“.

Člověk může jen žasnout a respektovat, jak v tom někdo umí chodit. A soucítit s našimi progresivními teoretiky a umělci, kteří, uvězněni ve zdejší periferii, vzhlížejí k západnímu světu. Umíte si představit tu závist?

Výkon Schneiderové musíme ocenit o to víc, že i jí se zavírá jedno okno příležitosti. Americký Nejvyšší soud, jak známo, loni zrušil tzv. afirmativní akci pro znevýhodněné rasy při přijímání na univerzity. První významná škola, MIT, nyní oznámila rasové složení nového ročníku. Nepřekvapí, že počet černochů klesl z 15 procent na 5 a Hispánců z 16 na 11. Stejně tak nepřekvapí, že procento Asiatů naopak stouplo ze 40 na 47 procent. Ale co běloši?

Jejich podíl klesl. Z 38 procent na 37.

Takže afirmativní akce, vzniklá kvůli tomu, aby narovnala šance historicky znevýhodněných skupin, pomáhala bělochům. Pro lidi, kteří věc sledovali, nebylo tajemství, že z afirmativní akce se stal nástroj diskriminace Asiatů ve prospěch všech ostatních. Ale širší veřejnosti se nyní obnaží logika jistých politických koalic na americké levici.