Tag: společnost

Články k tagu

Žiješ jenom jednou

Pakliže by se udělovaly ceny za knížecí rady, zasloužil by si jednu takovou David Hauerland z investiční skupiny Fidurock. Spolumajitel společnosti, která spravuje realitní portfolio v hodnotě několika miliard korun, minulý týden v rozhovoru pro DVTV apeloval na mladé lidi, aby si co nejdříve pořídili investiční byt. Když byl redaktorkou tázán na to, jak by si něco takového při dnešních mzdách a cenách nemovitostí mohli dovolit, odvětil, že mladí ušetří, když si přestanou dávat drahé kafe. Český internet nezklamal a okamžitě se jal propočítávat, kolik takových šálků kávy by si člověk musel odepřít, aby v současnosti dosáhl i na tu nejnuznější garsonku v Praze.

Nebylo by lepší politiky losovat?

Politika je činnost, která spočívá v předstírání, že řešíte problém – dokud se na obzoru neobjeví jiný, závažnější. Ten vás zbaví starých starostí, dodá nový děs – a cyklus pokračuje. Tak popsal politickou praxi velikán německé sociologie Niklas Luhmann, jenž se zároveň stavěl proti přeceňování politiky: v moderní společnosti podle něho nemá rozhodující vliv. Klíčová je vždy ta oblast, která zrovna produkuje nejvíc problémů – jednou ekonomika, jindy zdravotnictví. Politici jsou figurky klopýtající za událostmi, ne jejich hybatelé.

Návrat antisemitismu

Antisemitismus je někdy nazýván nejstarší světovou nenávistí a první konspirační teorií. Je tu s námi tisíce let, během staletí se ale měnilo jeho odůvodnění. Ve středověku byli Židé považováni za Kristovy vrahy, se sekularizací během osvícenství a s nástupem vědy se náboženská perzekuce změnila v rasovou. Přes nepochybnou emancipaci mnoha evropských Židů a jejich postupné zrovnoprávnění s většinovým obyvatelstvem větší i menší kauzy – například hilsneriáda v českých zemích či Dreyfusova aféra ve Francii – neustále připomínaly, že antisemitismus často najdeme hned pod fasádou lecjaké slušné společnosti.

I dnes Moskvou prochází ďábel

Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých. S Týdeníkem Echo mluvil také o své ojedinělé rodinné historii, současném Rusku, tamním filmu i o Michailu Bulgakovovi.

Hlas Dominika Duky zněl ve veřejném prostoru jasně a ostře

Je rok 1985. Cyrilometodějské slavnosti na Velehradě ukazují nečekaně, že čeští a slovenští katolíci jsou stále společenskou silou, se kterou je nutno počítat. Václav Benda píše esej Co dál po Velehradě, v němž volá po větší aktivizaci katolíků pro společenskou a politickou změnu. Za Dominikem Dukou přichází věřící znepokojení Bendovým textem: bojí se zbytečných obětí a utrpení, které takové volání může přinést. „Benda po nás chce, abychom vzali do ruky meč“ – stěžovali si. „Benda chce kout meče?"– reagoval Duka.

Tak řekni Sokolov…

Existuje takové poutní vzpomínkové místo pro nostalgiky i masochisty, což jsou emoce, jež k sobě jaksi patří. Tím poutním místem je chebské Retromuseum, pobočka Galerie výtvarného umění v renesančním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Je to ředitelem galerie Marcelem Fišerem vzorně a odborně spravované „vetešnictví“, shromažďující a vystavující předměty, jejichž někdejší uživatelé se sami pomalu mění v mizející druh. Čas plyne a vytrácejí se nejen lidé, kteří bezpečně poznají třeba sifonovou bombičku, znají plastové pohárky na domácí zmrzlinu, vědí dobře, jak je příjemné, když vám nehet zadrhne o chemlonové vlákno (...).

Kde moderní rodičovství udělalo chybu?

Nervydrásající scéna se o dušičkové neděli odehrála v pražské zoo na horní stanici lanovky. Nezletilý návštěvník západní provenience se netroufal nalodit, jakmile zjistil, že ho na sedačce nad trojským kopečkem nebude jistit ani hydraulické rameno, ani bezpečnostní tyč, ba dokonce ani autopás. „Ale tam je jenom řetízek!“ kvílelo předpubertální dítě a bázlivě nechávalo projet jedno bonparově vyvedené sedátko za druhým, čímž ovšem před lanovkou vyrobilo zátku, jež se kvapem prodlužovala.

Proč se nebát smrti

Smrt blízkého člověka často přijde nečekaně. Vím to i z vlastní zkušenosti – právě proto jsem chtěl mluvit s někým, kdo se s ní setkává každý den a dokáže o ní mluvit beze strachu. O tom, jak o smrti přemýšlet, jak se na ni připravit a proč by měla zůstat součástí našeho života, mluví Petra Černá, vedoucí Poradny domácího hospice Cesta domů.

Jak kancléř narazil do obrazu

Německý kancléř Friedrich Merz se před několika týdny dopustil výroku o tom, že v migrační politice došlo k řadě chyb, které se již napravují, ale není divu, že jich využívá nepřijatelná AfD, tedy Alternativa pro Německo, která by v současnosti nejspíš vyhrála v Německu volby. Aby nějak přiblížil, jak se ty chyby projevují, použil slova „Stadtbild“ čili obraz (německých) měst, který se změnil, a aby vysvětlil, jak to myslí, dodal: Však se zeptejte svých dcer… Šedesát tři procent Němců sice v průzkumu odpovědělo, že s kancléřem souhlasí, ale je pravda, že to není příliš přesvědčivá většina

Druhé dějství

Jedna věc je návrh a realizace, druhá to, jak dokáže stavební dílo stárnout a jak se o něj pečuje. Právě s pravidelnou a důslednou údržbou nemáme v českém prostředí zrovna nejlepší zkušenosti. I ta nejlépe navržená stavba totiž bez řádné péče dříve nebo později přijde o své kvality. A co platí pro domy, platí dvojnásob pro parky – tam se zanedbanost projeví prakticky okamžitě. Právě na tuto mnohdy podceňovanou vrstvu projektů po jejich uvedení do provozu se zaměřila porota mimořádného ročníku soutěže Park čtvrtstoletí, která vybírala nejlepší český park posledních pětadvaceti let.

Chladná mrcha v minovém poli

Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena a podobně. O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.

Jak incest podrývá demokracii

Loni v prosinci britský konzervativní poslanec Richard Holden představil návrh zákona zakazující svazky mezi bratranci a sestřenicemi. V Norsku již tento zákaz existuje, Švédsko a Dánsko ho zvažují. Manželství mezi bratranci a sestřenicemi je sice ve velké části Evropy legální, ale téměř nepraktikované. Jedná se o široce rozšířené tabu, už jen samotné slovo „incest“ ve většině lidí vyvolá pohoršení, snad i znechucení. Proč tedy severní část Evropy najednou řeší zákaz této okrajové praxe?

Chorvatsko obnovuje povinný vojenský výcvik pro muže nad 18 let

Chorvatští poslanci dnes v parlamentu odhlasovali znovuzavedení povinné vojenské služby. Informují o tom tiskové agentury. Cílem je posílit obranyschopnost téměř čtyřmilionové země uprostřed rostoucího globálního geopolitického napětí. Krok je reakcí na zhoršení bezpečnostní situace v Evropě z důvodu ruské agrese na Ukrajině a závodů ve zbrojení na Balkáně, který v 90. letech prošel krvavou válkou, napsala agentura AP.

Hitler byl loser

V politice se, jak známo, rutinně lže. Jedna z nejprotivnějších lží, kterou teď musíme poslouchat, je, když Filip Turek omlouvá své staré posty na sociálních sítích tím, že je to černý humor. To, čemu Turek holdoval, není černý humor. Je to určitý komunikační kód, k němuž tíhnou skupiny hlavně mladých mužů, když tráví čas klábosením. Jejich řeč neustále krouží různými narážkami kolem dráždivé – pro ně – nacistické tematiky.

Nazíráme na lidi jako na idioty

„Nenávist je nenávist – nikdo by jí neměl být vystaven,“ prohlásila před časem šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Boj s nenávistí se v Evropě rozmáhá, ale kritici upozorňují na to, že postihy jsou jednak neúčinné a jednak ohrožují svobodu slova. O tématu jsme hovořili s Natalií Alkiviadou, přední odbornicí na nenávistné projevy, která mimo jiné upozorňuje na často přehlíženou roli Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Inflace titulů

Od šedesátých let minulého století prosazuje OECD myšlenku, že vzdělání je klíčem k hospodářskému růstu a blahobytu. Není ale načase tuto jednoduchou rovnici přehodnotit? Zdá se totiž, že se proměňuje společnost i samo vzdělávání. V řadě západních zemí poprvé po desetiletích klesá počet studujících – a to nejen absolutně, což by se dalo vysvětlit demografickým trendem, ale i relativně, tedy v poměru k populačním ročníkům.

Potvrzeno. Transgenderismus je na ústupu

Když zhruba před deseti lety nastal velký nárůst lidí identifikujících se jako transgender, nabízela se v podstatě dvě vysvětlení. První, které tlačili transaktivisté – že jde o důsledek větší tolerance. Detabuizace tématu a větší otevřenost společnosti přijímat lidi takové, jací jsou, vedla k tomu, že ti identifikující se jako trans se mohli přestat skrývat. Oblíbeným faktem, který měl tuto argumentaci podepřít, byl nárůst leváků poté, co pravorukost přestala být považována za standard a skončilo přeučování.

Petice jako rituální tanec kolem totemu

Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v poněkud menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak tím, že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokratických a svobodně lhostejných, ale nějakou sílu a odpovědnost by takové věci mít měly. Třeba by člověk neměl mít pocit, že hned od začátku ví, že přesně tohle přijde, přesně tohle se tam bude požadovat, přesně tihle lidé to podepíšou. To nastává obvykle v případě petic statusových.

Zajímá nás ještě trans?

Česká televize vysílá seriál Ratolesti, de facto volné pokračování svého nepředpokládaného hitu Ochránce, což byla série příběhů školního ombudsmana, která před čtyřmi lety vzbudila ohlas. Patrně i proto, že hlavní roli hrál Lukáš Vaculík, snad také proto, že šlo o seriál s osvětovou ambicí, který usiloval ukazovat, jaké vztahové a osobní potíže řeší současné české školství. Ratolesti v tomto úsilí pokračují (ostatně tvoří je stejný scenáristický tým dua Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek), i když rámec vyprávění si utvořily složitější: příběhy nynějších mládežníků na malém městě jsou podány očima jedné rodiny.

Ponaučení se (zatím) nekoná

V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům poprvé v poválečných dějinách vévodí „populisté“. V Polsku je Tuskova vláda, která měla být liberální naději na zvrácení trendu „neliberální vzpoury“, po dvou letech vládnutí negativně hodnocena značnou většinou společnosti a propadá se do marasmu. Mezitím v bublině „expertní komunity“ a v dalších hradech a věžích ze slonoviny liberalismu trvá diskuse, jak „čelit nepříznivým vyhlídkám“ pomoci budování „demokratické resilience“.

Myslím, že táta by mě tam poslal

Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…

ChatGPT od prosince nabídne AI amanty – to nám ještě chybělo

Jedním z často zmiňovaných rizik nové technologie je vznik emocionální závislosti, na níž firma už loni upozorňovala, a užívání model jako náhražku za mezilidské vztahy či jakýsi surogát intimity, jenž povede k paralelnímu odcizování se od lidí z masa a kostí. Užíváte-li ChatGPT, můžete se brzy těšit na novou verzi, která by od prosince měla mít lepší osobnostní rysy, jež budou působit „lidštěji“, a která bude mít méně restriktivní pravidla a bude mimo jiné umožňovat i erotické konverzace.

Člověk směrnicový

Psal se rok 2018 a do letadla nastoupil pasažér s pávem. Muž trpěl fobií z létání a zvíře mu prý pomáhalo překonávat těžké chvíle. Když nevěřícný personál letiště v americkém Newarku zakročil s tím, že středně velký opeřenec nemůže absolvovat let, nevěřil svým uším ani pasažér: proč by jej nemohl doprovodit páv? Muž navíc tasil lékařské osvědčení, podle něhož mu zvíře skutečně umožňuje zvládat stres. Nemohl by bez něho létat. Stroj s pávem nakonec nevzlétl. Ale zástupci letecké společnosti se rozhodli směrnice vylepšit. Na zákaz středně velkých opeřenců skutečně nepomysleli. Jejich chyba.

Zprávy ze psí země

V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti.

Malá domů, takový pěkný infarkt, osmipivo u Jelínků

Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše za svůj život jen jednu knihu. Když se pročítáme Štindlovým nejnovějším románem, nevstupujeme s přihlédnutím k jeho předchozím rukopisům do nových tematických prostor. Půdorys knihy je znovu vystavěn na groteskně kulminujícím příběhu outsiderů, kteří se vinou náhody i vlastních rozhodnutí ocitnou na osudové křižovatce svých životů. Štindl zde opět praktikuje až jakési ryze existenční eschatologické vnímání skutečnosti, jehož tíhu ale rozlamuje absurdním vnímáním reality. Časový kolorit románu je pak zasazen do současné postinternetové doby.

Nevhodné vtipy, Hitler i plynové komory. Uniklé zprávy odhalily jazyk republikánské mládeže

Známý server Politico zveřejnil tisíce soukromých zpráv z interní komunikační skupiny některých členů organizace Young Republicans (Mladí republikáni). Z uniklých záznamů podle serveru vyplývá, že se v chatu objevovaly i hrubé a nevhodné výroky o menšinách, náboženstvích i politických odpůrcích. Do značné míry to připomíná současnou aféru kolem Filipa Turka, který se obhajuje tím, že příspěvky buď vůbec nepsal, nebo šlo o nadsázku.

Zůstalo něco z české levice?

Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.

Hospoda historií

Kauza kolem údajných příspěvků Filipa Turka na síti Facebook je asi první velký český politický incident čistě digitálního charakteru. Dosud jsme byli zvyklí spíš na to, že politiky dohnala nějaká starší událost z reálného světa, typicky spojená s podnikáním, nákupem akcií a podobnými aktivitami. Dnes jde tedy o událost virtuální – a to má některé zajímavé důsledky. Zaprvé, bez spolupráce samotné sítě Facebook bude velmi těžké prokázat autenticitu, pravost toho, o čem se mluví – a to bez ohledu na to, co Filip Turek skutečně napsal či nenapsal, v čemž já sám nemám moc jasno.

Schizofrenického vraha opakovaně pouštěli ven. „Je nezbytné ověřovat, zda zvládá denní režim“

Schizofrenického vraha pouštěla pražská Psychiatrická nemocnice Bohnice na vycházky opakovaně. Nemocnice na svém webu uvedla, že tak testovala, zda je schopný života ve společnosti. Zařízení tvrdí, že muž, který loni v Praze zabil jednoho člověka a tři další napadl, už není nebezpečný. Z poslední vycházky v pátek se ale pacient nevrátil a policisté varovali, že mu po třech dnech přestanou působit léky a může kohokoli napadnout. V sobotu pak policisté muže našli a zadrželi.