Tag: společnost

Články k tagu

Pravda paní Pohlové aneb Normální lidé „hejty“ nepíší

Pronikavost slavného výroku paní Věry Pohlové „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala“ z roku 1999 se prokazuje po každé události, na kterou je možné mít vypjatý názor. Okamžitě se jím „všechny ty internety a počítače“ (paní Pohlová v roce 1999 ještě neznala „sociální sítě“, ale myslela je) zaplaví, okamžitě se přes ně přeleje vlna hnusu a nechutností, špinavý proud lidského kalu a zloby. A může jít o tak rozdílné skutečnosti, jako je tragická smrt slavné horolezkyně nebo obvinění kontroverzního politika ze zavrženíhodných skutků, které se měly odehrát před patnácti a snad i více lety.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.

Formanova a Keseyho „problematická“ klasika

Mezi nejvýznamnější – alespoň ze společenského hlediska – události letošního filmového festivalu v Karlových Varech patří uvedení restaurované verze snímku Přelet nad kukaččím hnízdem, při té příležitosti do Varů přijede jeho producent a známý herec Michael Douglas (víc k tomu v textu Veroniky Bednářové v tomto vydání, str. 38). Pro české publikum mají 50. výročí i obnovená premiéra tohoto snímku zvláštní váhu, Přelet nad kukaččím hnízdem tu je vnímaný jako něco víc než „jen“ jedno z velmi významných děl filmové historie. Je to taky „náš“ film.

Klimatizace – nová fronta kulturní války

Je vedro. Lidé se plahočí ulicemi a vyhlížejí ochlazení, které mají přinést bouřky. Pražané hltají zpravodajství o klimatizovaných tramvajích. Na sítích se virálně šíří návody, jak udržet dům či byt co nejchladnější. Evropa ale není zdaleka jediný světadíl, který se potýká s úmorně horkým počasím. Například ve Spojených státech tento problém vyřešili již před zhruba 75 lety, když se v zemi masivně rozšířila klimatizace, která je na starém kontinentě stále relativní raritou. Když se američtí turisté vydají přes Atlantik, často se pozastavují právě nad všeobecnou absencí klimatizace.

Ať žije nahý král!

Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

„Destabilizace, která se dotkne tisíců dětí.“ Právníci se bouří proti rozvodové novele

Zjednodušení a zrychlení rozvodů nebo úpravy péče o děti z rozvedených manželství má od příštího roku přinést novela občanského zákoníku, kterou by měl ještě v červenci projednat Senát. Novela zatím získala podporu od ústavně-právního výboru, který ji podpořil i přes obavy expertů. Podle kritiků přinese novela „destabilizaci soudního rozhodování, která se dotkne životů tisíců dětí“ a zhoršení jejich práv.

Kdo zůstane normální, skončí s hlavou v polštáři

S počínajícím létem ustupují, aspoň načas, nezáživná a často únavná politická témata. Všichni chtějí mít trochu klid a směřovat své kroky a myšlenky jinam, každý podle tužeb nebo naturelu. Většina národa vcelku pochopitelně míří na jadranské pobřeží či do podobných destinací, ta kulturněji naladěná pak třeba na tradiční filmový festival v Karlových Varech. Ten se za ta léta stal největší kulturní a společenskou událostí v zemi. Letos poprvé bude chybět duchovní otec festivalu Jiří Bartoška, který odešel z našeho pozemského světa.

Je velmi nebezpečné hovořit o selhání státu a justice kvůli jednomu rozhodnutí, míní šéf Ústavního soudu Baxa

Předseda Ústavního soudu Josef Baxa pokládá za nebezpečné hovořit o selhání státu nebo justice na základě jednoho rozhodnutí nebo toho, že se někomu takové rozhodnutí nelíbí. Řekl to v dnešních Otázkách Václava Moravce České televize. Politická a právní kultura se podle Baxy zhoršuje a ve veřejném prostoru padají stále silnější výroky. Řekl také, že pokud si někdo myslí, že ústavní soudci nebo soudci správních nebo jiných soudů někomu fandí, je to omyl.

Nové muslimské móresy už i na německých univerzitách a v nemocnicích

Univerzita v Kielu se v minulých dnech postarala o rozruch, když na květnové akci Týden muslimů oddělila muže a ženy během přednášek. Nyní se do centra pozornosti dostala také nejslavnější berlínská univerzitní nemocnice Charité. I zde na přednášce, které se účastnili muslimští studenti, seděli muži a ženy odděleně. Vedení Berlínské univerzity proto chce teď objasnit, zda nebyly porušeny zásady této instituce.

Hrátky se sirkami v muničním skladu

Podle čerstvých zjištění mezinárodní sítě V-Dem má Polsko nejvyšší index polarizace společnosti v Evropě (mimochodem, česká společnost nedosahuje ani poloviny polské hodnoty a může se pochlubit výrazně nejnižším výsledkem z celé V4). S tímto zjištěním zajímavě souzní dění v zemi, kde v posledních týdnech, po vítězství kandidáta konzervativců Karola Nawrockého, sílí psychóza vzájemné nedůvěry obou politických táborů. Klíčovou roli v tom hraje premiér Donald Tusk a největší z vládních koaličních stran, Občanská koalice.

Vzhůru psanci této země

„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.

Konec zdravé sklenky

Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně (hlavně červeném), má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Stojí Írán před velkou změnou?

Izrael už několik dní útočí na Írán, který mu oplácí raketovými salvami. Smyslem toho útoku je znemožnit Íránu vyrobit jaderné zbraně. Ambice Izraelců, k nimž se nějakým způsobem mohou připojit i americké síly, ale mohou být širší – přivodit pád íránského teokratického režimu, izraelský premiér Benjamin Netanjahu také označil íránského duchovního vůdce Alího Chameneího za jeden z cílů operace. Jak stabilní vlastně režim v Íránu je? A co by jeho případný pád mohl přinést?

V Praze se už nežije nejlépe. V rámci Česka se hlavní město propadlo. Problém je kriminalita a doprava

Nejlepším místem pro život v Česku už není Praha, ale Jihočeský kraj. Vyplývá to ze srovnávacího průzkumu Místo pro život agentury Datank, který zveřejnila už popatnácté. Praha se propadla na sedmé místo. Na druhé příčce se letos umístil loni třetí Královéhradecký kraj a na třetím místě kraj Zlínský, který byl loni čtvrtý. Výzkum zahrnuje analýzu dat a průzkum mezi obyvateli.

Demokracie ve věku technonihilismu

Na kroměřížském sněmu roku 1848, důležité epizodě v boji rakouských národů o ústavní pořádek, si ministr Anton von Doblhoff-Dier vysloužil posměch za větu: „Za našich dnů se nedělá politika v ministerských křeslech… dnes dělá politiku světový duch!“ Česká veřejnost ten výraz přetvořila na posměšné „vláda světového ducha v povětří“, ale v roce 1848 se i Otec národa František Palacký jím dal strhnout: ve svém „osvědčení“ o působení poslanců českých na kroměřížském sněmu říšském napsal, že jen „uposléchali hlasu ducha světového“.

Obyvatelé Pardubic mají mít zakázáno mluvit sprostě. Starosta žádá zpřísnění pořádku

Opoziční zastupitel a starosta třetího městského obvodu Vítězslav Štěpánek (ODS) by rád zakázal v Pardubicích vulgární mluvu na veřejnosti. Je to součástí jeho požadavku na zpřísnění vyhlášky o veřejném pořádku. Chce také rozšířit počet míst, na nichž se nesmí pít alkohol, a požaduje víc hlídek strážníků v ulicích, a to zejména v noci. Jeho návrh projedná pondělní zastupitelstvo. Primátor Jan Nadrchal (ANO) řekl, že Pardubice patří k nejbezpečnějším městům v republice.

Co neměla být pravda, ale je

Některé zahraniční události u nás budí možná až nepochopitelnou pozornost a stávají se i předmětem potyček na sociálních sítích. Skoro jako by šlo o zástupnou aktivitu, touhu osvěžit svůj život a svou mediální produkci tím, že se stanu účastníkem cizích dramat. Jako rytíři přicházejí na pomoc pravdě všude tam, kde je znectěna. Možné je však, že může jít o dva procesy zároveň, jež se nevylučují – ty cizí události mohou být příhodné na prožívání a zároveň mohou být významné tím, že z těch zemí k nám přicházejí vzorce chování.

Jak reagují Peršané na vlastní krev

Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila, píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna.

Slované jsme z nostalgie a ze vzdoru

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista.

Ta nejdůležitější nepovšimnutá věc?

Současnost je přesycená temnými předzvěstmi, nezřídka mlhavými. Něco se blíží. Něco se stane. Možná už stalo. Pokusy pojmenovat to „něco“ ale často vyznívají dutě, zdají se zjednodušující, mnohdy také jsou spíš produktem klopotné snahy uspět v „pozornostní ekonomice“. Je ale také pravda, že rozpoznat to určující v přítomnosti může být obtížné, pokud se člověk uprostřed té přítomnosti nachází. Logika dějin a vývoje je často zřetelná až z odstupu, až když se ty dějiny „stanou“, to nejdůležitější může často být nepostřehnuté a nepojmenované.

Poslední argument králů, prezidentů a ajatolláhů

Ludvík XIV., zvaný též král slunce, ozdobil svoje kanony velmi upřímným nápisem „Ultima ratio regum“ – Poslední argument králů. Králů od té doby ve světě značně ubylo, ale jejich náhradníci se tohoto principu drží dál, jen pod jinými tituly a v jiných jazycích. Vznešená latina vyšla z módy (ale to, že v ní po dva tisíce let byla, bylo přímým důsledkem římské vojenské dominance, nikoliv subtilních myšlenek římských intelektuálů). Evropská unie, ve které žijeme, je v tomto smyslu „obětí“ dlouhodobého míru, protože na válku jsme tady přestali věřit.

Íránci hromadně prchají z Teheránu, nikde není bezpečno říkají

Írán už je čtvrtým dnem terčem izraelských útoků a místní obyvatelé zažívají obrovskou nejistotu a strach. Oficiálních informací je málo, šíří se různé fámy a lidé se snaží uniknout na bezpečnější místa - především pak z hlavního města Teheránu, píší světová média. V neděli se v celé íránské metropoli tvořily dlouhé fronty před čerpacími stanicemi. Podle serveru CNN může jedno auto načerpat maximálně 25 litrů benzinu. Obdobné omezení přijaly některé banky, které nastavily limity pro výběr hotovosti z bankomatů.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Věk není jen číslo. Věk je to číslo

Zdařilý výsadek do generace vnuček se povedl paní Monice (59), když infiltrovala tradiční svátek přirozené krásy, upřímnosti a originality, soutěž miss. Ambice čiperné šedesátnice stát se ve známém vesmíru tou nejkrásnější jí vynesla spoustu fanoušků, protože „krásná lze být v každém věku“. To je sice pravda, ale zároveň všichni tak nějak víme, za kterou ze dvou objektivně krásných žen se ohlédne polovina ulice, když mezi nimi bude čtyřicet let rozdíl. Tak to chodí. Proč ne (zároveň ale taky proč ano?). Lidé každopádně v touze po pozornosti dělají mnohem strašlivější věci, než je boj o „korunku krásy“ ve věku, který tomu nepřísluší.

Cesty soli

Sůl je pro nás běžná, laciná látka, které je ve světě nadbytek, ale ve skutečnosti už němečtí historici 19. století upozorňovali na to, že ten, kdo vlastní sůl, vytváří nejenom civilizaci, ale pravděpodobně též despocii, protože sůl je také ta nejvíc návyková látka lidských dějin. Bez heroinu se obejdete, ale bez soli ne. Na lidské tělo se totiž můžeme dívat jako na elektrochemický systém a na většinu kapalných látek, které v těle kolují, jako na elektrolyty, které při správné koncentraci přenášejí a synchronizují systém tělesných signálů a tím i funkcí. Sůl je proto pro člověka nezbytná, což je vždycky situace, která svádí k využívání, či dokonce zneužívání moci.

Barvitý příběh Lidic

Ve středu 10. června uplynulo třiaosmdesát let od vypálení Lidic. No a včera – tedy v sobotu 14. června – došlo na místě tragédie k tradičnímu pietnímu aktu (logicky se čekalo na víkend). Zachytil jsem ho náhodou v České televizi, když jsem chtěl původně sledovat jiný program, a musím říct, že při všech sporech, které se o veřejnoprávní vysílání v současnosti vedou, toto je služba, kterou si představuji. Totiž že se do éteru pustí relace, která má zřejmý úkol udržovat v národním a společenském povědomí jeden z jeho zjevných pojivých punktů.

Jak jsem slavil Den Ruska

Včera se v jedné šestině světa, jak se tomu útvaru o trošku většímu než dnes kdysi říkalo, slavil Den Ruska. Z jakýchsi zprvu nejasných důvodů mě o tom informovala moje sociální síť, pro což jsem pak našel zdůvodnění. Já se vlastně jednou osobně oslav Dne Ruska zúčastnil a snad si mě tam vyfotili nebo už naskenovali a od té doby jsem registrován, možná jako příznivec, možná jako nepřátelský agent, čort znájet. To bylo v roce 2011, byl jsem s jedním brněnským divadlem (proč to tajit, byla to Husa na provázku, tehdy se ještě jezdilo) v Petrohradě, v tom magickém a zároveň děsivém městě postaveném na močálech a kostech desetitisíců nevolníků.

Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti

„Trh ztracených“ – tak popisuje rakouská spisovatelka a esejistka Sabine Schollová neutrální Portugalsko za druhé světové války. Stalo se místem, kde se střetávalo zoufalství s nadějí. Knihou Transit Lissabon, jež pojednává o útěcích před nacisty, se autorka snaží vyrovnat se současnými migračními vlnami. Co znamená ztratit se na útěku – a možná také znovu najít sám sebe? A jak se jako společnost vypořádáváme s těmi, kteří třeba i u nás dnes hledají útočiště?

Příběh a osud Pavla Blažka

Na největším rozhovoru, který Pavel Blažek po svém pádu poskytl – na Info.cz s Petrem Dimunem a naší bývalou kolegyní Lenkou Zlámalovou –, je jednoznačně nejpoutavějším motivem Blažkův pocit, že dostal znamení osudu. Že ve světě politiky, jak říká, ho už žádná radost nečeká a že by měl ještě zkusit hledat si ji jinde. Okamžiky, kdy politik vystoupí ze své role, přestane „dělat politika“ a zamyslí se nad svou životní cestou, jsou řídké. Ještě neobvyklejší je slyšet v rozhovoru o české politice slovo osud. Kromě toho osobního kariérního oblouku Blažek vyjadřuje ještě jeden pocit. Že je odcházející typ, který do světa politiky, jak se momentálně provozuje, nepatří.

Dvacet let s nekonečnou Ulicí

Nemá smysl tajit karty: tento text nechce být ničím jiným než uznalým holdem schopným lidem. Vždyť považte – ve čtvrtek uplynulo dvacet let od první klapky nejdéle vysílaného českého televizního seriálu. Pochopitelně jím je Ulice. Otevřeně přiznávám, že ačkoliv jsem patrně nikdy neviděl ani jediný díl tohoto dílka celý, chovám k dosavadnímu tvůrčímu výkonu, jenž je se seriálem spojen, úctu. Není totiž samozřejmý.