Poslední srpnovou sobotu se i letos v Třebízi uskuteční Staročeský jarmark. Nebudou chybět stánky s rukodělnými výrobky, přírodní produkty nebo ukázky řemesel. Pro děti přijede staročeský ručně poháněný kolotoč. Atmosféru dokreslí živá lidová hudba. Vstupné zahrnuje i možnost navštívit stálé expozice muzea. Staročeský jarmark, Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, 26. 8. 2023.
Zdeněk byl absolutní šílenec, ale zároveň měl silný smysl pro vedení lidí. Uměl myslet koncepčně. Měl rád velká výrazná gesta, byl odvážný, dravý, nadupaný energií. Byl jako hořící plamen. Miloval poezii, Ivana Diviše, se kterým se osobně přátelil. Měl mimořádný cit pro slovo a pro básnickou metaforu. To dělalo jeho rukopis nesmírně originální a dráždivý. Spojení kultivovanosti a jakéhosi barbarství. Tahle charakteristika v pondělí zesnulého divadelního režiséra Zdeňka Potužila pochází z knižního rozhovoru herečky Evy Salzmannové s divadelní kritičkou Janou Machalickou: kniha se jmenuje Útěkářka.
„Moje texty / všechny stejné jsou / však proč by také nebyly / když na dvoře furt sedím,“ píše v jedné ze svých sbírek naivní konceptualista Marian Palla. Přijíždím za ním do Střelic u Brna. Marianova manželka Miriam podává horkou kávu a čerstvé povidlové koláče. Za ustavičného kňučení jezevčíka Bruna, které se mísí s venkovním výskotem větru, zapínám diktafon.
Festival Krásný ztráty Live odstartoval v pátek svůj sedmý ročník. Hudební část festivalu potěšila diváky nabitým programem, který hostil Michal Prokop. Zazářil ale i Lazer Viking Danielem, který s komentátorem Týdeníku Echo Danielem Kaiserem diskutoval ohledně rockerů a rockové scény vůbec. Echoscéna tak přispěla do festivalového programu i nehudební částí. V sobotu proběhla i zajímavá debata redaktora Týdeníku Echo Jiřího Peňáse s bývalým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem
Posluchačům rozhlasové stanice Vltava je znám vzpomínkový cyklus Osudy, vysílaný už od roku 2002. V půlhodinových pořadech, jichž bývá buď pět, nebo deset, jsou představovány výrazné osobnosti z různých oblastí, a to buď formou monologu (v pracovní verzi rozhovoru s rozhlasovým redaktorem), nebo četbou memoárů už napsaných; těch pořadů už se odvysílaly stovky, poměr mezi původním a knižním vzpomínáním je zhruba 2 : 1 (mimochodem, právě v těchto dnech čte herec Jan Vlasák ze vzpomínkové knihy Žít a přežít od horolezce Reinholda Messnera).
Autorka knižní ságy Harry Potter J. K. Rowlingová byla kvůli svým „kontroverzním názorům“ odstraněna z výstavy o čarodějnickém učni v Muzeu popkultury v Seattlu. Nikde na výstavě o Harry Potterovi nefiguruje jméno britské spisovatelky kvůli jejím „transfobním názorům a nenávistným komentářům.“ O odstranění Rowlingové se zasadil především projektový manažer muzea, „bývalý potterovský fanatik“ a transexuál Chris Moore, píše magazín Collider.
Výstava Czech Nature Photo probíhá v nově vybudovaném výstavním sále v centrální části pražské botanické zahrady. Nabízí výběr 32 nejlepších i oceněných fotografií zkušených českých a slovenských fotografů a 12 snímků z juniorské kategorie, jimž se podařilo zachytit jedinečnost volné přírody. Czech Nature Photo, Botanická zahrada v Troji, Praha, do 1. 10. 2023.
Klášter Zlatá Koruna v jižních Čechách podle legendy založil Přemysl Otakar II., jenž ho slíbil zbudovat v případě vítězství v bitvě u Kressenbrunnu. Svému slovu dostál. V současnosti je klášter přístupný veřejnosti a spravuje jej Národní památkový ústav. Vstupenky na speciální večerní prohlídku lze zakoupit on-line.
„Je legenda“ – řekla o Salmanu Rushdiem jeho afroamerická kolegyně Toni Morrisonová a nemýlila se v tom, že málokterý autor se svým životem a dílem stal symbolem svobody slova tak jako on. Zopakujme jen, že na něj byla krátce poté, co vyšla jeho próza Satanské verše, vyhlášena fatwa. A že loni v létě po útoku ve státě New York přišel o oko, a proto vydání zatím posledního románu Victory City nepodporoval osobně. A že jako umělec narozený roku 1947 v Indii, leč dlouhodobě pobývající ve Velké Británii, odkud před třiadvaceti lety přesídlil do USA, představuje jakýsi civilizační most mezi Východem a Západem.
Před několika dny zemřel Petr Kratochvíl neboli spisovatel Václav Kahuda. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech, pro leckoho – přinejmenším pro mě – asi nečekaně a především brzy. Kahuda patřil ke zjevům tuzemské literatury. Jednak stylem velmi bohatého a hutného jazyka a bezbřehé fantazie (jeho texty jsou mocný tok, jenž se valí nekompromisně vpřed, a přitom svedou zpomalit kolem malebných ostrůvků, při nichž si lze odpočinout), jednak nepřehlédnutelnou figurou: obrovský chlap, hřmotný, přitom většinou vesele naladěný smíšek, který rád rozesmál lidi kolem sebe.
Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak
Zemřel redaktor, spisovatel a scenárista Petr Hořejš, autor rozsáhlé knižní série Toulky českou minulostí. Autor, který dříve psal pod pseudonymem Petr Hora, se dožil 84 let. ČTK o jeho dnešním úmrtí informovala manželka Jitka Hořejšová. Sérii knih o české historii začal psát v roce 1979. Když se Toulky poprvé jako příloha Mladého světa objevily, okamžitě si čtenáře získaly. Autor, který není historikem, se v nich pokusil tehdy o novinku – na rozdíl od oficiálních „dějepisů“ českou historii vyprávět polyfonně.
Quentin Tarantino v rozhovorech mluvil o tom, že se jednou vrhne na psaní knih o filmech. Konečně nastal ten správný čas a výsledkem je kniha uspořádaná podle klíčových filmů ze sedmdesátých let. Je to zároveň filmová kritika, filmová teorie, reportážní počin i osobní historie. Quentin Tarantino: Filmové spekulace, přeložili Iva Hejlíčková a Michael Málek, Universum, 320 str.
Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.
Milan Kundera po naprostou většinu života neznal (nemohl znát) internet, a jak známo, když komunikoval, používal fax. Zcela ho minuly sociální sítě, a tedy i sociální bubliny, které nesmírně zesílily potřebu a spotřebu sdílených obrazů (obětí, stejně jako idolů). Nejspíš k němu ani nedolehly vlny různých sociálních lynčů, vylučování a šikan, to už byl nejspíš ponořen do své šťastné nevědomosti… Byl to zatím starý svět papírových novin, rozhlasu a televize, kde pracovali novináři, jejichž sláva se kdysi dala symbolizovat velikými jmény Ernesta Hemingwaye, George Orwella nebo E. E. Kische.
V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?
„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“
Vzpomínáte na jednadvacáté století? Na tu krátkou éru, která přežívá setrvačností ve slovníku, ale ve skutečnosti skončila někdy mezi velkou finanční krizí a brexitem? Byla to doba „užívací nálady“ u nás a triumfu neoliberalismu na Západě. Byla to zlatá doba konzultantů – chytrých lidí, kteří dávali rady, jak nastavit parametry systémů a jak zužitkovat všechny ty rojící se nové nápady (a sami nenesli za nic odpovědnost).
Milan Kundera, který minulé úterý ve věku 94 let zemřel v Paříži, měl ve středu ve francouzské metropoli kremaci. Manželka zesnulého Věra Kunderová to řekla českému velvyslanci Michalu Fleischmannovi, který se s ní setkal. Fleischmann informoval ČTK, že urnu s literátovým popelem si Kunderová chce ponechat ve svém pařížském bytě až do své smrti; teprve poté ji bude moci převzít Kunderovo rodné město Brno, kde si spisovatel přál být pohřben.
Úmrtí Milana Kundery jistěže přineslo mnoho ohlasů, rychlých, spontánních, ale už i propracovanějších, které se vztáhly k jeho životu a dílu a nějak ho přiblížily, vyložily, shrnuly. Nic neobvyklého, dělá se to tak vždy, když zemře někdo významný, je to slušnost i nutnost. Zároveň ale souhrn těchto příspěvků vždy vyjeví něco o jejich pisatelích a skrze ně o společnosti. Bylo poutavé sledovat tento obraz u Kundery, totiž postavy problematické a spisovatele, který i přes svou půlstoletou fyzickou nepřítomnost v českém veřejném prostoru v něm snad jako jediný slovesný tvůrce dokázal v posledku pravidelně probouzet velké.
Je velmi pravděpodobné, že před sto padesáti lety by Woody Allen byl potulným chasidem a vypravěčem vtipů na jarmarcích někde ve východní Evropě a občas by ho ztloukli antisemité. Pak by emigroval do Ameriky a před sto lety by vedl nějaké židovské divadlo v Brooklynu a psal pro ně lidové hry v jidiš, ale už by asi zkoušel prorazit s anglickými na Broadwayi. Díky relativnímu pokroku (a židovskému spiknutí, které ovládlo showbyznys) se před padesáti lety stal tím, kým je, tedy klasikem kinematografie, režisérem desítek filmů s nejvtipnějšími dialogy, nejvynalézavějšími zápletkami, nejinteligentnějšími herečkami a nejsmutnějším vyzněním.
Psycholog Dutton a elitní voják McNab se ve své příručce pojednávající o tom, jak se stát hodným psychopatem, zaobírají různými oblastmi života (práce, odpočinek, zdraví, vztahy, čas, životní úkoly) a nabízejí velmi praktické a přehledné kroky na cestě ke spokojenosti. Kevin Dutton, Andy McNab: Trénink hodného psychopata, přeložila Miroslava Kopicová, Portál, 216 str.
Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara. Byla to samozřejmě nekrologová nadsázka a vlídné gesto vůči autorovi, který byl do jisté míry Kunderovým protikladem, ale ne konkurentem. Oba psali úplně jinak a oba vycházeli z úplně jiného prostředí, jinak i vnímali a popisovali svět, povahou, stylem života i každou větou byli vlastně úplně odlišní a jiní.
Náhlé úmrtí slavného spisovatele a esejisty Milana Kundery hýbe celým světem: francouzská média o autorovi románu Nesnesitelná lehkost bytí nebo dramatu Ptákovina píší jako o "spisovatelském velikánovi a romanopisci existence", zatímco premiér Petr Fiala (ODS) vyzdvihuje jeho spojení s Brnem a významné esejistické dílo. "Milan Kundera byl spisovatel, který svým dílem dokázal oslovit celé generace čtenářů napříč všemi kontinenty a dosáhl světové proslulosti," prohlásil Fiala.
Život jednoho z nejznámějších spisovatelů českého původu Milana Kundery byl plný změn. Z budovatelského lyrika se stal cizelérem románu, ze světel ramp se stáhl do ústraní, od rodné češtiny se uchýlil k francouzštině. A také z Brna přes Prahu do Paříže, kde žil od poloviny 70. let minulého století. Kundera se v posledních dekádách stáhl do ústraní a mluvit chtěl jen prostřednictvím svých děl. Se starou vlastí ale zůstal v kontaktu - v roce 2019 dostal zpátky občanství, o rok později daroval sbírku svých knih a archiv Moravské zemské knihovně.
Zemřel spisovatel a esejista Milan Kundera, bylo mu 94 let. Rozhodl se z Československa emigrovat a od roku 1975 žil ve Francii. Proslavil ho například román Žert či kniha Nesnesitelná lehkost bytí, která byla i zfilmována. Jeho úmrtí potvrdil šéf Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček. Nedávno v této instituci vznikla Knihovna Milana Kundery. Kundera psal nejdříve česky a poté francouzsky. Do literárního světa vstoupil jako básník a dramatik, ale celosvětově se proslavil jako prozaik a esejista.
Na konci června oznámil básník, překladatel a spisovatel Petr Borkovec na sociálních sítích v několika řádcích prosté, přitom zásadní sdělení: „Rozhodl jsem se skončit s dramaturgií a uváděním čtení ve Fra. Děkuju všem nejbližším kolegům, Erikovi Lukavskému, Michalovi Rydvalovi, Jitce Hanušové. A obzvlášť Ondřejovi Lipárovi, který mi za 17 let nikdy na nic neřekl ne – on má takový hobby! Všechny pozdravuju.“
Nedávno médii proběhla zpráva o vydezinfikování díla Roalda Dahla tak, aby vyhovovalo dnešním citlivostním standardům. A náš svět zmatených štěňátek se vesele točí dál. Královnina univerzita v Belfastu vydala varování pro studenty bakalářského studia, kteří se zabývají Shakespearem. Své dospělé frekventanty varuje před výběrem her, které by mohly potenciálně a zřejmě nevratně otřást jejich jemnocitem
„Krásná mašinka lidské tělo: sama si topí, sama běží bez natahování, sama se čistí, sama se maže, sama se opravuje atd.“ Marja Baseler a Annemarie van den Brink, dvě zkušené nizozemské spisovatelky, jako by si vzaly k srdci výše citovaná slova Karla Havlíčka Borovského, když se pustily do výkladu lidské trávicí soustavy, přizpůsobeného ovšem dětem snad už předškolního a jistě nižšího školního věku. Na bohatě ilustrovanou Továrnu na hovínka (Amsterdam 2016) navázalo obsahem i formou „dvojče“ Hotel v naší hlavě (Amsterdam 2019), výklad nervové soustavy.
Na letošním 57. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary bude mít premiéru snímek Citlivý člověk. Filmová adaptace stejnojmenného románu Jáchyma Topola natočená Tomášem Kleinem se utká s jedenácti filmy z celého světa o Křišťálový glóbus. Režisér říká, že se inspiroval filmy Pavla Juráčka a Jana Němce, a tvrdí, že dílo bude podobně jako román rozdělovat diváky. Citlivý člověk vypráví o návratu rodiny kočovného herce z Itálie. „Psaní scénáře bych popsal jako scenáristickou road movie. Chvílemi je to sociální thriller, chvíli dětské dobrodružství a pak pohádka,“ říká režisér pro Týdeník Echo.
