Zemřel Karel Sýs, básník komunistického režimu, jeden z těch, kteří se po normalizačních čistkách dostali k veslu. Jako šéfredaktor prakticky jediného literárního časopisu Kmen v tehdejších podmínkách rozhodoval, kdo smí a nesmí publikovat, byl skutečným cenzorem. Po roce 1989 mimo jiné prodával pornografické časopisy. Byl pochopitelně nositelem titulu zasloužilý umělec. Ale taky medaile Za zásluhy, kterou mu udělil prezident České republiky v roce 2018.

Zemana by to třeba samotného ani nenapadlo, Sýs byl v seznamu laureátů, které mu doporučila Poslanecká sněmovna. Hlasovaly proti němu strany současné vládní koalice kromě jedné – Pirátů. Poslanec Pikal se za to pak omluvil: „V předloženém medailonku u pana Sýse nebylo nic, co by nasvědčovalo tomu, že je nutno zbystřit. Omlouvám se tedy, že jsem si dostatečně neprověřil všechny kandidáty.“

Ani žádného z dalších 21 pirátských poslanců jméno netrklo.

U typického piráta jsme si zvykli neočekávat znalosti historie nebo společenských věd. Nejde ani tak o školní znalosti, jako o zájem a to, čemu se říká třeba všeobecný rozhled, něco, co u vzdělanějších vrstev patří k národní identitě. Možná je to archaické a znalosti normalizační poezie nejsou zvlášť důležité. Ale občas tak dopadají pirátské výlety do různých, i neakademických oblastí, třeba předseda strany Bartoš nevěděl, jaká je nejvyšší hora Česka. Další pirát při vzácném výpadu na humanitní půdu vyjádřil přesvědčení, že T. G. Masaryk by byl pro manželství pro všechny, opřené o nic víc než vágní pocit, že Masaryk byl pokrokový myslitel. Vzpomínáme si taky, jak jiný pirát svého času pocítil potřebu podívat se čerstvýma očima na to, jestli byl Stalin dobrý, nebo špatný.

Občan nakloněný vládní koalici to nemusel brát jako vážnou zátěž, protože chápal, že těžiště Pirátů je jinde. Jsou to „ajťáci“, což je zkratkovité označení pro to, že jsou mladší a přinášejí si zkušenosti z jiného prostředí. Jsou zběhlí v nakládání s daty a systémy tak, jak typičtí právníci a lékaři starých politických stran nejsou. Vždyť Bartoš pracoval jako analytik v T-Mobilu, místopředseda Michálek má dvě vysoké školy… znáte to. Pro určitý druh modernizačních kroků, které náš stát potřebuje jako sůl, mohou být ti praví. Třeba pro takovou digitalizaci stavebního řízení...

A právě proto je Bartošův debakl těžkou ranou pro naše stavebnictví a celou vládu, ale taky možná fatální ranou pro Piráty. Je to typ úkolu, od něhož odvozují svůj nárok na kompetenci, a oni v něm propadli.

U velké výměny vězňů mezi Ruskem a Západem se pochopitelně soustředila pozornost na dva protagonisty – Vadima Krasikova a Evana Gershkoviche. Kvůli těm ostatním by k ní asi nedošlo. Naší pozornosti by ale neměl ujít jeden z nich, Pavel Aleksejevič Rubcov. V únoru 2022 byl v Polsku zadržen a obviněn ze špionáže coby Pablo Gonzalez, baskický novinář. Pro GRU shromažďoval informace o Ukrajině a ruských opozičnících, do jejichž kruhů se snažil infiltrovat. Vedle toho publikoval o situaci LGBT menšiny, potratech, o uzavírání hranice pro uprchlíky z Běloruska a dalších tématech, která měla dokumentovat klerikálně-fašistické sklony tehdejší polské vlády. Asi proto se ho zastaly nejen mezinárodní novinářské organizace, ale i Evropská komise. Ve Zprávě o právním státu za rok 2023 ho Komise uvádí jako první příklad v odstavci o tom, že „novináři stále narážejí při své činnosti na obtíže“. Zprávu prezentovala eurokomisařka Věra Jourová.

Gonzalez ovšem kupodivu zůstal obviněný ze špionáže i poté, co nová polská vláda údajně obnovila právní stát. A nyní si ho Vladimir Putin vzal spolu s ostatními rozvědčíky zpátky domů.

Nezaznamenali jsme žádný projev sebereflexe od těch, kteří ho do té zprávy zařadili. Ale ani tvrdošíjné lpění na tom, že „baskický novinář“ byl konečně osvobozen, jakému se oddává pár aktivistů. Nastupuje prostě mlčení. Skoro jako by celý ten monitoring vlády zákona byl jen cynickým politickým bojem Bruselu proti některým členským zemím, při němž jsou libovolná „fakta“ aktivována a deaktivována podle potřeby.